The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lída Engelová (* 1944)

„Každý máme svůj práh bolesti a práh důstojnosti, a proto se nemůžeme nikdy dohodnout,“ říká divadelní a rozhlasová režisérka Lída Engelová a zároveň dodává: „Práh vlastní důstojnosti je pro mě to klíčové, z čeho vznikala a vznikají dramata.“ Její příběh přitom ukazuje, že to neplatí jen pro dramata divadelní, ale i pro ta životní a že pro uchování důstojnosti byla ochotná mnohé dát i mnohé obětovat.

Uliční výbor rozhodl, že rodiče jsou buržousti

Lída Engelová se narodila 14. května 1944 v Praze a Praze zůstala věrná celý život. Tatínek Ferdinand pocházel z Rychnova nad Kněžnou a pracoval jako celník na pražském letišti, maminka Ludmila, rozená Klímová, přišla do Prahy s rodiči z Ivančic u Brna. Před válkou byla úřednicí na ministerstvu zahraničních věcí, po narození dětí pracovala jen příležitostně. Po válce, v roce 1947, se narodil ještě bratr Tomáš. A konečně do rodiny patřila i “bábinka” Anna Suchá, otcova vzdálená příbuzná, narozená v roce 1895, která se dožila ještě sametové revoluce. Pro Lídu byl její nadhled a moudrost velkou životní inspirací: „Bábinka pro mě byla zdrojem historické paměti.“

Na dětství na Bořislavce, kde v ulici Na dlouhém lánu Lída Engelová žije i dnes, moc ráda vzpomíná: „Když to zhodnotím s odstupem času, tak dětství bylo jako na takové zvláštní vesnici, jezdili tam dráteníci a koně z Uhelných skladů rozváželi uhlí. V ulici bylo jedno auto a dětství se jeví v takovém obláčku, který možná ani nebyl.“ Podobné to bylo i na základní škole na Hanspaulce. Ale už s přestupem na střední školu se objevily první problémy, které vyústily až v odmítnutí doporučení na vysokou školu: „Uliční výbor komunistické strany se rozhodl, že naši rodiče jsou buržousti. Proč, nevím, nikdy to nikdo nevysvětlil, ale na základě toho bylo komplikované dostat se i na jedenáctiletku. Nakonec mě tam vzali, ale potom to znovu začalo s tím, že studium na vysoké škole není správné pro dítě z takové rodiny.“ Lída toužila jít na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) nebo na žurnalistiku, nakonec se ale vzhledem k situaci přihlásila na dvouletý učební obor elektromontér pro maturanty v ČKD ve Vysočanech. I když to bylo prostředí zcela odlišné od jejích původních představ a navíc musela každý den vstávat v pět hodin ráno, ráda na tuto dobu vzpomíná: „Vlastně byly ty dva roky úžasné, protože jsme měli pana mistra Hrdličku, člověka, který nás měl rád a který rozuměl tomu, že řada z nás chtěla dělat něco jiného a nemohla. Já jsem pracovala u ponku, u kterého předtím pracoval Jan Přeučil a Karel Gott.“

Touhy studovat herectví se Lída nevzdala a učební obor byla cesta, jak si vylepšit tzv. kádrový profil. Když poprvé přišla na DAMU, profesorka Vlasta Fabiánová jí řekla, že by bylo lepší se za rok přihlásit na režii. A za rok jí paradoxně doporučili herectví s tím, že dlouho neměli takového komika. Režie ji ale už tehdy začala lákat víc. V Divadle Na zábradlí se v té době seznámila s Václavem Havlem, tehdy dramaturgem, a Janem Grossmanem, režisérem: „Z ČKD jsem měla své zápisky, jednoaktovky, které jsem do divadla přinesla a zůstala jsem jako asistentka režie.“ V některých hrách i hrála a i po přijetí na DAMU stále kolísala mezi herectvím a režií, což bylo obtížné skloubit. Nakonec v roce 1967 herectvím absolvovala. V té době již bydlela na Jánském vršku na Malé Straně, v nebytovém prostoru v podkroví, který si postupně opravovala. V místě, kde se tehdy potkávalo mnoho umělců, zůstala až do restitucí po sametové revoluci. A pak se vrátila na Dlouhý lán.

