The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Earl Ingram (* 1922  †︎ 2021)

• +born in 1922 in North Carolina, United States of America +he joined the army as a seventeen-years-old +In 1945, he participated in the liberation of Czechoslovakia +he was the commander of the 2nd Platoon ‘L’ of the 38th Infantry Regiment of the U.S. Army´s 2nd Infantry Division +he had been serving as professional soldier

• he has participated regularly since 1994 Liberation Festival in Pilsen

• died in 2021

Earl Ingram se narodil v roce 1922 v Severní Karolíně, ve farmářské rodině jako sedmé z osmi dětí. Jeho dětství bylo obyčejné, typické pro dvacátá léta, šťastné. Měli dostatek jídla, materiální věci nepotřebovali, neboť měli jeden druhého. Všichni okolo žili podobně. Co si nevypěstovali, kupovali ve městě vzdáleném čtyři míle. Žili spokojeně. Studoval vesnickou školu o dvou stupních, kde byla první až pátá třída. Poté děti vozil autobus do města; některé dojížděly i hodinu. Školu navštěvoval do roku 1939, kdy mu bylo šestnáct let.

Pak pracoval na farmě i ve městě a na počátku roku 1940 vstoupil do armády. Bylo mu sedmnáct let a zajímal se o cestování a dobrodružství. Jako voják odešel po šesti měsících do Minnesoty, kde na základně strávil šest měsíců. V roce 1941 byla jeho jednotka převelena do Newfoundlandu ve Spojeném království. Britové potřebovali pomoc. Bylo to pro Ameriku zlé období – byla vtažena do války v Evropě. Earl Ingram podstoupil další výcvik. V roce 1944 došlo k invazi do Francie (Den D – 6. 6. 1944). Pamětník dorazil lodí do Skotska a pak do Francie. Dál se přesouvali vlakem. V září se setkali s další americkou jednotkou, která byla v Německu. Byl velitelem 2. čety roty L 38. pěšího pluku, 2. pěší divize.

Osvobození Plzně

Když vpodvečer 7. května 1945 dorazili do Plzně spolu s 2. pěší divizí, přivítali je zde ti nejvděčnější, nejrozjásanější lidé, jaké kdy viděl. Jejich vděk se projevoval mnoha způsoby, avšak tři z nich mu obzvláště utkvěly v paměti: koupel, postel a čisté oblečení. Ti laskaví lidé je zvali do svých domovů, ženy dlouhé hodiny praly a žehlily jejich uniformy a další oblečení, aby se mohli opět cítit jako lidé mezi lidmi.

Německo bylo poraženo, válka v Evropě skončila a oni se těšili, že se brzy vrátí domů za svými rodinami a přáteli. A lidé v Plzni, kteří déle než šest let trpěli pod okupační nadvládou cizí mocnosti a následně vydrželi i bombardování spojeneckých vojsk, se k nim chovali s tím největším obdivem a úctou. Mohli chodit na různé večírky a společenské události, měli na to dostatek času.

K demarkační linii

Kromě běžných povinností velitele čety byl Earl Ingram společně s dalšími poručíky pověřen zvláštním úkolem – příjmem a kontrolou německých zajatců. Snažili se zjistit, kteří z nich jsou příslušníci SS, a v některých případech řadové vojáky propouštěli, aby se mohli vrátit do svých domovů. Dva šťastné týdny v Plzni ale rázem skončily, jednotku převeleli na demarkační linii – vstříc Sovětům. Zhruba ve stejnou dobu jim také řekli, že 2. pěší divize bude povolána do Tichomoří, aby pomohla dobojovat válku s Japonskem.

Cesta nákladním vozem z Plzně na demarkační linii trvala relativně krátkou dobu. Velitelství jednotky bylo ve vesnici Stupno a pamětníkova četa o zhruba čtyřiceti mužích byla přidělena na hlídání silničního kontrolního stanoviště v nedalekých Kříších. Obdobně jako v Plzni je ubytovali v rodinách.

Rozkazy od velitele byly stručné a jasné – nesměli přejít na druhou stranu a nesměli dovolit vojákům Rudé armády přejít na tu jejich. Jako velitel čety pamětník ani nepředpokládal žádný problém; vždyť Američané a Sověti byli spojenci. Četa měla k ruce dva shermany. Tanky měly stanoviště na úzké silnici na kopci u vesnice. Z této pozice byly vidět jen hřebeny střech na domech v nedaleké vesnici Břasy, kde přebývali Sověti.

Zatímco hlídali svá stanoviště, přišel dvakrát do kontaktu s vojáky Rudé armády. První prověřil jeho vůli, ten druhý zase reflexy. Jednoho dne za nimi na jejich tankové stanoviště přijel v malém automobilu sovětský kapitán se dvěma soudruhy. Jeho motiv nebyl úplně jasný, ale chtěl navštívit dům asi 150 metrů za čárou na americké straně. Earl Ingram ho zdvořile odmítl a vysvětlil mu své rozkazy. Tanky byly „na čáře“, kterou mu nemohl dovolit překročit. Po dlouhé debatě navrhl ruský kapitán řešení této patové situace – popojet s tanky o 150 metrů do amerického území. Tanky se však nehnuly z místa a kapitán a jeho kamarádi nespokojeně odjeli a už se nevrátili.

