The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Fuchs Krása (* 1923  †︎ 2015)

• born on 24 September 1923 in Prague into a Jewish family

• her father worked as a director in a food factory for the Odkolek company

• during her childhood and adolescence, she was practised gymnastics, dance and theatre

• in July 1942 she was deported to Terezín

• her parents died during deportation to concentration camps in the East

• after her return from the Terezin ghetto, she worked as a secretary

• before emigrating to the USA, she lived briefly in the UK and then lived in Israel

„Narodila jsem se u nás doma v Praze. Ta budova stále stojí. Před první světovou válkou to byl palác. Po skončení bojů byl ale nedostatek bytů, a tak se některé bývalé paláce změnily na bytové domy. V jednom takovém jsme žili,“ začíná své vyprávění Hana Fuchs Krásová, která po emigraci do Spojených států amerických používala jméno Hana Fuchs Krasa.

Bezstarostné dětství

Její otec se narodil v malém městě Vodice. Když mu bylo 12 let, odešel do Prahy, aby mohl nastoupit na gymnázium. Už v této době se dokázal postarat nejen o sebe a o své rodiče, ale také si sám platil studium. Hanina matka naproti tomu pocházela z bohaté statkářské rodiny, která zaměstnávala několik lidí. Její matka, Hanina babička, zemřela, když jí bylo 20 let a ona se musela starat o chod farmy. Byla to právě matka, kdo měl zásadní vliv na výchovu Hany. „Na svou dobu to byla velmi emancipovaná žena. To ona rozhodla, že půjdu na gymnázium a kladla na studium velký důraz. Říkala, že ne každá žena se provdá, a proto musím být připravená postavit se na své vlastní nohy. To se tehdy moc nenosilo,“ popisuje a dodává, že matka také chtěla, aby se učila plavat nebo hrát tenis – věci, které její otec nepovažoval za důležité pro mladou dívku.

Hanin otec se soustředil především na výchovu jejího o tři roky staršího bratra Jiřího. Zvýšená pozornost, kterou otec věnoval výchově bratra, nebyla pro Hanu žádným traumatem. Právě naopak: „Když jsme něco provedli, vždycky to schytal můj bratr,“ říká s úsměvem. S mladým Jiřím se otec učil matematiku a jejich společným zájmem bylo sbírání známek. I od Hany se ale vyžadovaly příkladné studijní výsledky. Učila se německy a francouzsky a mezi její oblíbené předměty patřily dějiny a zeměpis. Chtěla se učit anglicky, protože milovala americké filmy, které se promítaly v původním znění. To ale matka nepodpořila. Tvrdila, že angličtina je pro obchodníky. Ve škole Hana poprvé pocítila skrytý antisemitismus, když si na ni kvůli jejímu původu zasedla jedna z učitelek. „Tehdy mě to ale motivovalo. Snažila jsem se o to více.“ Role náboženství nebyla v rodině nikterak zásadní. Slavily se důležité svátky jako Chanuka, Roš Hošana a Jom Kipur.

Když byla Hana v páté třídě, rodina se přestěhovala do modernějšího bytu poblíž Staroměstského náměstí. „Byl to velmi prostorný a pohodlný byt.“ Otec pracoval jako ředitel výrobny pro významný potravinový řetězec Odkolek, který zřizoval asi 80 obchodů po celé Praze. Rodina tak nikdy neměla nouzi o peníze. Ona i její bratr dostávali pravidelně kapesné, které utráceli nejprve za jídlo a později za koncerty a vstupenky do kina. Zároveň se ale vyžadovala poslušnost a disciplína. U stolu se nemluvilo a děti byly vedeny k tomu, aby byly pořádné. „Dostávala jsem kapesné vždy v sobotu a jen tehdy, když jsem měla uklizený pokojíček,“ vysvětluje. Prázdniny trávili ve vilách v okolí Prahy, které si pronajímali společně s dalšími spřátelenými rodinami. „Den po skončení školního roku jsme pokaždé odjeli z města a trávili jsme celé dva měsíce na venkově. Otec tam za námi po práci dojížděl. Také jsme jezdili do Rakouska a do Jugoslávie. Naposledy jsme takto trávili léto v roce 1937. Vánoce jsme strávili ve Vídni. Potom se všechno změnilo,“ vypráví.