Tak jako měla Lída blízký vztah k Praze, byla v ní zároveň i touha po cestování. To ale v socialistickém Československu nebylo nic samozřejmého. Přesto se jí přes mnohá úskalí podařilo již tehdy kus světa procestovat. Nejdříve se do zahraničí dostala s CKM, tedy Cestovní kanceláří mládeže. V roce 1966 takovou cestu dokonce vyhrála: „Hodně mě zajímal umělecký přednes a vyhrála jsem soutěž Neumannovy Poděbrady. Cena byla týdenní zájezd do Paříže s CKM. To jenom podpořilo moji chuť po dálkách. Ale nikdy to nebylo s tím, že bych někde zůstala, ale vždycky s tím, abych se vrátila. Kdo by se nechtěl vrátit na Malou Stranu a na Jánský vršek. Takže vždycky to bylo jen se podívat a vrátit se zpátky.“ Lída Engelová vzpomíná i na první cestu do Londýna, kdy v době uvolňování před srpnem 1968 bylo možné vyjet na pozvání. Tehdy se toužila naučit anglicky, takže dopoledne i večer myla nádobí a odpoledne chodila na kurzy. Vzpomíná, jak vyčerpávající to bylo, takže se mnoho nenaučila, ale Londýn na ni udělal dojem a od té doby se tam vrací.

Jako asistentka režie jsem měla povinnost psát hlášení

Co se týká její profesionální kariéry, ta začala po skončení vysoké školy prvním angažmá v Divadle hudby, kde nastoupila na místo režisérky. Jako herečka nenašla uplatnění kvůli své výšce, ale netrápilo ji to, už tehdy jí vadila nesvoboda herce: „Řekla jsem si, že tohle se svojí svobodomyslnou povahou dělat nemůžu a rozhodla jsem se, že se stanu režisérkou samoukem. Již Na zábradlí jsem poznala, že je to více tvůrčí činnost než herectví.“

V lednu 1968 nastoupila Lída Engelová jako asistentka režie do Národního divadla a potkala zde skutečné legendy svého oboru. Bohužel zde také prožila srpnovou invazi v roce 1968 i změny, které to přineslo: „Těsně po srpnu 1968 se vše šmahem vrátilo, i když to byl šmah takový plíživý. Ještě se dodělávaly některé inscenace, kde člověk mohl vyklouznout z ideového dozoru, ale rychle to skončilo. Já jako asistentka režie jsem měla povinnost být na každé repríze a psát z ní hlášení. Byl na to sešit a na každé stránce nahoře bylo napsáno ,důvěrné, tajné‘. Vždy to šlo přímo k řediteli, který vše kontroloval každý den. Já jsem se soustředila na to, jaké mohly být s každou reprízou drobné technické problémy, takže pan ředitel Přemysl Kočí byl velmi nespokojen. A ještě jsem psala rukou, takže mi někdy napsal odpověď: ,Nebudu luštit klikyháky milostpaní intelektuálky.‘ Nemohu říct, že jsem měla velké problémy, ale bylo to všechno velmi nepříjemné.“

Na jaře 1970 odjela Lída na tříměsíční stipendium jako pozorovatel do Královské shakespearovské společnosti v Londýně. Zde se poprvé setkala s režisérem Peterem Brookem, který je považován za jednu z největších osobností moderního divadla, a tehdy začalo jejich celoživotní přátelství. Peter Brook již v roce 1964 navštívil Prahu se svojí inscenací Krále Leara. Znovu se pak do Prahy vrátil až po sametové revoluci. Po návratu z Londýna Lída ještě nějaký čas zůstala v Národním divadle, přesněji do roku 1972, kdy jí režisér Miroslav Macháček doporučil, aby šla do angažmá, kde bude moci samostatně režírovat. A ona nastoupila jako režisérka v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde zůstala 15 let.

