Helena Havelková

* 1932

  • „A my, když jsme odjížděly z Litoměřic, jely jsme do toho Hradce s maminkou, tak jsme byly ve vlaku a seděly jsme v kupé. A já jsem seděla takhle jako u dveří, maminka vedle mě, no a já jsem neviděla, já jsem koukala jako do okna, abych viděla, kudy jedeme. A u toho okna seděl typickej henleinovec – kraťasy, bílý štumpfy, bílý podkolenky, jo, měl klobouk se štětkou, typickej, padací most u těch kalhot, typickej Němec. No a když viděl, že se natahuju, tak zavolal, posadil si mě na klín a ptal se mě, jako jak se jmenuju a to... všechno jsem mu to řekla. A pak jsme se bavili, co vidím a tak, no tak jsme si povídali – německy. Protože jsem uměla perfektně německy, on nemluvil česky. A pak se mě zeptal, kam jedeme. Já jsem to nevěděla, tak jsem se otočila na maminku, která seděla u těch dveří a bavila se tam německy taky s těma... se spolucestujícími. No a já jí česky říkám: ‚Maminko, kam jedeme?‘ A on, jak zjistil, že jsem Češka, tak mě z toho kolena sundal, postavil mě a víc se se mnou nebavil.“

  • „No, to na začátku, když to začalo, to mně bylo těch pět let, pět, šest, já jsem to cítila, že se něco jako mění. Protože předtím jsme tam žili opravdu v pohodě. My jsme teda žili ve čtvrti, kterou postavili, tu čtvrť postavili z vilek důstojníci, vojáci, že jo. Takže my jsme tam byli jako Češi. Když si vzpomenu, když bylo výročí 28. října, tak ty ulice, ta čtvrť... byla plná praporů. Já dneska nevidím prapor. Byly prapory ve voknech, do oken se stavěly fotografie prezidenta. Prostě my jsme tam žili jako opravdu vlastenci, kteří se snažili prostě to češství tam uplatňovat.“

  • „Prostě my jsme právě na tý vesnici, že jsme byli, tak jsme byli zachráněný, protože my jsme měli čtrnáct husí, my jsme měli králíky, my jsme měli krůty, my měli bílý kachny. Protože jsme měli před barákem takovej kávek, rybníček, takže tam jsme měli ty kachny. Na zahrádce se všechno pěstovalo. No a tatínek si propachtoval ještě kus pole od pana zahradníka, protože on měl pole navíc, tatínek mu chodil pomáhat do toho zahradnictví. A on nám to zoral, to pole, a my jsme tam naseli pšenici a žito, dali jsme tam pár řádků brambor, pak jsme tam dali dva řádky zelí, takže my měli tři bečky zelí na zimu ve sklepě, brambory. No a měli jsme základ života. To obilí jsme vezli v noci, jsme vozili s tatínkem na sáňkách do mlejna do toho, do vedlejší vesnice, tam byl mlejn, tak tam nám umleli a my jsme vezli zpátky mouku chlebovou, dali jsme ji pekaři. A pak jsem chodila do pekárny prostě pro chleba. Protože on nám ten chleba upek z tý naší mouky. No, tak to jsem nosila v ruksaku čtyřkilovej bochník chleba od toho pekaře a on mě hřál na záda, to jsem hrozně ráda nosila. A od tý paní, jeho manželky, jsem vždycky od cesty dostala sladkej rohlík.“

  • Full recordings
  • 1

    Dvůr Králové nad Labem, 30.11.2018

    (audio)
    duration: 02:03:05
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
Full recordings are available only for logged users.

Jídla jsme měli málo, necpali jsme se, a proto se dožíváme tak vysokého věku

Helena Havelková
Helena Havelková
photo: archiv pamětnice

Helena Havelková se narodila 24. srpna 1932 v Litoměřicích. S rodinou bydlela v důstojnické čtvrti, kterou obývali převážně Češi, jinak ve městě převažovalo německé obyvatelstvo. Jako malé dítě vnímala eskalaci česko-německých vztahů na konci třicátých let. Po mnichovském diktátu musela rodina Litoměřice opustit. Válku pak přečkali v pronajaté vilce v Hradci Králové. V roce 1945 se pamětnice vrátila do Litoměřic, kde také v srpnu 1968 demonstrovala proti sovětské okupaci a podepsala v podniku protestní rezoluci. Během počínající normalizace kvůli tomu měla problémy, ale nakonec dosáhla přepracování svého kádrového posudku.