Zásadní zvrat

Připojení Rakouska k hitlerovskému Německu předznamenávalo zásadní změny, které měly navždy otočit život Hany a milionů dalších lidí o 180 stupňů. „Tím to pro nás celé začalo. Matčina sestra žila totiž se svým manželem ve Vídni. V červnu 1938 se přestěhovala do Prahy. Vyprávěla nám strašné příběhy o tom, jak se s Židy v Rakousku zachází. Český šovinismus také dosahoval svého vrcholu. Všichni provolávali, že budou s Německem bojovat. Můj strýc, který přišel z Rakouska, vždycky říkal, že zanedlouho budou křičet ‚Heil Hitler‘. A bohužel se nemýlil,“ popisuje společenskou náladu na konci meziválečného období. Hanina rodina se přestěhovala na pražské Vinohrady. „Patnáctého března 1939 ve čtyři hodiny ráno zazvonil telefon. Někdo z továrny volal otci, že Hitler postupuje na Prahu a že už nemá chodit do práce. Německá škola na druhé straně ulice vyvěsila vlajky s hákovým křížem ještě toho dne. Ani já už jsem nešla do školy. Najednou bylo všechno jinak,“ říká a vysvětluje, že to pro ni byl obrovský šok. Zatímco rodiče prý možná něco tušili, protože například její bratr začal chodit na lekce hebrejštiny, ona neměla ponětí o tom, k čemu se schyluje. A to přesto, že jeden z pokojů v jejich bytě byl vyhrazen pro židovské uprchlíky z Rakouska. „Byla to společná iniciativa židovské komunity. Přijali jsme dvě starší ženy. Když odjížděly v rámci prvních transportů, měly u sebe jed. Říkaly, že Hitler je nedostane.“ Rodina také ihned přišla o peníze uložené v bance.

Po zavření škol našla Haně její matka místo v učení pro švadleny. „Nenáviděla jsem každou minutu, kterou jsem tam musela strávit,“ vzpomíná. Zpočátku to dokonce vypadalo, že rodina by mohla emigrovat pryč z Československa. Hanina matka totiž měla příbuzné v jihoamerickém Chile. K odjezdu ale nakonec nikdy nedošlo. Život židovských obyvatel Protektorátu Čechy a Morava se s neustále se množícími omezeními postupně stával čím dál méně snesitelným. „Vůbec první věcí, které jsme se museli vzdát, byly zbraně. Otec měl starý meč a revolver. Obojí muselo hned pryč. Samozřejmě na první pohled byla nejvíce patrná žlutá židovská hvězda, kterou jsme museli mít na levé straně oblečení. Zároveň se zavřely školy. Židé nesměli být venku po osmé hodině večerní. Otec proto striktně vyžadoval, abychom byli doma o půl osmé. S bratrem jsme si dělali legraci a říkali jsme, že otec je ještě horší než Hitler, protože ten by nás nechal venku do osmi. Nedlouho poté už jsme nemohli chodit ani do parků. Když jsem šla do města, musela jsem jít oklikou. Nemohli jsme ani na hlavní náměstí. V tramvajích jsme mohli jezdit jen posledním vagonem. Když jste nestihli doběhnout na konec, měli jste smůlu. Žádná divadla, žádné koncerty, žádné kino,“ vyjmenovává nekonečný seznam zákazů a omezení. Společenský život se smrsknul na podomní víkendové setkávání skupinek židovské mládeže. Během odpoledne se tak scházeli mladí lidé, kteří se společně věnovali například divadlu nebo hudbě. Později se museli vzdát také rádia a jízdních kol. „To se mě netýkalo, protože kolo měl jen bratr. Mně to matka zakázala. Prý bych měla svalnaté nohy a to se pro ženu nehodí,“ vzpomíná s úsměvem a dodává, že bratr své kolo zničil, aby ho nepředal Němcům v pojízdném stavu. „Vždycky když jsme si mysleli, že už nám nezbývá vůbec nic, vzali nám něco dalšího. Navíc to často dělali na židovské svátky. Takže když se blížila Roš Hošana, všichni jsme s napětím očekávali, jaké nové omezení se objeví. Stali se z nás méněcenní lidé. Když šel příslušník SS po chodníku, museli jsme jít škarpou.“