V divadle bylo lepší na žádná politická témata nemluvit

Plzeň byla ovšem přísně střeženou západní hranicí socialistického bloku, a to se projevovalo i na atmosféře v divadle. Divadelní budova navíc sousedila s Krajským výborem komunistické strany, takže vše, co se v divadle odehrávalo, bylo pod bezprostředním dohledem: „V divadle bylo lepší na žádná politická témata nemluvit. Herci chodili do divadla unavení a nenaladění, takže zkoušky začínaly tím, že bylo třeba do lidí nalít chuť. Nebylo to vždycky a u všech herců, ale celková atmosféra byla taková, že vlastně na třetinu zkoušení se vyplácala energie, aby se lidé probudili k práci.“ V Plzni došlo také na podepisování Anticharty, které Lída Engelová dodnes vnímá jako selhání, jež se později snažila odčinit.

Protipólem stísněné atmosféry divadla byl pro herce plzeňský rozhlas: „Tam se točily smysluplné věci, 90 procent toho, co se točilo, smysl mělo. Nikdy to nebyly žádné agitky. Natočili jsme krásné inscenace, některé z nich se dodnes reprízují.” Zaměstnanci divadla také museli vykazovat další angažovanou činnost, a tak Lída začala vést kurzy rétoriky: „Sbory pro občanské záležitosti měly řečníky z lidu, kteří velmi stáli o to, aby se dozvěděli o řečnictví více a mě to začalo strašně bavit, protože zasít semínko vztahu k jazyku a ještě tomu dát formu, je něco, co by si zasloužil úplně každý, koho to zajímá.”

Částečným únikem z tíživé reality bylo založení autorského Kapesního divadla se Zdenkou Kratochvílovou v roce 1976. Původně šlo o pantomimické divadlo pro děti, které mělo zázemí v divadélku Domu dětské knihy Albatros, později vznikly i hry pro dospělé. Vše se odehrávalo pod hlavičkou Pragokoncertu nebo Ministerstva kultury: „Za honoráře, které byly nula, a diety, ze kterých se muselo ušetřit a v hotovosti v pytlíčku přinést do pokladen těch institucí. Bylo to hrozné, ale s Kapesním divadlem jsme projeli kus světa.“ Cestování s sebou neslo další politický dohled, i když vzhledem k dětskému repertoáru nebyl tak intenzivní.

Pamětnice vzpomíná na výslech po vystoupení na Festivalu české pantomimy v Paříži, kdy měla vysvětlit, jak může takový člověk, který ‘je magor’, tedy Zdenka Kratochvílová, reprezentovat Československou socialistickou republiku. Byla to doba, kdy začala cítit velmi intenzivní tlak, a tehdy se za ni postavil komunistický ředitel divadla a jedním telefonátem vše ukončil. Po sametové revoluci zjistila, že podrobné spisy o ní byly vedeny i v dalších letech: „Vzhledem k tomu, že se ke mně ty složky dostaly, když už bylo všechno v pořádku, tak se tomu člověk mohl i zasmát, ale pochopitelně, kdybych to bývala věděla v té době, kdy to oni psali včetně pomalu toho, jaké člověk nosil spodní prádlo, tak to bych z toho byla asi hodně nešťastná.“

Ve spisech Státní bezpečnosti byla Lída Engelová v roce 1978 vedena  jako kandidát tajné spolupráce, především kvůli svým kontaktům v zahraničí; nakonec ale nebyla shledána jako dostatečně důvěryhodná. V 80. letech byla zařazena mezi prověřované osoby s odůvodněním, že má negativní politické názory.

