The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Evan Alireza Firoozi ایوان علیرضا فیروزی (* 1989)

• v roce 1989 se Evan Firoozi narodil v jihovýchodním Íránu poblíž Širazu

• od roku 2005 psal blog o společenských a politických otázkách, také se účastnil na protestech

• v roce 2008 nastoupil ke studiu fyziky na univerzitě v Zandžánu

• v roce 2009 byl poprvé zatčen kvůli obraně spolužačky před sexuálním predátorstvím ze strany děkana univerzity

• v roce 2009 se podílel na monitoringu porušování lidských práv ze strany vládnoucího režimu po prezidentských volbách

• v roce 2009 se pokusil utéct ze země, byl zadržen v pohraničí a strávil šest měsíců mezi politickými vězni ve věznici Evin

• v roce 2010 byl propuštěn a znovu uvězněn, tentokrát kvůli své lidskoprávní činnosti

• v roce 2011 utekl ze země před hrozbou dalšího, tentokrát několikaletého pobytu ve vězení

• vystudoval IT na University of California v Berkeley, působí v oblasti usnadňování přístupu k informacím a bezpečné komunikace

Evan Alireza Firoozi dnes žije v USA a pracuje v IT. V útlém mládí ale působil ve svém rodném Íránu jako novinář a blogger, psal o kultuře, poezii, astronomii, ale i o lidských právech. O těch stále víc a víc. Angažoval se v lidskoprávní organizaci, účastnil se protestů. Poprvé ho zatkli ve volebním roce 2009, nebylo mu ani 20 let. Během následujících dvou let byl celkem třikrát ve vězení, z toho dvakrát v nechvalně proslulé věznici Evín. Před dalším vězením se mu podařilo utéct s pomocí převaděče přes Turecko. Svůj příběh možná vypráví před veřejností poprvé, sám sobě ho ale odvyprávěl mnohokrát. „Jedním ze způsobů, jak se ve vězení vyrovnat s tlakem, kterému čelíte, je představit si, že jste na svobodě a popisujete vaši situaci ve třetí osobě jako příběh. Pomůže to odbourat tlak, traumatický zážitek se změní ve film, který vám běží před očima. Moc mi to pomohlo, hlavně na samotce. Dnes spousta lidí čelí ve vězení stejným nebo horším věcem, kterým jsem čelil já. Tohle může pomoct i jim,“ říká Evan Alireza Firoozi na závěr rozhovoru.

Rozpor mezi soukromým a veřejným životem

Evan se narodil roku 1989 poblíž Šírázu v jihovýchodním Íránu. Vyrůstal na malém městě, ale ve středostavovské rodině vzdělanců. „Svoboda a rovnost, kterou jsem znal z naší rodiny, byly v rozporu s tím, co jsem viděl v celé společnosti, ale i ve škole. V mé generaci to bylo v Íránu běžné, že jsou veřejný a soukromý život v rozporu, i v náboženských otázkách. U mladých lidí to vedlo k napětí, ale i psychickým problémům a sebevraždám,“ hodnotí Evan Firoozi obecné podmínky, v nichž trávil dětství. Vzpomíná, jak sledoval satelitní televizi a musel to ve škole zapírat, i jak se učil odhadovat, kterému učiteli lze lidsky věřit a kterému ne. Na rituály a procesí při výročí islámské revoluce, na povinnou náboženskou výchovu, všudypřítomnou ideologii, povinnou a žáky nenáviděnou výuku staré arabštiny.