V okruhu Haniných přátel a rodiny stále panoval mírný optimismus. Většina lidí si myslela, že válka nebude trvat dlouho. Zlom představovalo otevření terezínského ghetta a první transporty. „Matka nás začala připravovat na deportace. Každý jsme měli připravené své padesátikilogramové zavazadlo. Také usušila vejce a upekla tvrdý zázvorový chléb, který dlouho vydržel, abychom měli co jíst. Otec vyrobil pro každého z nás zrcadlo a za sklo ukryl nějaké peníze. To své jsem měla do konce války. Bohužel, ty peníze už potom neměly žádnou hodnotu,“ popisuje rostoucí nervozitu. Ještě před deportací si Hana našla během víkendových setkání mládeže přítele. Ten ji později napsal v Terezíně na seznam svých příbuzných a tímto způsobem se Hana dostala v červenci roku 1942 do tábora. „Otec se se mnou loučil s pláčem a matka radši zůstala doma. Při odjezdu do Terezína jsem jí slíbila, že budu jíst všechno, co bude k dispozici. A to jsem také dodržela.“

Každodenní život v terezínském ghettu

Hana přicestovala do Terezína 16. července 1942. „Bylo léto a já jsem na sobě měla zimní plášť, zimní boty a dvoje spodní prádlo. Museli jsme pochodovat z Bohušovic do Terezína. Někteří lidé cestou omdlívali,“ popisuje, jak se všichni snažili vzít si s sebou co nejvíce věcí. Hned po příjezdu přestala menstruovat. Cyklus se obnovil až ve chvíli, kdy se vrátila po válce do Prahy. Paradoxní je, že první dny popisuje jako období, kdy se najednou cítila mnohem více svobodná než předtím. „Byla jsem mezi svými lidmi,“ vysvětluje. Dobrý pocit jí dodávalo také vědomí, že její rodiče jsou stále doma. „Byla jsem ráda, že až to za dva měsíce skončí, budu se moci vrátit domů do své postele.“ Důležitou roli hráli během prvních měsíců její tehdejší přítel a matka jedné její kamarádky, které říkala Mama Dittel. Hned po příjezdu se také snažila najít svou babičku, které bylo 88 let a dorazila do ghetta tři týdny před ní. V Terezíně přežila šest týdnů a v srpnu zemřela. „Byla jsem na sebe strašně nahněvaná. Myslela jsem si, že jsem se o ni měla lépe starat. Už v té době ale v Terezíně umíralo, řekla bych, tak 150 lidí denně. Po válce jsem si ale uvědomila, že to pro ni bylo vlastně vysvobození, protože staré lidi posílali do Osvětimi a oni umírali už cestou tam.“ Samotná Hana měla být hned v září poslána do táborů na východě. Díky pomoci matky své kamarádky ale nakonec mohla v Terezíně zůstat. Přespávala v kasárnách pojmenovaných Hamburger. „V každém pokoji bylo přibližně čtyřicet žen. Dostávaly jsme kus chleba, občas nějaké mléko a trochu cukru. Když jsem dostala chléb poprvé, hned jsem ho snědla. Byla to ale porce na tři dny, takže jsem se rychle naučila hospodařit s ním tak, abych měla co jíst každý den. Na topení jsme dostávaly trochu dřeva, které jsme pálily v kamnech,“ popisuje a vzpomíná, že nejhorší na tom všem byly štěnice. V kasárnách sice byla elektřina, ale žádné ústřední topení.