Konec Kapesního divadla

Negativní postoj zaujala i k nabídce ke vstupu do komunistické strany. Ta přišla na počátku osmdesátých let minulého století, kdy hostovala v Realistickém divadle: „Skončilo hostování, pan ředitel si mě zavolal a řekl, že bych se u nich mohla ucházet o angažmá, a takhle nenápadně mi podsunul papír. Já jsem si vzala brýle, a když jsem si přečetla, že je to přihláška kandidáta do komunistické strany, tak jsem se uklonila a zase jsem odjela do Plzně.“

Zajímavou zkušeností v této době byla práce v Sovětském svazu, kam v roce 1985 odjeli režiséři, kteří uměli rusky, prezentovat české autory. Lída režírovala v Rostovu na Donu představení Silvestr Jana Jílka, další účastníci pak v Leningradě Proces Franze Kafky. A právě tam byla do jedné z rolí obsazena herečka estonského původu Lilian Malkina, která po sametové revoluci získala české občanství. S pamětnicí je pak spojila nejen práce, ale i celoživotní přátelství.

I když se na konci osmdesátých let politická situace opět začala nenápadně uvolňovat, v roce 1987 byla ukončena činnost Kapesního divadla: „Měli jsme jet na festival do Řecka, hrála se sólo inscenace pro dospělé Zdenky Kratochvílové ,Šatna na pláži‘ a najednou přišlo, že mě nepouštějí. A ukázalo se, že byla schvalovací schůze a tam paní, kterou jsme znali odnaproti ze zelinářství, řekla: ,Ale ona nám, soudružka, tuto moc jezdí.‘ Pro Pragokoncert to bylo velmi prestižní, protože za honorář, a Zdenka řekla: ,Já nepojedu.‘ My jsme byly tak malé divadlo, kde jsem byla všechno – ředitelka, tlumočnice, osvětlovač, když bylo potřeba, a už jen jeden kluk s námi jezdil. A najednou Zdence řekli: ,Vy nepojedete? No tak nebudete učit na konzervatoři a Kapesní divadlo se zavírá.‘ Tak odjela sama s třídenním zpožděním, ale ,Šatna na pláži‘, to bylo sólo, hodinu deset minut byla na jevišti a ještě na konci troubila na saxofon. Takže to hrát dva dny po sobě je skoro vyloučené. Ale musela, aby se naplnil počet představení, a když se vrátila, čekala jsem ji na letišti a mohla jsem ji vzít akorát do náruče. Nebo na lopatku. Takže jsme po Řecku Kapesní divadlo prakticky zavřely, protože ona byla úplně fyzicky vyřízená.“

Sametová revoluce ve Státním divadle v Ostravě

V té době zamířila Lída Engelová do Státního divadla v Ostravě (dnes Národní divadlo moravskoslezské). Ostrava byla tehdy označována jako “rudé království”, ale nějaké změny byly cítit už i tam: „Šéfem činohry byl tehdy Karel Brynda, člen KSČ, ale také velmi charakterní člověk. Doba tehdy bobtnala trošku jiným směrem než před okupací 1968, ale už byl například volnější výběr repertoáru.” Přesto sem události sametové revoluce, které zde pamětnice prožila, přicházely se zpožděním několika dnů. Ještě 19. listopadu, kdy už byla pražská divadla ve stávce, se v Ostravě hrálo představení Ideální manžel. Až tam herci poprvé přečetli Prohlášení divadelníků a následně také přestali hrát: „Reakcí publika bylo absolutní ustrnutí, opravdu absolutní ustrnutí, protože oni nic nevěděli. Ještě ke všemu to bylo publikum rekrutované z tzv. svozů, tedy ne přímo Ostraváci, ale lidé přivezení zvenku. Bylo to ale přijato s velkou pozorností a najednou se to rozkřiklo. A reakce byla namíchaná.”