Adrenalin

Jeden z Evanových strýců byl spisovatel a překladatel, předčítal mu knihy a pomáhal skrze literaturu rozšiřovat obzory, miloval například Franze Kafku. Rodiče ale měli o Evana strach. Vnímali jeho sklon k veřejné angažovanosti a zrazovali ho od ní. On byl ale aktivní už v dobách studia ne teheránském gymnáziu. Od 16 let vedl vlastní blog a seznamoval se s politickými publicisty, první veřejný protest zažil ještě o něco dříve. „Bylo mi 15 let a utekl jsem z domova,“ líčí, jak poprvé odešel na protestní akci jedné studentské organizace, která se zasazovala za propuštění vězněného novináře. Viděl, jak se kolem protestujících rojí antony s ozbrojenci, odešel ale ještě před jejich zásahem. Zažil strach, ale ještě i něco jiného – adrenalin. Toto byl jeho svět. „My jsme tehdy nemohli chodit do klubů nebo do hospod,“ hodnotí to dnes. „A proto velká část íránské mládeže vybíjela svoji energii v politickém aktivismu a protestech. Když jsem pak přijel do USA, překvapilo mě, že tamní mládež to má úplně jinak.“

Po maturitě nastoupil Evan roku 2008 ke studiu fyziky na univerzitu v Zandžánu, městě na západ od Teheránu. Děkan školy byl na poměry progresivní, měl ale i jednu špatnou vlastnost. Potrpěl si na vztahy s mladými studentkami, přičemž zneužíval svého mocenského postavení. O Evanovi a jeho přátelích se vědělo, že se zajímají o lidskoprávní témata. Proto se na ně obrátila s žádostí o pomoc jedna spolužačka, na níž děkan vyvíjel nátlak. Stížnosti na oficiálních místech k nápravě nevedly, studenti přistoupili k přímějším metodám. V součinnosti se spolužačkou natočili děkana in flagranti a záběry zveřejnili přes média. Tři dny poté zuřily na univerzitě studentské protesty, pobouření bylo všeobecné. Děkan byl nakonec podle všeho potrestán. Ovšem organizátoři protestních akcí také. Včetně Evana Firooziho.

Denní modlitby ve vězení

Když začalo zatýkání, bylo Evanovi 18 let. Měl známé, kteří už měli zkušenost s vězením a připravovali ho, jak se v něm chovat. Mimo jiné mu doporučili, ať se nazpaměť naučí hodně básní, to mu mělo pomoc naplňovat a odměřovat bezbřehý vězeňský čas. Doporučili mu ale ještě jednu věc – utéct a uniknout tak vazební věznici. Evan to udělal a devět měsíců se skrýval u známých. „Tenkrát nebyly chytré telefony, měl jsem jen starou Motorolu. Bylo to jednoduché,“ usmívá se Evan. Objevil se až na samotném zasedání soudu v doprovodu svého právníka. Hned po prvním slyšení šel ale do vězení, propuštění na kauci v jeho případě nepřicházelo v úvahu. Doba před volbami roku 2009 ale byla ve srovnání s dneškem mírná, po dvou týdnech Evana propustili na kauci a směl být až do vynesení rozsudku na svobodě. Stalo se tak jistě i proto, že ho ve vězení za pozornosti médií navštívil reformní klerik Mahdí Karrúbí (který je od protestů roku 2009 sám v domácím vězení).

Z prvního pobytu ve vězení má ale přesto formativní zážitek: „Ve vězení jsem se nemodlil. Byl jsem politický vězeň, vzpouzel jsem se. Jeden z vězňů byl tak o rok nebo dva starší než já a byl ve vězení za vraždu své sestry. Rozbil jí hlavu kamenem a pak její tělo spálil, protože zjistili, že má přítele, nebo měli jen podezření, že má přítele. A tenhle člověk byl v mé cele a já si pamatuju, že mi začal vyčítat, že se nemodlím. To pro mě byla zkušenost, která mi otevřela oči. Z celého srdce jsem přesvědčený, že ten člověk udělal strašnou, strašnou, strašnou věc. A myslím, že na světě neexistuje člověk se svědomím, který by dokázal ospravedlnit to, co on udělal. Ale přesto to byl on, kdo zpochybňoval moji bezúhonnost a moji osobnost, jen proto, že já jsem se denně nemodlil.“

