Cyril Hauptmann

„Pak, když se založil Klub přátel města Kadaně, k tomu se ještě vrátím, tak jsme hodně čerpali z toho, co jsem jako kluk tady měl všechno prolezlé. No a Klub přátel města Kadaně i ten dětský turistický oddíl Hraničář, tak to vzniklo tak, že jsme se scházeli jako Klub u pana Iši na náměstí, to je, myslím, číslo popisné 74. Karel Iša, on tady je i Kiša, tak aby to nevyznělo… Takže Karel Iša a tam jsme se domluvili. On sehnal, že ve Varech funguje takový Klub přátel Karlových Varů a s někým se tam seznámil – ti mu dali jejich stanovy. A hodil to do takového kadaňského informačního letáku, který vycházel jednou za měsíc, kde byl nějaký hlavní městský program plus co je v kinech, jestli bude nějaké divadlo, kdo se kdy narodil, kdo umřel, kdo se oženil. Taková malá drbnička to byla. Tak to tam dal a na ten popud jsme se pak sešli dle toho data, co tam bylo napsáno, u pana Iši. A povedlo se, že jsme se domluvili, že bychom měli zájem založit nějaké občanské sdružení. Cílem by bylo zajímat se o historii a současnost a taky o budoucnost Kadaně, o ochranu památek. Ta ochrana památek – tím se myslí to, aby se neničily nějaké památky, protože Kadaň byla hrozně vybydlená. V šedesátých letech to bylo jedno z nejošklivějších měst v regionu. Dávalo se to potom dohromady a při takovémto budovatelském nadšení – něco zase opravit, dát dohromady –, tak to člověk musel hlídat, aby se nenadělalo více škody než užitku. To znamená, že ty baráky zvenku zůstaly tak, jak to ta historická hodnota celé roky měla. A v zájmu vylepšení toho vzhledu Kadaně – aby se ta Kadaň nepoškodila. Díky tomu je Kadaň jedno z nejhezčích historických center – to náměstí a ty uličky kolem. Vždycky je to vidět, když přijedou lidi na Císařský den v Kadani, což je taková jedna z největších akcí v Kadani. Tak mě vždycky potěší, když chlapi z těch různých historických skupin – ochotníci a jiní kamarádi, kteří sem jezdí, říkají: 'Bože, jak vy to v Kadani děláte? Tady je každý rok vidět, že se něco děje a u nás chcípl pes!' To je asi díky všem lidem, počínaje starostou i kadaňských obyvatel, že se snaží, aby ta Kadaň vypadala tak, jak vypadá.“

„Při téhleté činnosti byl takový stesk od lidí, kteří byli v klubu. Tak padlo: 'Vy se máte! Tady všichni vzpomínáte na to, jak se tady žilo a jedete se tam podívat. My jsme ale bydleli na Doupovsku, to je vojenský prostor a tam se není šance dostat. My bychom se tam rádi podívali. My tam přišli po válce, když vyhnali Němce. My tam přišli, osídlili jsme to a v padesátých letech nás odtamtud vyhnali vojáci a od té doby jsme tam nebyli, nevíme, jak to tam vypadá, jaké to tam je.' No, a tak jsem tak nějak přislíbil, že to zkusím zjistit. Naštěstí se mi povedlo v kasárnách v Radošově poznat Zdeňka Holého, který byl tenkrát velitel zásobování na Doupově, voják z povolání. A ten mi řekl, co bych měl udělat, že musím do Karlových Varů na vojenský újezd. Tam že mi dají informaci, za jakých podmínek bych tam mohl vzít třeba autobus lidí, to je kolem 40 či 45 lidí. A že bychom se jeli podívat na Doupovsko. Tak jsem to tak udělal a dostali jsme povolení. Musela tam být vypsaná trasa, kde se budeme pohybovat, kdo je zodpovědný, a dostali jsme vojenský doprovod v gazíku. Skoro po 40 letech jsme tam zase s těmi Doupováky vyjeli. To byl asi nejkrásnější a nejhlubší prožitek, protože ti lidi tam opravdu… Samozřejmě město Doupov už bylo srovnané se zemí. Byl jsi tam se mnou. Tak víš, že někde, sem tam je vidět, že tam barák byl, je tam zbytek nějaké studny, ovocné stromy. A podle těch ovocných stromů lidé poznali, kde byl ten jejich barák. Pak si tam ulomili větvičku z nějaké švestky nebo jabloně. A velké slzy: 'To tady sázel můj tatínek.' Takže to Doupovsko, tady to setkání zaniklých obcí Doupova s tím výjezdem, tak to bylo asi úplně nejvíc to, co mě oslovilo a na co jsem hodně pyšný.“