Ani další události nenabraly v Ostravě rychlý spád, naopak teprve po týdnu mohli herci přijít do rozhlasu vysvětlit, proč nehrají. Lída Engelová se stala předsedkyní stávkového výboru a Občanského fóra ostravského divadla. Do divadla přijeli besedovat pražští herci a nakonec se i v Ostravě začalo stávkovat: „Jeden z nejpůvabnějších okamžiků byl tehdy, když měla začít stávka na náměstí a na druhé straně, za Sýkorovým mostem, byli popeláři, kteří nejeli na náměstí, ale začali troubit. A ve chvíli, kdy troubili ostravští popeláři, tak všichni pochopili, že to je konec rudého království.“

Tehdy samozřejmě nastaly i personální změny v divadle a Lída dostala nabídku na místo ředitelky: „Dala jsem si takovou povinnost i v souvislosti s Antichartou, kterou jsme téměř všichni v Plzni podepsali, aniž nám dali možnost si ji přečíst. Tak jsem chtěla ještě teď něco udělat, abych si i svědomí trošku ochránila. A udělala jsem to, že jsem vyhlásila, že nebude žádný lynč v divadle. A musím říci, že to všichni respektovali. Nabídku ředitelky jsem ale odmítla, chtěla jsem zpět do Prahy.“

Po návratu do Prahy nastoupila do Městských divadel pražských: „Bylo to setkání s gardou noblesních lidí, což už potom nikdy nikde nebylo v takovém množství. Byly to najednou takové lázně. Člověk se nemusel starat o řemeslo, nemusel se starat o to, aby herci pracovali s chutí, ale musel mít starosti s publikem. Revoluce udělala to, že nejdramatičtější okamžiky se odehrávaly na ulici. Ta doba šla tak rychle dopředu, že jsem si uvědomila, jak je divadlo pomalé. A v té době byl ve všech divadlech velký divácký deficit.” V roce 1993 pamětnice přešla na volnou nohu: „To byl vždycky můj sen. Nebýt vázána nikým a ničím, jenom vlastním rozhodnutím. A za to rozhodnutí si také zodpovídat.“

Nejvíc si člověk cení toho, když diváci tleskají

Lída Engelová během svého života hostovala na mnoha českých divadelních scénách, pracovala v rozhlase a byla i u zrodu několika komerčních divadel jako Divadlo Ungelt nebo Divadlo Na Jezerce. Zvláštní místo má v jejím životě Divadlo Viola, ke kterému se vrací od jeho založení Vladimírem Justlem a lidmi, kteří se zajímali o poezii: „Vždycky to bylo místo, kde se dalo říkat, že je to nóbl společnost. Kdo chce, tak si tam najde to, co si myslí, že je pro jeho duši správně.”

Lída Engelová ve Viole režíruje od roku 1990 každý rok alespoň jednu novou hru a mnoho z nich se stále hraje. Spolupracuje i s dalšími divadly, kde se obklopuje lidmi, se kterými vyznává stejné hodnoty: „Splnil se mi sen, že pracuji výhradně s lidmi, kteří vědí, že je budu bít za češtinu, když to nebude v pořádku, ale budeme pracovat rádi na tom, na čem jsme se dohodli a budeme se rádi scházet.“

Těší ji zájem diváků, který je zvláště po období pandemie covidu-19 poměrně velký: „Lidé dnes chodí do divadla, chodí na výstavy, ten zájem je. Samozřejmě že mě děsí, že se má zase zvyšovat DPH, lístky jsou drahé, knihy jsou drahé, papír je drahý, ale já pořád věřím, že se najdou někteří, kteří řeknou, že státní deficit se nebude hojit tím, že lidé nebudou moci chodit do divadla, protože budou drahé lístky. Jsou lidé, kteří chodit do divadla ke svému životu potřebují, potřebují číst knížky, a jakmile si tuto potřebu sebereme, protože ji učiníme nedosažitelnou, nedostupnou, tak se z nás stane národ, ke kterému by se Komenský a všichni naši velcí předci asi nechtěli hlásit.“

A stejně jako kultura jí leží na srdci i nedobrý stav českého jazyka: „Vadí mi, že lidé nemyslí na to, že máme krásný jazyk a že ten jazyk může snadno zahynout.“ A tak hry, které vznikají pod jejím vedením, v sobě nesou vše, čemu ona sama věří a v čem nachází smysl své tvorby. Získala za ně i mnohá ocenění, kterých si váží, ale zároveň dodává: „Nejvíc si člověk cení toho, když diváci tleskají.“ A tento potlesk ji provází stále.