Jindy zase za pamětníkem přišel radista, který uměl trochu rusky. Řekl, že by s ním rád hovořil sovětský poručík a že čeká u velitelského stanoviště. Earl Ingram tedy spěchal za ním. Sovětský poručík ho požádal o povolení nechat projít několik ruských vojáků kolem vesnice – vysvětloval, že se jedná o přesun z vojenské nemocnice zpět k jejich jednotkám. Zeptal se: „A kde jsou teď?“ On jen ukázal rukou a řekl: „Tamhle.“ Pamětník se otočil a uviděl asi 200 zádumčivých ruských vojáků sedících u cesty nedaleko od americké strany linie. Vypadalo to, že se poručík snažil zkrátit si cestu ke svému cíli, nebo zabloudil. Earl Ingram mu řekl, ať rychle projde se svými muži vesnicí. Zdálo se, že ho to potěšilo. Pamětníka nakonec potěšilo hlavně to, když zmizeli přes kopec za vesnicí směrem na Břasy. Nebyli to pro něho nepřátelé – protože nepřítele měli společného, ale byl si vědom svých rozkazů a instrukcí.

Jeho služba na demarkační linii skončila 7. června. Přijela je vystřídat jiná americká vojenská jednotka a oni odjeli nákladními auty do Radonic. Byl to začátek jejich dlouhé cesty do amerického přípravného tábora, kde měli čekat na vyslání do Tichomoří. V Radonicích bydleli opět u vesnických rodin, a jak jen čekali na další přesun, měli možnost sledovat běžný život. Dodnes vzpomíná na idylickou scénu, jak mladá česká dívka s dlouhým prutem v ruce jemně navádí své hejno hus k rybníku. Ve vesnici strávili přibližně deset dnů.

Do Japonska už nemuseli

Dne 17. června odjeli z Radonic pryč z Československa. Asi o pět týdnů později, když ujeli v nákladních autech, ve vlaku, lodí a zase ve vlaku asi osm tisíc kilometrů, pamětník konečně dorazil domů. To, že byl opět mezi svými a že měl v kapse podepsanou propustku, mu načas vytlačilo z hlavy myšlenky na to, že válka proti Japonsku stále probíhá a že se musí po dovolence opět hlásit u své jednotky v Texasu.

Dovolenou trávil Earl Ingram se svou ženou na plážích Severní Karolíny a těšil se ze srpnového počasí. Tam ho také zastihla skvělá zpráva, že Japonsko souhlasí s kapitulací. Nicméně ani konec války s Japonskem nic nezměnil na jeho povinnosti hlásit se do služby v Texasu. Na místě hned vojákům sdělili, že 2. pěší divize nebude převelena do Tichomoří a že v co nejbližší době dojde k demobilizaci milionů amerických vojáků. Earl Ingram s lehkým srdcem odložil svoji uniformu – ani by ho tehdy nenapadlo, že ji za několik měsíců znovu oblékne a stane se vojákem z povolání.

Návraty do Plzně

Když se už coby profesionální voják dostal v roce 1961 do Německa, měl pamětník možnost pohlédnout směrem na východ přes tu nepřirozenou hranici... viděl nádhernou krajinu. Věděl, že „tam“ žijí ti vděční Češi – lidé, kteří na něho v květnu 1945 tak zapůsobili. Tehdy se nezdálo vůbec pravděpodobné, že by se s těmito podle něho báječnými lidmi ještě někdy setkal.

To, co se uprostřed let studené války jevilo jako nepředstavitelné, se však v devadesátých letech stalo realitou. Earl Ingram se svou ženou do Plzně v roce 1994 zavítal na krátkou návštěvu – aby si osvěžil vzpomínky na lidi a místa, kde pro něho skončila druhá světová válka. Bohužel nedokázal najít adresu, kde v roce 1945 bydlel. Ale dozvěděli se o oslavách plánovaných na rok 1995 a rozhodli se přijet znovu.

Snažili se najít lidi, kteří k němu v květnu 1945 byli tak laskaví. Po skončení oslav tedy pokračoval v pátrání; také díky pomoci tlumočnice Kamily Velkoborské se po letech opět shledal se dvěma hodnými, laskavými dámami, které stále bydlí v Jablonského ulici, kde byl v květnu 1945 ubytován. Tyto dámy a jejich rodiny jemu a jeho kolegům vojákům tehdy věnovaly tolik, co ani asi samy netušily: pohodlí a pocit, že jsou vítáni.

Pamětníkovo opětovné shledání s „děvčaty“ z Jablonského ulice bylo jedním z vrcholných okamžiků jeho života. Ony na něj nezapomněly! Dokonce si ho pamatovaly tak dobře, že se až bál, co tehdy musel vyvádět, že to ani za padesát let nebylo zapomenuto. Bylo mu hned lépe, když se dámy o jeho chování na konci války vyjádřily pochvalně. S „dobrým vysvědčením“ od nich se poté mohl vracet do Plzně stále znovu a znovu a prožívat opět ten krásný pocit, který měl i v květnu 1945. 

Se svou ženou se poznal v Newfoundlandu. Během války žila u jeho rodičů. Zpočátku prý těžce nesla manželovo angažmá v armádě, ale vždy mu byla oporou. Žili spolu i v době natáčení rozhovoru (2013) a vychovali tři děti.

Další použité zdroje:

From D-DAY to Ve-DAY (CD); 2010 Plzeň.

500 HODIN K VÍTĚZSTVÍ, Karel Foud, Milan Jíša, Ivan Rollinger; 2011 Plzeň.

http://www.plzen1945.cz/veterani/ingram.html