„Naši nikdy nebyli v žádné straně, naopak vždycky propagovali sokolství, takový sokolský element. Pamatuji si, když byl komunistický převrat. Na ten den si pamatuji velice živě. Tatínek přišel domů, on tehdy dělal, myslím, ředitele stavebního úřadu města Znojma. Ten den přišel úplně zničený. Vím, že se tehdy celý třásl. Ve Znojmě byla dost silná KSČ a převrat. Oni mu prostě položili na stůl přihlášku dokonce pro celou rodinu a řekli mu: ,Tak to podepíšete nebo.´ Tatínek přišel domů. Na tu noc se doposud pamatuji. Celou noc se třásl na posteli. Maminka ho utěšovala. A tatínek se ráno, to si pamatuji velice dobře, zvedl, šel do koupelny a přišel z koupelny a říkal: ,Já se už podruhé do politického kriminálu dostat nechci, tak to podepsal. A podepsala maminka i já. Já jsem byl tehdy v septimě. Ještě si pamatuji, že říkal: ,Snad to nebude tak zlý.´“
„Tatínek byl brzo zatčen, poněvadž se poměrně záhy zapojil do odboje Obrana národa. A hned ta první vlna se brzo prozradila. Brzo se to prozradilo, takže byl zatčen. Nakonec musím říct, že mu to asi zachránilo život, protože všichni účastníci z této vlny šli před soud. Tatínek dostal osm let a odsunuli ho do pracovních táborů v severním Německu. A tam to přežil, samozřejmě s příslušnými potížemi, ale přežil. Zatímco později bylo mnoho dalších takových čistek. Například pro tatínka přišlo gestapo ještě dvakrát při různých příležitostech. Bylo to v době, kdy zavírali sokolské funkcionáře. Vím, že z těchto zatčených se jen málokdo vrátil, protože ti většinou skončili v Osvětimi a Mauthausenu. Mezi nimi i můj strýc.“
„První třídu jsem ještě absolvoval ve Znojmě. A teprve až když jsem začal navštěvovat druhou třídu, tak jsme ze Znojma museli odejít. Odcházeli jsme odtud, když byly zabrané Sudety. Odcházeli jsme za velice dramatických okolností. Ve Znojmě byla velká německá menšina. V této době jsme měli vytlučená okna například, právě proto, že tatínek byl hodně činný v Sokole a byl tím hodně známý. Takže nakonec jsme odjížděli tak, že pro nás musel přijet strýc autem a odjížděli jsme ze Znojma prakticky se dvěma kufry v autě. Dokonce s rozstříleným kufrem od auta, poněvadž se po nás tehdy střílelo. Takže za takových okolností jsme odjížděli na začátku války po zabrání Sudet.“
Jiří Komárek se narodil 28. května 1931 jako jediné dítě stavebnímu inženýrovi Josefu Komárkovi a učitelce Ludmile Komárkové, roz. Kolíbalové. S rodinou žil ve Znojmě, kde se rodiče velmi angažovali v sokolském hnutí. Po vyhlášení Sudet v roce 1938 museli Znojmo za velmi dramatických okolností opustit. Hned na začátku války se otec zapojil do protinacistického odboje organizovaného Sokolem (OSVO). Spolupracovali zejména s Obranou národa. Nedlouho nato byl s několika dalšími odhalen a odsouzen na osm let do pracovního tábora v severním Německu. Domů se dostal v roce 1945 ve velmi špatném stavu. Po válce se rodina vrátila do Znojma a otec znovu nastoupil na stavební úřad. Později všichni vstoupili do KSČ. Ludmila Komárková nevydržela v KSČ dlouho, nesouhlasila s politikou strany. Musela přestat učit a nastoupila jako myčka nádobí. Jiří Komárek s otcem otevřeně podporovali reformy Pražského jara, za což byli po roce 1968 z KSČ vyloučeni. Otec byl předčasně penzionován. Jiřího Komárka sesadili z pozice zástupce vedoucího Biologického ústavu ČSAV v Třeboni. Díky několika nadřízeným mohl na výzkumném pracovišti zůstat jako řadový pracovník laboratoře. Celá 70. a 80. léta měl problémy vycestovat do zahraničí. Na začátku roku 1989 se účastnil první československé expedice na Antarktidu. Po roce 1989 stál při vzniku Biologické (dnes Přírodovědné) fakulty Jihočeské univerzity, kde v letech 1991–1998 vedl katedru biologie. V roce 2023 žil Jiří Komárek v Třeboni.