2009: Kulky jsme nečekali 

Nad Evanem se stahovala mračna. Když šel po propuštění na zcela nevinné setkání fanoušků astronomie, zatkli ho jen proto, že se přiblížil k prvomájové demonstraci. Strávil další tři týdny ve vazbě. Země ale mezitím procházela bouřlivým obdobím. Podle názorů občanů byly prezidentské volby v roce 2009 zmanipulované, do ulic vyšly davy. „Ale já jsem po nějaké době přestal chodit na protesty, místo toho jsem chodil k soudu. Několik měsíců jsem tam fotil seznamy nově zatčených,“ vzpomíná Evan, který v té době už spolupracoval s lidskoprávním watchdogem HRAI. Dokumentovali porušování lidských práv, informovali veřejnost o zatčených.

„Po volbách v roce 2009 se v zemi všechno změnilo. Lidé byli zatýkáni napravo nalevo. Vláda začala lidi zabíjet. Naposledy vláda otevřeně zabíjela lidi v roce 1988, pokud se nemýlím. Od roku 2009 začali zase. Bylo to něco, co moje generace nečekala. Nečekali jsme, že uvidíme kulky, když se v tichosti scházíme po ulicích a jen se ptáme na výsledky voleb. Ale všechno se změnilo. Změnil se vztah mezi vládou a opozicí.“

Unesen na hranici

V prosinci 2009 byl Evan Firoozi odsouzen v prvním ze tří procesů, kterým víceméně souběžně čelil (za akci na univerzitě, za lidskoprávní činnost pro HRNI a za svou novinářskou práci). Trest zněl dva roky a deset měsíců. Evan se proto s přítelem Surenou pokusil o útěk za hranice, plánovali ho s pomocí svých známých v Turecku. Agentům íránských revolučních gard se ovšem podařilo prolomit zabezpečení Gmailu, a mohli tak číst jejich komunikaci. Následně nechali kvůli dvěma mladíkům ve věku 19 a 21 let uzavřít hranici s Tureckem a počkali si na ně v příhraničním městě Rúmíja, kde je zadrželi.

“Unesli nás, ne zatkli. Rodiče o mně čtvrt roku nevěděli,” říká Evan Firoozi. “Hledali nás po márnicích, poptávali se u převaděčů. Gardy jim z mého hacknutého mailu posílaly falešné zprávy, že prý se skrývám u hranic s Irákem. Trýznili je.”

Evan se Surenou strávili za pokus o útěk šest měsíců v nechvalně známé věznici Evín, na oddělení 2A (2alef) pro politické vězně, většinu času na samotce. “Ta nejmenší, kde jsem byl, měla rozměry 1,6 x 1,8 metrů,” vzpomíná. “Nesměli jsme ani klepat na dveře. Když jsme potřebovali na záchod, směli jsme jen zasunout pod dveře cedulku s prosbou. Tu pak mohl bachař na pochůzce objevit, ale také nemusel.” Když zrovna nebyl na samotce, směl Evan dvakrát denně na vycházku ven. Ale jen na deset minut a se zavázanýma očima. Mohl jen naslepo udělat pár kroků tam a pár zpátky. A pravidelně chodil na výslechy.

Výslechy a básně

„Poranili mi pravé ucho, chvíli krvácelo. Po celém těle jsem měl spoustu krevních sraženin. Jednou do mě půl hodiny pouštěli elektrošoky. Ale vím, že jiné lidi mučili mnohem, mnohem víc. Mučení, kterým jsem prošel já, bylo minimální,” vzpomíná Evan Firoozi. “Ale horší než fyzické mučení je mučení psychické. Vzpomínám si, jak mě jednou vyšetřovatel nechal 24 dní na samotce. O téhle technice jsem věděl. Věděl jsem, že když chtějí, abyste hodně mluvili, a chtějí z vás něco dostat, tak vám na čas znemožní, abyste někoho slyšeli, abyste s někým mluvili. Vzpomínám si, že po 24 dnech mě vyšetřovatel odvedl do výslechové místnosti a řekl: ‘Jak se cítíš? Na co máš chuť?’ A já na to: ‘Víte co? Mám chuť vám přednést báseň.’ A on na to: ‘Jistě, přednes mi tolik básní, kolik budeš chtít.’ Čekal, až začnu mluvit, a věděl, že když začnu mluvit, bude pro mě opravdu těžké přestat. Doufal, že by tak ze mě mohl něco dostat. Vzpomínám si, že jsem mu přednášel básně celé hodiny. Až ho to unavilo a frustrovalo natolik, že mě vykopl a poslal zpátky do cely.“ 

