"Byt v zámku, to byly nevytopitelný ratejny. Topili jsme akorát v jedné místnosti, protože to bychom nezvládli topit v obou místnostech a kupovat uhlí. Jen za zimu jsme spálili šedesát metráku oříšku a třicet metráku briket jen v jedné místnosti. A to jsme jeli na Vánoce k babičce do Prahy. Den před Štědrým dnem máma naložila klubky briketami. Přijeli jsme za tři dny a měli jsme jinovatku na zdi a vodu v kýblu zmrzlou až na dno. To byl hrozný byt. Vodu jsme tahali až z náměstí, ta tam nebyla zavedená. Uhlí jsme tahali ze sklepa nahoru, to tátovi taky dodalo."
"Pamatuji si ho jako spíš jako člověka, co měl rád zvířata a v životě jsem ho neslyšela, že by si na něco stěžoval. To byl hrozně milý chlap. V zimě se mnou chodil do lesa, učil mě lyžovat, bruslit. V lese se mnou chodil, učil mě znát stopy zvířat. Nebo jsme šli lyžovat. U lesa byl takový kopeček, tak mi ukázal, kam mám až jezdit. A na kraji lesa rozdělal ohýnek a já jezdila z kopečka a šlapala nahoru. On mi opekl chleba, namazal ho husím sádlem, to když si na to vzpomenu, úplně cítím tu vůni. To byly krásný vzpomínky. Nebo jsme v létě jezdili na celý den se koupat, měl auto – Minora dvojku, takže jsme jezdili do Klimětic, kde byl krásný rybník. Tam mě zase naučil plavat."
"Bratr tenkrát řekl, že jede na prázdniny za mámou do Horažďovic a s nějakým kamarádem utekli přes Německo. V utečeneckým lágru dostali přihlášku, dostali se na Nový Zéland a tam se oženil. Vzal si Češku. Přestěhovali se do Austrálie, ale my jsme o něm vůbec nevěděli. Pochopitelně to tátovi taky nepřispělo. Nejdřív byl ve vazbě kvůli generálovi Píkovi a pak znovu kvůli bratrovi. Nakonec mu na příkaz pana generála Čepičky zabavili důchod, vystěhovali nás. To ho šofér Janota pozval, že bychom mohli bydlet v zámku v Kosově Hoře. Naštěstí tam byl dobrý lékař, protože tatínek měl jít dělat do Jáchymova do dolů. Pan doktor Kott a primář Kareš ze Sedlčan z interny mu napsali doporučení, že není zdravý a šel dělat pouze ke státním statkům. Nejdřív jezdil s volským potahem a pak s koňmi."
"Když umřel, tak mu máma nesměla dát do rakve ani uniformu. Mamince v nemocnici říkal, že by chtěl do rakve leteckou uniformu, jenže z ní musela odpárat i ty zlatý knoflíky, distinkce, všechno. Na pohřbu tam nebyl jediný zlatý knoflík. Tam nebyl nikdo. To byli Kosováci, co byli z traktorky. Chlapi ho tam měli hrozně rádi, tak tam byli lidi od statku, z traktorky, Kosováci, příbuzní, jinak se všichni báli. Přitom maminka dala oznámení do novin, že tatínek zemřel a kdy se koná pohřeb."
Dagmar Jungmannová, rozená Marešová, se narodila 14. března 1947 v Praze. Vyrůstala v rodině brigádního generála a prvního velitele 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force Karla Mareše, který se stal obětí komunistické perzekuce. Brzy po únoru 1948 jejího otce uvěznili, nejprve v souvislosti s vykonstruovaným procesem generála Heliodora Píky a poté kvůli nedovolenému opuštění republiky jeho syna Karla. V roce 1949 odešel na vlastní žádost do výslužby a dostal invalidní důchod. Ministr obrany Čepička ho degradoval do hodnosti vojína. Rodinu z pražského bytu vystěhovali, na otce pamětnice uvalili zákaz pobytu v Praze a v dubnu 1951 se nastěhovali na zámek v Kosově Hoře nedaleko Sedlčan. Otec měl být nasazen na práci do uranových dolů, od čehož ho zachránil lékařský posudek a nastoupil do státního statku jako zemědělský dělník. Po odebrání invalidního důchodu žila rodina na pokraji chudoby a pod neustálým dozorem Státní bezpečnosti. Otec zemřel v motolské nemocnici 10. června 1960. Kvůli kádrovým posudkům nemohla pamětnice studovat a vyučila se dělnickému povolání. V roce 1968 se poprvé provdala a do poloviny 70. let žily s matkou na zámku v Kosově Hoře v nedůstojných podmínkách. V květnu 1990 byl Karel Mareš plně rehabilitován a in memoriam navrácena hodnost brigádního generála. V říjnu 2023 obdržel z rukou prezidenta Řád Bílého lva vojenské skupiny 1. třídy. V době natáčení (říjen 2023) žila pamětnice v Sedlčanech .