Každý obyvatel ghetta měl přidělenou práci. Hana nejprve pracovala v továrně, kde se lámala slída. Po nějaké době ji přesunuli na přilehlá pole, kde se sklízelo všemožné ovoce a zelenina. „Bylo to o hodně lepší než pracovat v prašné továrně. Během zimních měsíců nám bylo sice chladno, ale byla jsem na čistém vzduchu a najedla jsem se zeleniny. Pašovala jsem v podprsence rajčata do ghetta. Měla jsem štěstí, protože berušky, což byly německé ženy, které nás kontrolovaly při návratu, si mě nikdy nevšimly,“ vypráví a pobaveně dodává, že nejvíce jich pronesla najednou třicet tři. „Otec mi půjčoval své oblečení. Měla jsem plandavé košile,“ vysvětluje. Na poli se pracovalo každý den. Sázelo se, plelo se a sklízelo se stále dokola. Kromě rajčat tam byla například také červená řepa a jablka. Pracující ženy se snažily sníst na poli všechno, co mohly. „Zorganizovaly jsme si hlídky. Když někdo přicházel, hvízdaly jsme na sebe po celém poli. Když nám zakázali hvízdat, začaly jsme na sebe štěkat jako psi.“ V ghettu se experimentovalo také s chovem bource morušového na výrobu hedvábí. Právě Hana byla součástí skupinky čtyř dívek, které se o ně měly starat. Chodila s nimi ven sbírat listy moruše, kterými potom krmily larvy. Přibližně čtyři měsíce po Hanině příjezdu dorazili do Terezína i její rodiče a bratr. Byl konec listopadu 1942.

Vyhrocené poslední válečné roky

Hanina matka byla poslána do kasáren Hamburger, kde žila i Hana, a později začala pracovat jako uklízečka. Otec s bratrem nejprve skončili na jiném místě a bratr začal pracovat v pekařství, odkud sem tam mohl propašovat nějaký chléb navíc. Velké obavy vzbudilo jen několik týdnů po jejich příjezdu zjištění, že se chystá transport do Polska. Hanin otec ale obratně využil své kontakty, spojil se s Radou starších, která fungovala jako řídící orgán loutkové židovské samosprávy uvnitř ghetta, a odvrátil deportaci kohokoliv z rodiny. Brzy poté získal pracovní místo jako funkcionář samosprávy a staral se například o rozdělování potravin. Bohužel, ani jeho dobré kontakty mu nakonec nepomohly uniknout před tragickým koncem. Vedení Rady starších se postupně obměnilo a Hanin otec přišel o své dobré postavení. Na podzim roku 1944 byl popraven v Malé pevnosti v Terezíně. „Měl nastoupit na transport, ale vybrali ho společně s dalšími muži před odjezdem, aby uklidili krematorium v Malé pevnosti v Terezíně. Poté je popravili. Matka byla deportována do Osvětimi, kde neprošla selekcí. Bylo jí padesát jedna let a to už bylo příliš na to, aby ji považovali za platnou pracovní sílu. Matka mé kamarádky, které jsem říkala Mama Dittel, byla stejně stará, ale prošla. Řekla jim, že jí je čtyřicet let a že její dcera je její sestra,“ vypráví o ztrátě rodičů.

„Na poli nás hlídal člověk, který se jmenoval Kurzavý. Měl dům za hranicemi ghetta, ale nepatřil k SS. Byl na nás velmi hodný. Když byli kolem ostatní Němci, hrál přísného, ale jak byli pryč, hned bylo všechno zase normální. Moje snacha a já jsme k němu chodily pracovat na zahradu. Zasadil se o to, že nikdo z naší pracovní skupiny nebyl poslán na východ,“ vzpomíná Hana. Když ho po válce uvěznili společně s ostatními Němci, napsala celá Hanina pracovní skupina petici za jeho propuštění. „Dožil v Rakousku.“ Hana se pokoušela dostat do pracovní skupiny pod jeho dohled i svou matku. Ta byla ale proti. Chtěla stát po boku otce v dobrém i zlém. Společně s děvčaty z pracovní skupiny dokonce Hana zkoušela domluvit s funkcionáři výměnu. Nabízely 15 děvčat výměnou za 15 rodičů, kteří měli být deportováni. „Neprošlo to. Bylo naplánované, že my se musíme postarat o sklizeň. Chtěla jsem jet s matkou, ale Kurzavý mě nenechal. Říkal, že mu za to budu jednou vděčná. Ke konci války byl naplánovaný transport, který mířil do Švýcarska, a já jsem měla být v něm. Řekla jsem Kurzavému, že v něm nechci být, že tomu nevěřím. A on mě z něj dostal. Jel přitom opravdu do Švýcarska.“

