Milan Komárek

„My jsme neměli žádné mapy, vlastně veškeré naše letecké mapy končily na hranicích České republiky. A vlastně jsme přiletěli nad hranici, tak najednou celá ta krajina se hrozně změnila. Bylo to takový jako zelenější a hlavně, co jsme taky viděli, najednou na dálnici dvoupatrové autobusy. Ty v České republice za mého dětství jsem v životě neviděl. Tak jsme se ujistili, že už jsme asi v Německu, tak jsme pokračovali dál podél dálnice. První větší město je Cham, tak Robert chtěl, abychom přistáli u Chamu. A já jsem říkal, že to je moc blízko, tak jsme letěli dál, až jsme narazili na město Regensburg. A většinou, jak víte, letiště jsou na takových jako outskirts těch měst, tak jsme přiletěli ze severu a začli jsme vlastně oblétávat město Regensburg. A najednou Robert viděl, že tam stojí mobilní radarová stanice v poli. Tak jsme tam přistáli u té radarové stanice, jsme vypli motory, vylezli z helikoptéry, tak tam byli čtyři vojáci z Bundeswehru a popíjeli pivo, měli tam takovou veselku. A když jsem jim lámanou němčinou řekl, že žádáme o politický azyl, tak první, co z něho bylo: ‚Tady máš pivo.‘“

„Neměli jsme nic moc, měli jsme jenom leteckou výstroj. A ty letecké kalhoty mají spoustu kapes, tak v těch kapsách jsme měli náhradní ponožky, náhradní trenýrky a nějaký tričko. A diplom ze školy, dokumenty o leteckém výcviku, které jsme potom tady vlastně si nechali přeložit. Když jsem pak žádal o americké pilotní licence, tak jsem musel veškeré dokumenty předložit. Ale to nebylo jakože jedete na dovolenou, že si povezu s sebou dva kufry. To by se asi šéfpilot hrozně divil, když by mě viděl, že do helikoptéry strkám dva kufry, asi by se mě začal ptát, kam s tou helikoptérou hodlám odletět.“