Professor Vladimír Just

Taky jsem si vzpomněl, že jeden můj spolužák, který asi za rok dva potom utekl. Poté, co pracoval v Divadle Na zábradlí nějakou dobu jako umělecký šéf. Tam utíkal jeden ředitel za druhým v tom Zábradlí v sedmdesátých letech. Že tenhle můj spolužák dělá docela úspěšnou kariéru už ministerskou, už nedělá umění. Že dělá někde na tom ministerstvu, a že dokonce dělá v oddělení stížností. Tak jsem tam zaťukal, pozdravil jsem se s ním, zavzpomínali jsme na všecko možné. A on říkal: ‚Tak já to pro tebe udělám. Já si vyndám ten šuplík.‘ A teď mě tam zasvětil: stížnosti oprávněné, stížnosti částečně oprávněné a stížnosti neoprávněné. ‚Modli se, abys byl v těch třetích.‘ No, a tam jsem nebyl. Tak se šel podívat do těch oprávněných, tam jsem taky nebyl. ‚Tak ty seš asi částečně oprávněný viník. A já se pokusím udělat a zdůvodnit…‘ Protože jsme byli kamarádi, Vondrášek se jmenoval. ‚Tak já se pokusím zdůvodnit, proč si myslím, že to je spíš do tý první sorty, ale bude to nějakou dobu trvat. To nebude za měsíc, ale během třeba čtvrt roku, půl roku, ti dám šťastnou zprávu, že jsi byl definitivně přeřazen se svým bratrem do tý přihrádky stížností neoprávněných.‘ Jenže to nás tolik nezajímalo, protože jsme přestali hrát, nesměli jsme hrát.

Ale to poslední skončilo obrovským krachem pro mě. Do smrti se za to budu stydět, protože mně jeden kamarád, který už měl modrou a je doktor dneska, tak říkal: ‚Hele, já ti dám takový ampulky, tam je bílkovina. Trošičku tý bílkoviny, když si prostě dáš do tý šampusky, trošku, nesmíš to přehnat, tak moč v bílkovině to je konec, to tě nemůžou poslat. Nic nemusíš fintit. Občas něco bolí někde, to jo.‘ Tak jsem jednou tím takhle prošel. Měl jsem to schované, abych to měl nenápadné, i v té nemocnici, kde mě zkoumali, jak to mám s močovým měchýřem, s ledvinami, proč mám tu bílkovinu pořád v moči. Tak jsem to nenápadně měl v krabičce od, myslím to byly Winstonky, nějaká americká cigára, ne Marlbory. Takhle jsem tam měl ty skleničky do zásoby, když budu v nemocnici čtrnáct dní, aby mi to vyšlo. Kdyby mě přepadli v noci, zkoušeli moč, jestli mám jinou ve dne. Tak jsem to měl na nočním stolku. A přišel tam můj dávný kamarád, který už byl medik, ještě studující, ale už tam na Františku sloužil a říkal: ‚Já bych si dal cigáro, už mám jenom dvě. Můžu tě pozvat na cigáro?‘ Já jsem říkal: ‚No, samozřejmě, proč ne.‘ Pauza. A přišel druhý den a říkal: ‚Mně došly, člověče. Ty nemáš náhodou cigára?‘ Já jsem říkal: ‚Já jsem dost takový spíš nekuřák.‘ Chtěl jsem demonstrativně ukázat, že nemám, a najednou tam byly ty Marlbora. A já jsem rychle zavřel ty dvířka, protože jsem ho zase tak neznal, abych tam na místě činu mu řekl: ‚Já tady celou dobu fintím vojnu.‘

"The main limitation is not that the tanks came and people were fired from work and so on. Rather, the main limitation was in the internal self-censorship that one wrote something and already knew it stood no chance, if I did not want to be a dissident, that is, to be completely out of the field and write samizdat and meet friends of this kind, so live in a kind of catacombs, so to say, more or less. Just as I want to write the truth in some way, if it was at all possible within the limits, so you have begun to adapt internally. But that internal self-censorship was worse under normalization. You know, in the 1950s, as during the Nazi occupation, it was clear there. There was an office that banned you, did not accept it; they just cancelled it, ended it so. Even during the First Republic, white censored newspapers were published, so the regime admitted - yes, censorship existed here."

"Then I saw him live again in the Rubín theater, where my brother and I played again, because I only knew him from the media and from foreign stations, as they were slandered in Red Law and the like. And suddenly I saw him sitting there at the bar, so I approached him. He was rather happy because people usually avoided him. He came there and it got empty around him like that, because to be photographed, they were sitting there with Havel talking. Since he was my old idol and he recognized it from my rare notes, we could remember Semafor (translator´s note: famous theatre) and all that. So I talked to him for about an hour. Then, after November 1989, I found out that the bartender - his name was Pepa Koška - the bartender who always warned us there, like, 'Guys, be careful,' that he was also an agent."

"He issued an order that from a certain place above - that is, I do not know, from some head of the office to all the deputies, and the father was very high, because he had the capacity to do so - he must enter social democracy compulsorily. So my father in January 1948... he felt, my mother told me when he died, he had a big worry that he was a non-partial all his life and all of a sudden, and all of a sudden he had to join the socially-democratic party. All right, so he went in there so he could do his job. And as soon as he got there, there was a coup and they were obligated to be sent to the communists. And he didn't want that anymore, so he didn't pay the contributions, which he refused. No-one asked him, he suddenly got an ID and from being a Social Democrat, he suddenly became a communist, because they had made a so-called merger, they had just been swallowed up by a stronger party. And my father absolutely refused. Well, he didn't tell us then, but I learned that from our staff when I was a proper adult and my father was dead. "Mr. Just, you falsified all the questionnaires, you wrote everywhere your father was a non-partial person!"