Augustin Konečný

* 1948

  • „Já jsem nastoupil i skončil jako svobodník. Bylo tam personální nebo kádrové oddělení a já jsem říkal: ,Ukaž mi to, co tam o mně píšou.‘ Tak mi to ukázal a bylo tam hodnocení z místa bydliště, z té obce. A přítel mého otce, tajemník místního národního výboru, tam psal: ,Při občasných návštěvách obce projevuje v místním pohostinství pravicově oportunistické názory.‘ No řekněte, jestli to není krásný. To je do literatury.“

  • „My jsme pracovali v obci Russko-Vysockoje, kousek od současného Petrohradu, asi 40 kilometrů. Seznámili jsme se s tím prostředím a potom jsme cestovali po celé té ohromné zemi. Musím říct, když bych vzpomněl Jana Palacha, tak on byl velmi houževnatý kluk a trochu takový zamyšlený mi připadal, nebo si to tak ve vzpomínkách beru. Ale projevil i velké organizační schopnosti. My jsme jeli do toho Ruska, nebo Sovětského svazu pár dní po zveřejnění manifestu Dva tisíce slov, po kterém vrcholila agresivní rétorika členů Varšavské smlouvy proti Československu. Takže v této situaci, koncem června, začátkem července [1968], už přesně nevím, jsme odjížděli přes Varšavu, a protože jsme měli zpoždění rychlíkem z Prahy, tak ten rychlík, který měl navazovat směr město Grodno, nyní v Bělorusku, tak jsme nestihli. A on ten Jan jako vedoucí skupiny – nebyly žádné mobily, pokud by chtěl telefonovat, tak by musel jít prosit na poštu, přeorganizoval, že nám ty jízdenky dali i na ten náhradní rychlík. Celou noc jsme strávili na nádraží na Varšavě. A potom, když jsme přecházeli hranici, tak to zase zajistil. Tam byl těžkej chaos, spřátelené země, to si člověk uvědomil – tam těm Polákům, kteří jeli do Ruska, tak orazítkovávali i boty nějakými čísly, aby se s tím vrátili zpátky. Tak zajistil, že nás vzali do nějakého rychlíku, který nás zavezl až do toho Leningradu. No a tam jsme pobyli hodně, ukázali nám všechno možné a pracovali jsme v obci, která byla asi 40 kilometrů od toho Leningradu. On byl vedoucím skupiny a asi po měsíci práce – tam jsme stavěli drůbežárnu – tak jsme vyrazili na cestu po celém tom území. Jeli jsme do Moskvy, tam jsme jeli asi tři dny, potom do Gruzie do Tbilisi, tam [jsme jeli] myslím taky tři [dny], potom do Batumi, to je na pobřeží Černého moře, asi dva [dny], pak lodí přes Jaltu, tam byla zastávka do Oděsy a přes Lvov, tam už jsme viděli ty vagony, kde byly naloženy tanky nebo obrněné transportéry. Pár dní před 21. srpnem, asi čtyři dny předtím, jsme se vraceli domů. Já jsem jako Moravák vystupoval z toho rychlíku Moskva-Praha v Olomouci a tehdy jsem Palacha viděl naposledy.“

  • „Studentský časopis Ekonom podléhal cenzuře, ale ta cenzura už byla bezzubá. Vím, že jsme tam měli fascikl věcí, o kterých se nesmí psát. Například, co mi utkvělo: systém požárního zabezpečení Pražského hradu [smích]. To si pamatuju doteď. Byl to výčet všeho možného, ale to se nás netýkalo, my jsme psali o politice. Teď [v únoru 2023] se připravuje inaugurace nového prezidenta, a já si pamatuju, že když byla inaugurace prezidenta Ludvíka Svobody, byli jsme na nádvoří Pražského hradu se na to podívat. Ta naše skupina byla spíš v tom levicovějším spektru těch názorů. Rozhodně mi to konvenovalo, ten socialismus s lidskou tváří, jak se říkalo, protože to po té šedi předtím bylo všechno úplně rozkvetlé všechno. Přeneseně i fyzicky, a to na jaře šedesát osm.“

  • „Vnímal jsem tu dobu nejen prostřednictvím diskuzí, ale i četbou a poslechem rádia. U nás jel věčně československý rozhlas, který byl přepínán na Svobodnou Evropu. Já jsem to vnímal velice normálně, bych řekl. A v tom roce 1956, to mi bylo osm let, jsem dobře rozlišoval, že v československém rozhlase hlásili, že na základě požadavku Maďarské republiky – možná už lidové, tehdy – byla potlačena kontrarevoluce. To hlásil československý rozhlas. A na Svobodné Evropě, to říkám jako ilustraci, to bylo formou, že sovětské tanky rozstřílely naděje maďarského národa. Čili to jsem dobře vnímal a myslím, že jsem se v tom vyznal.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 23.02.2023

    (audio)
    duration: 01:53:25
    media recorded in project Příběhy regionu - JMK REG ED
Full recordings are available only for logged users.

Tehdy jsem Palacha viděl naposledy

Augustin Konečný na maturitní fotografii (1963)
Augustin Konečný na maturitní fotografii (1963)
photo: Archiv pamětníka

Augustin Konečný se narodil 1. ledna 1948 ve Zlíně (od roku 1949 Gottwaldov). Vyrůstal v obci Hostišová, kde matka Františka pracovala v tamním JZD, otec Augustin dojížděl za prací do Gottwaldova. Po základní škole v Myslčovicích (1963) vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu v Otrokovicích a roku 1966 nastoupil ke studiu ekonometrie na pražské Vysoké škole ekonomické (VŠE). Během dočasného rozvolnění a utlumení cenzury tisku přispíval do studentského časopisu Ekonom. Zároveň v letech 1967 až 1969 jezdil každým rokem na letní studentské brigády do zahraničí. V lednu 1969 se účastnil pohřbu Jana Palacha, se kterým se znal z letní brigády v Sovětském svazu v roce 1968. Skupina brigádníků, kterou tehdy vedl právě Jan Palach, se vrátila do Československa jen pár dní před invazí vojsk Varšavské smlouvy. S nastupující normalizací nové komunistické vedení Augustina dočasně vyloučilo ze školy. Důvodem byly jeho režimu nepohodlné články v Ekonomu z dob pražského jara. Po roce stráveném manuální prací v JZD se mohl ke studiím vrátit, úspěšně je dokončil v roce 1972. Následovala roční vojenská služba v Žilině a Brně, po které nastoupil do práce v Adamovských strojírnách (ADAST) na Blanensku. Počátkem 80. letech se vypracoval na vedoucí pozici, ruku v ruce s povýšením vstoupil do komunistické strany. V ADASTu pracoval i v době sametové revoluce, od roku 2000 působil jako redaktor. Nejprve v měsíčníku Svět tisku, poté (2010) v Novinách pro grafický průmysl. V roce 2023 žil v Blansku a nadále se příležitostně věnoval redakční činnosti.