Po šesti měsících se z výslechů stala pouhá hra. Bylo jasné, že z Evana další informace nedostanou, a tak ho propustili na kauci. “Dali mi pásku přes oči, vyvezli mě za most, vykopli z auta a nechali mě jít.”

Druhý pobyt ve věznici Evín

Šokem bylo pro Evana setkání s rodiči. Strachem o syna jim zcela zbělely vlasy. Pochopil, jakou má vůči nim zodpovědnost. Umlčelo ho to. Přestal s politickým aktivismem a novinařinou a založil blog, kde psal o neškodných každodenních tématech. Známá íránsko-francouzská malířka Iran Darroudi mu nabídla práci tajemníka, aby měl nějaké zaměstnání. 

Čekal ho ale nástup trestu, zkrácený nakonec na šest měsíců a dvouletou podmínku. Spolu se Surenou tak opět putovali do věznice Evín, tentokrát do oddělení 8, vyhrazeného pro podvodníky. S těmi se Evanovi těžce sžívalo, uvítal proto, když na oddělení převedli stovky běžných kriminálníků, vězňů, kteří se zúčastnili povstání v teheránské věznici Ez Al Hasar. “Byli mezi nimi i vrazi, samozřejmě. Ale měli svůj vlastní morální kodex, šlo jim důvěřovat. Bylo to bizarní.”

Pár měsíců po druhém propuštění si Evan Alireza Firoozi vyslechl druhý rozsudek, tentokrát na čtyři a půl roku. Další trest přitom visel ve vzduchu, třetí proces stále běžel.

Hraniční linie a šťastná usměvavá tvář

Bylo jasné, že Evan musí pryč. Naplánoval druhý útěk, tentokrát se vyhýbal mailové komunikaci. Všechno dohadování probíhalo v relativním bezpečí komentářů k jeho nově zřízenému apolitickému blogu, který nikdo nesledoval. Nic neřekl Evan ani rodičům, a převaděči, kterému byl svěřen do péče, udal falešné jméno.

„Když jsme překračovali hranice, ukázal mi hraniční linii. Vypadala jako nic. Vzpomínám si, že když jsem poprvé odjížděl, byl jsem velmi dojatý. Bylo to pro mě těžké. Ale podruhé? Nemohl jsem být šťastnější. Za ty dva roky, necelé dva roky, se staly věci, kvůli kterým jsem měl místo červených uplakaných očí šťastnou usměvavou tvář. Vzpomínám si, že jsem zavolal rodičům. Když jsem přešel hranice, zapnul jsem telefon a řekl to rodičům: ‘Nedělejte si žádné starosti. Jsem v Turecku. Už jsem v bezpečí.’“ 

Přes Turecko se Evan dostal do USA. Životní plán neměl. Psal se rok 2011, bylo mu 21 let. Studoval nejprve Community College v Pasadeně a potom IT technologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nyní zkoumá možnosti, jak pomocí technologií usnadnit lidem v nedemokratických společnostech přístup k informacím a bezpečné komunikaci. Za to obdržela jeho společnost cenu Trailblazing Award od nadace National Endowment for Democracy.

Dodnes má rád poezii – jak tu o věznicích z pera básníka Ahmada Shamlou, tak tu staroperskou, například od Háfize: “Hledím na nový měsíc a zřím, že přišel čas sklízet, co kdo zasel,” cituje Evan Firoozi báseň ve své mateřštině.

Právě dovyprávěl svůj příběh. Příběh, který mu už roky běží před očima jako film.