cardinal Jaroslav Dominik Duka

„Jak papež Benedikt XVI., to už bylo za papeže Benedikta XVI., telefonoval na kongregaci, za mé přítomnosti i za přítomnosti Otčenáška a biskupa Kajneka, ,udělejte všechno proto, aby se to vyřešilo pozitivně‘. Nevyřešilo se to. Kdy jsem byl na té první návštěvě ,ad limina‘ u papeže Františka, tam musel být soulad biskupské konference s biskupa místa, tak jsem požádal, s vědomím ostatních: ,Svatý otče, ve jménu milosrdenství, ukončeme ten spor.‘ Papež slíbil, volal, a když jsem tam přijel naposled pro výsledky, tak jsem dostal desky, a zjistil jsem, že se s tím nic nedělalo. Já jsem to ovšem na místě nezjistil, protože tam máte plno papírů, a já to tam nemůžu…. Tak já se opravdu přiznám, že už jsem rezignoval, protože tady narážím. Já nemám tu sílu, moc a možnosti to vyřešit.“

„To vězení pro mě bylo životně nesmírně důležité. Bylo to také setkání s lidmi, kteří pak vytvořili první vládu a ten první aparát Československa. A mohu ale také říci, že z té naší skupiny vyšlo několik takových těch základních myšlenek, které byly důležité. Ono v prvním momentě se to zdálo třeba fantastické, nebo fantasmagorické, když ten nynější generál Čeřovský řekne: ,No ale počítejte s tím, ten režim padne. Brežněv uzbrojil Sovětský svaz, ale nevytvořil z něho velmoc. A jedině Charta je schopná vystoupit v okamžiku pádu, protože jinak bude chaos‘. A samozřejmě, že jsme měli tu vizi, že to bude něco na způsob jugoslávské cesty, kterou známe z dob, jak se tam jezdilo na dovolenou, já to tedy znám z vyprávění, ale bylo to mnohem radikálnější. A to myslím, že ještě není ani dost prostudováno, jak to všechno mohlo být.“

„A když mě bylo třicet, a byl jsem na návštěvě doma u rodičů, tak mě otec říkal: ,Pojď se mnou…‘ Tam měl takovou dílničku, to bylo původně selské stavení, tam při stodůlku, kde tedy otevřel tajnou zásuvku, poněvadž on měl ten speciální zámečnický ponk, tolikrát jsme tam jako kluci všelijak hledali, a tak dále, něco jsme vyráběli, na to jsme nepřišli, kde byla pistole, a kde byly ty náboje. A říká mi: ,Podívej, nikdo o tom neví, jenom matka, a víš o tom teď ty. Je ti třicet, teď jsi dospělý.‘ A teď jsem si zpětně uvědomil, protože oni, když je zavřeli, tak šířili zprávy, že měli zbraně. Pravdou je, že jsme měli v tom Hradci Králové v bytě tu anglickou helmu, a byl tam i ten anglický samopal a uniforma. No a v těchhle těch chvílích, když byl otec zatčen, no tak matka uvažovala, a řekla: ,Podívejte se, možná zavřou i mě“. Tak mě připravili adopci, jedna sestřenice, která byla už vdaná a měla své děti po válce, tak já jsem měl jít do její rodiny, a sestru si měla adoptovat maminčina sestra. Co byla literatura, časopisy a tak dále, to všechno se vyneslo a poschovávalo se to u známých a po příbuzných, no a tady tuhle výzbroj a výstroj matka vzala, šli jsme k Labi, tam kde jsou Novákovy garáže, já dával pozor, a matka je tam hodila do vody. Trošku mě to pak mrzelo, no, jestli tam ještě jsou, tak asi těžko, to už bude všechno zkorodovaný, protože byla tato obava. Ale přitom, ona musela vědět, že v tom zámečnickém ponku ta pistole s těmi náboji je.“

“In 1981-1982 I was sentenced to fifteen months of special workers’ university in the Bory prison. The leaders of Charter 77 and Catholic activists served their sentences there at that time, too, so there were Václav Havel, Jiří Dienstbier, Albert Černý, Václav Valeš, who was the minister of trade and the deputy prime minister before and after, and some others. There were also priests Lízna and Radim. Josef Vlček, who was the director of the publishing house Matice Cyrilometodějská, was there at that time, too. There was also colonel Zbyněk Čeřovský whom I mentioned. It was a fateful moment for me; after 1989 I found myself in a position when I was being asked: ‘Go there, arrange this and that, because you know Havel, you know Dienstbier…’ I was able to have access to them, which was somewhat important. On December 16, 1989 I was thus able to sit in Marián Čalfa’s office who became the prime minister. The talks were led by Ján Čarnogurský as the deputy prime minister, and later with Jozef Mikloško and with prime minister Čalfa, who was good to negotiate with. And I still have not left my position as a negotiator, although it’s a job I would not wish for anybody to have to go through.”

“I was on Wenceslas Square on August 21, 1969. But then we ran away, because I was there with doctor Metoděj Habáň who was as old as I am now. And I was really afraid for him, because they could have beaten him with a truncheon. I told him: ‘Father, we really need to get away, because they started arresting people here.’ I don’t even know how we managed to get out, but a waiter from Hotel Sofia let us pass through and he led us through the backyards and we emerged somewhere near the Wilson (Main – ed.’s note) train station.”

“I finished my ministry there (in the parsonage in Čížkov – ed.’s note). I have already moved part of my things to Pilsen to Revoluční Street No. 50 (where we obtained the premises for our community – ed.’s note) thanks to one of our priests, who was a lawyer and who in those years often served under the pseudonym Advocate of the Poor. (He was not the only one, there were several people called like that). A couple lived in that house; the wife was Croatian. Each of the three Dominicans purchased one fifth of the house. We thus owned three fifths, and the husband and wife had two fifths. In this way, we believed that we had at least some guarantee. We had a kind of a mini-community, which we established based on the model of Franciscan Father Baptista Bárta.”

“The turning point was there. My sister is three years younger, and not all things were discussed when she was present. For instance the issue of Pioneer (an organization for children, sanctioned by the communist regime – transl.’s note): we had witnessed the disbandment of the Boy Scout organization. We had therefore turned into tramps and we were trying to get hold of some Scout uniforms. When we were fourteen we were already going on cycling trips organized by ourselves. I wore a Scout shirt from my girl cousin, because my boy cousins did not have any Boy Scout shirts left. I have to admit that we really did bully the Pioneer children. Because they were in a minority. We were exercising our own rule, not with Pioneer and the Communist Party. When I think of it, even those people who were Party members and who had their children in Pioneer have never informed upon us. We were never investigated by the police. What we considered as the greatest act of heroism was when we were distributing pamphlets with Czechoslovak and American flags and the text: ‘The people of the USA salute the opposition movement in Czechoslovakia.’”