Po celou dobu internace v terezínském ghettu byla Haně i mnoha dalším velkou útěchou kultura, kterou se snažili pěstovat. “Recitovali jsme poezii a pořádali koncerty. Chtěli jsme prostě vyvíjet nějakou činnost,“ vysvětluje. V ghettu tak zhlédla například opery Brundibár nebo Carmen. Nejvýznamnější událostí bylo v tomto smyslu nastudování Verdiho Rekviem pod vedením židovského pianisty a dirigenta Rafaela Schächtera. „Znala jsem základy latiny, takže jsem věděla, o čem to je. Chápala jsem poselství o osvobození, které se Schächter snažil sdělit.“ Rekviem bylo uvedeno mimo jiné v červnu roku 1944 při návštěvě delegace Mezinárodního Červeného kříže v Terezíně. „Před jejich příjezdem jsme se museli podílet na přípravách. Němci chtěli udělat z Terezína na první pohled hezké místo pro život. Dny a dny jsme upravovali záhonky a veřejná prostranství. Bylo to jedno velké divadlo. Otevřely se obchody a v nich se objevila i hořčice.“ Pět měsíců po návštěvě této delegace – v prosinci 1944 – deportovali nejprve Hanina bratra a v dalším transportu i její rodiče. „Situace v ghettu se měnila. Do vedení byli dosazeni jiní lidé a otec ztratil svůj vliv. Když řekl, že musí odjet, věděla jsem, že není jiná možnost. Já jsem sice nebyla na seznamu lidí určených k deportaci, ale stejně jsem si sbalila batoh a čekala jsem, protože když Němcům přišlo, že ve vagonu je ještě nějaké místo, doplňovali ho náhodně ostatními lidmi.“ Bratr se den před svým odjezdem oženil a Hana se později, když zůstala v Terezíně sama, sestěhovala do stejného domu s jeho ženou. Se svým přítelem Honzou se mezitím rozešli. „Očekával intimnosti, ale já jsem v té době a za takových okolností nebyla na nic takového připravená,“ vypráví a dodává, že mnoho dívek v ghettu se v tomto smyslu „utrhlo ze řetězu“, zřejmě kvůli tomu, že lidé si chtěli najít v jinak velmi smutném životním prostředí nějaké rozptýlení. Honza byl později také deportován a zemřel. „První tři dny po zmizení rodičů byly velmi těžké. Věděla jsem, že je tráví na cestě. Potom se mi trochu ulevilo, protože jsem doufala, že dorazili na místo a snad třeba pracují. Nevěděla jsem, že ve chvíli, když přijeli na místo, bylo rozhodnuto,“ vypráví Hana, která v tu chvíli stále nevěděla, že otec je už mrtvý.

V posledních měsících před koncem války Hana pozorovala některé znaky toho, že situace se začíná měnit. Zmiňuje například to, že kvůli postupujícímu sovětskému vojsku se do Terezína vraceli zbídačení lidé, kteří byli předtím deportováni na východ. „Na konci roku 1944 jsme si mysleli, že už se musí schylovat ke konci války. Rozhodly jsme se tedy se ženami z mé pracovní skupiny, že si uspořádáme silvestrovskou oslavu. Každý si připravil nějaké vystoupení. Neměly jsme samozřejmě žádný alkohol, ale připadaly jsme si jako opilé. V dubnu přijel Švédský červený kříž, aby odvezl Dány, kteří byli internovaní v Terezíně. Ti si s sebou brali nejen své české přítelkyně, ale i náhodně vybrané dívky, které za přítelkyně jen vydávali, aby je mohli dostat pryč. Ti Švédové nám rozdávali cigarety a čokoládu a Němci nedělali vůbec nic. Věděli jsme, že něco se děje. Normálně by ihned zasáhli,“ popisuje Hana. Ona sama se přitom vůbec nesnažila o odjezd do zahraničí. Žila v domnění, že její rodina se vrátí zpět.

