Rudolf Hůlka

* 1953

  • „Začal jsem v přízemí velmi rychle stavět tenhle klub. Věděl jsem, že tam bude hudební klub, celý jsem to navrhoval. Happyend byl v tom, že nahoře jsme ještě prodávali nábytek pod cenou a dole se otevírala hospoda. Pamatuji si na ten první den. V poledne to ještě bylo zavřený, otevřeli jsme, večer se hrála živá hudba. A od toho dne tam bylo plno. Každý den živá hudba včetně neděle, pondělí. A protože to byla devadesátá léta, lidi se chtěli tak bavit, to byl tak jiný život oproti dnešku, že se tam opravdu hrálo, lidi chodili a vždycky říkali: ‚Prosím tě, už sem nechci chodit, ale tady je tak fantastický program, že nejsem doma.‘“

  • „Tak jsem si půjčil ještě jeden úvěr a pak přišel ten strašný náraz, který jsem ani tak nezavinil a na který se v Liberci úplně zapomnělo. Ve chvíli, kdy jsem nakoupil zásoby, bylo to v lednu, jsem utratil tyhle peníze za zásoby do skladů, co šlo nejvíce na odbyt, abychom toho měli dostatek. Ze dne na den začaly na tak zvaný Papírák jezdit nákladní auta s přívěsy, složili tam pracovní buňky, přivezli vysoký vlnitý plech a celý Papírák ohradili, u mě nechali asi dva metry prostor, uličku, všude nechali dva metry uličku do trojúhelníku a ostatní zabrali, postavili dvoumetrový plot z vlnitého plechu. Tam byly skruže, betony, skoro malou betonárku, hlavně dělnický buňky. A to bylo zázemí staveniště. A mně nikdo neřekl ani slovo. A je jasný, že nábytek se nekupuje s kabelkou v ruce.“

  • „A jednou se mi nechtíc podařilo, že jsem naladil liberecký policajty. Oni měli krátkovlnný vysílačky. Proto nebyly v RVHP povolený VKV, protože policejní vysílačky běhaly na VKV. A najednou jsem naladil v pátek večer policii. A pouštěl jsem si to pravidelně a zjistil jsem, že těch konspiračních bytů jen po Liberci je takové množství, že každý večer stojí u okna policajti v rohových domech, a tak jak mládež a lidi chodí večer po městě, do hospody a bavit se, že si je podávají policajti krátkovlnnými vysílačkami a přesně jsem věděl, kudy jdou. Normálně jsem si modeloval a poslouchal VKV: ‚Hned se ti tam objeví. Je jich pět a jdou šikmo, přepínám.‘ ‚Jojo, už je vidím, jsou tady u radnice.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 27.09.2023

    (audio)
    duration: 02:08:03
  • 2

    Liberec, 04.10.2023

    (audio)
    duration: 01:55:07
  • 3

    Liberec, 05.12.2023

    (audio)
    duration: 01:58:28
Full recordings are available only for logged users.

Po revoluci vybudoval v Liberci legendární „Hůlku“, pak se málem stal bezdomovcem

Pamětník 21. srpna 1968, v den matčiných narozenin
Pamětník 21. srpna 1968, v den matčiných narozenin
photo: Archiv pamětníka

Rudolf Hůlka se narodil 25. dubna 1953 v Liberci. Otec Rudolf Hůlka (1914) s matkou Annou Marií Jeřábkovou (narozena 21. srpna 1923) vychovali kromě Rudolfa ještě i tři jeho starší sourozence Miroslava, Helenu a Hanu. Na základní školu docházel od roku 1959. V roce 1964 dostal se svým spolužákem poznámku a ze strachu z trestu se rozhodli utéct z domova. Dojeli jen do Chomutova. Ovšem tato příhoda se prý s pamětníkem táhla až do roku 1989, neboť režim klukovinu označil za pokus o emigraci. Pamětník tíhnul k výtvarnému umění. Po vystudování průmyslové školy v Liberci si vybudoval vlastní ateliér. Maloval, sochal a modeloval. Od roku 1980 pracoval v Naivním divadle jako loutkář. Po revoluci vydražil v malé privatizaci v Liberci na Papírovém náměstí dům bývalé Schmidtovy továrny určený k demolici. Na koupi si půjčil u Pragobanky přes tři miliony korun. Nejprve tam otevřel prodejnu nábytku s galerií. Obchod však musel kvůli stavebním pracím na náměstí uzavřít. Podnik přebudoval na hudební klub RH Jazz klub. Tak zvaná „Hůlka“ se stala v Liberci v 90. letech proslulým kulturním centrem. Dluhy však nedokázal hradit. V roce 1997 krajský soud vyhlásil na pamětníkův majetek konkurs. Má pět dětí. V roce 2023 žil v Liberci. Pamětníka jsme mohli natočit díky finanční podpoře Obchodních centra Nisa v Liberci.