Obtížný návrat a nové začátky

Po příchodu Rudé armády se Hana prostřednictvím ženy svého bratra dozvěděla, že Jiří se vrátil do Prahy. Dostávaly se k ní také zprávy o tom, že její matka neprošla selekcí v Osvětimi. I když v hloubi duše věděla, že je to pravda, nechtěla si to připustit. „Namlouvala jsem si, že je někde v nemocnici, že se vrátí. O otci jsem nevěděla nic, dokud mi to bratr neřekl. A stejně jsem tomu nechtěla věřit.“ Bratr se přestěhoval k rodičům své ženy a pokoušel se hrůzy zažité za války vytěsnit. Také začal znovu studovat. Hana odcestovala ještě jednou do Terezína pro zbylé věci a 1. června 1945 se definitivně vrátila do Prahy. Společně s bratrem se snažili získat zpět majetek po rodičích a peníze, které měli získat z otcova pojištění. „Řekli mi, že musíme mít potvrzení o tom, že otec zemřel v koncentračním táboře. Trvalo nám to šest měsíců. Až když jsme ho měli, tehdy jsem uvěřila, že je mrtvý. Stejně to ale nestačilo. V pojišťovně jsme nic nedostali. Prý to vzali Němci.“ Na jediné peníze, které se jim nakonec vrátily, by na začátku ani nepomysleli. „Když jsme byli děti, měli jsme chůvu. Byla to žena pocházející ze stejné vesnice jako moje matka. Měli jsme ji moc rádi. Na začátku války jí dal otec nějaké peníze. Ihned po válce přišla za mnou a mým bratrem a chtěla nám je vrátit. Rozdělili jsme to na třetiny a jednu jsme jí nechali. Byla už velmi nemocná a v roce 1946 zemřela,“ vzpomíná Hana.

Návrat do každodenního života byl obtížný. Hana byla poprvé v životě v podstatě sama. Její bratr založil rodinu a vedl vlastní život. „Z bývalých kamarádů se nikdo z chlapců nevrátil. Všichni zemřeli v koncentračních táborech. Téměř celá širší rodina, mí tři bratranci, moje teta a strýc, všichni byli mrtví. Z těch, kteří přežili, se se mnou stejně o minulosti nikdo nechtěl bavit.“ Otřesné chování mnohých Němců vůči Židům zanechalo na dlouhou dobu v Haně hluboké stopy. Vypráví, že ještě v roce 1947 se zdráhala cokoliv dát žebrajícím německým dětem. „Necítila jsem žádnou lítost. Dnes vím, že to z mé strany nebylo správné, ale tehdy jsem to tak vnímala.“ Začala pracovat jako sekretářka v odborech a pronajímala si pokoje. Nic lepšího si nemohla dovolit. Neustálé stěhování trvalo přibližně tři roky. Mezitím se seznámila s Edgarem Krásou, dalším Židem, který přežil druhou světovou válku a prošel Terezínem i tábory na východě. Krátký románek ukončila a v roce 1947 odcestovala do Anglie, kde se chtěla naučit jazyk a pomáhala v anglické rodině. Edgar se mezitím učil kuchařem ve Švýcarsku. Rok poté si ji našel v jejím bývalém zaměstnání a od tehdy už se nerozdělili. „Najednou byl zcestovalý, sofistikovaný, a tak jsem se neubránila,“ říká s úsměvem. Teprve když začala žít s Edgarem, v rámci možností se vzpamatovala z prožitého utrpení. Společně se přestěhovali nejprve do Izraele a založili rodinu. Poté se znovu přestěhovali do Bostonu ve Spojených státech amerických. Tam Hana Fuchs Krasa v roce 2015 zemřela. Pocitu viny ze ztráty rodičů se nikdy nezbavila. „A to přesto, že vím, že jsem pro ně nemohla udělat absolutně nic.“