Čestmír Kopecký

* 1952

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "Then, when the 1980s happened, we filmed the testimonies of the beaten people from Národní třída in Rubín club. And I called Luboš to come with the transmission vans. We were ready. Antonín Dekoj, the head of the big transmission car, came to my work and said: 'I'll drive the transmission cars out of the garage. You invite people and we'll say that the television must broadcast the demonstrations from Wenceslas Square and Letná, otherwise we'll strike." He went out to the courtyard with his staff, I went around the people and said, 'Whoever thinks we should strike, meet at the garage at three o'clock.' There were these State Security agents who were speaking there. The actor Moravec was there, in his deep voice, saying that 'television must never stop broadcasting'. It was quite clear. Someone came forward and said that it was technically impossible for television to stop broadcasting. I said, 'It is technically quite simple. You show me the cable, I'll take an axe and cut it. And you'll see that it works.'"

  • "One day someone called me: 'This is Captain Machytka. I want to meet you, I'm from Security.' I said, 'Matuška, kiss my ass, I recognized you by your voice.' [I thought it was a joke.] And I hung up. The next day I got a summons to come to Náměstí Míru. I came to Mírák and I showed the invitation to the guard at the door. 'That's that one over there,' he said with disdain, pointing to the secret one. The secret one immediately jumped up and said, 'I wrote to you...' I said, 'I hung up because you know we joke like that at work.' I thought it was a joke that someone would call me and introduce himself like that. We sat down in Demínka café, and I said to the waiter, 'Bring us chess so we can be inconspicuous.' He brought chess, and he started to put it badly. I said, 'Do you know how to play chess? Everybody will see you don't know how to play chess.' I started talking to him. And he said, would I like to report back to them what the directors say during the filming, how they talk about the regime and about other people. I said, 'And why do you think I should cooperate?' And he says, 'You have a pretty nice job, don't you? Attractive, with interesting people. You have quite a bit of money, don't you? So maybe you'd like to keep that job'. I said, 'You've been sent from heaven. I've just been diagnosed with stomach ulcers. I'm gonna quit this job. I don't want to work there, in fact, I'd like to work in the woods, cutting down trees, being in nature. There's no way I want to do that, so I'm going to quit my job and write that you offered me the job and I realized that my place is to take care of animals and ride around in the woods with a saw." He said, 'But you mustn't say that anywhere.' Then one day I met him at Kavčí hory with an editorial secretary, so I knew immediately where the wind was blowing from. So he stopped tempting me."

  • „My jsme měli takovou recesistickou skupinu, vlastně, s kamarádem Milanem Matuškou, který pak utekl do západního Německa. Kdo by utekl do východního? Tak utekl do Německa, Matuška, a ten s Tondou Procházkou, který studoval DAMU, tak si vymysleli fiktivní postavu, že přijede režisér Karlík, český student z Leningradu, kde se všechno naučil, jak se to má dělat. A že nám to v televizi přijede ukázat a že musí dělat inscenaci. A poslali normálně z Leningradu, z Petěrburgu nyní, dopis s razítkem, někde to opatřili. A teď se klepal náš šéfredaktor a všichni ostatní, že přijede režisér Karlík z Moskvy a co bude chtít. A já jsem ještě dělal takového poradce, že má chtít o sto metrů větší studio, než máme. No a Tonda Procházka si pak vypůjčil takový příšerný kožich s takovým límcem, takovou papachu, ani když nebyla nějaká hrozná zima. Prostě přišel, mluvil rusky z neznámých důvodů, i když byl Čech, který studoval, tak nezapomněl. A ten přišel a hned šéfredaktor a všichni, jak Revizor, všichni se posrali a jemu dali teda, co chce režírovat. A on si hned vybral nějakou látku, kterou by Čechovi nikdy nesvěřili, protože by z toho byl průser. Řekl, že chce dělat Bulgakova nebo co. No bylo to velké. A kupodivu to nikdy neprasklo, protože oni si pak oddychli, když už se Karlík znova neobjevil. Slíbili mu, že přistavěj… že otevřou vrata ve studiu číslo čtyři, to je největší na Kavkách, a že ještě na chodbě tam může dál hrát. A že herci, on že si chce vybrat herce, jestli může teda všechny. A Dvořák řekl, ‚všechny‘, prostě ‚všechny herce‘.“

  • „Čím dál tím víc jsem spolupracoval s lidmi, kterým šlo o to, to dělat jinak. A mělo to pro mě velký smysl proto, že jsem se vlastně docela dlouho zabýval tím, že jsem viděl samé blbé věci a měl jsem dost času bavit se s lidmi a přemýšlet o tom, jak by se to dalo dělat dobře. Jak by se to dalo dělat líp a jak se to má dělat, takže když jsem se stal producentem, tak vlastně bylo docela jednoduchý vyzkoušet, jak se dá dělat poezie dobře, jestli se divadlo dá přenášet, když to je jinými výrazovými prostředky. Jak se dá dělat tohleto… To mi umožnil ten hlad. A pak když jsem deset let dělal producenta, tak jsem přišel na to, že už jsem jak můj nevlastní otec, který hrál pošťáka, a třicet let ho neviděl, takže hrál někoho, o kom vůbec nic nevěděl. Tak já jsem přišel na to, že po deseti letech vlastně už nechodím do divadla, na co chci, nic neobjevuji a že už to nemůžu dělat, protože si potřebuji obnovit ten fond a najít zase chuť a hlavně ty kontakty a to všechno, co by se teda dalo udělat. Ale druhá věc byla, na kterou taky svým způsobem nevzpomínám ve zlém, a to je, že mě jednoho dne kontaktoval nějaký policajt tajný z StB, nejdřív mi zavolal, já jsem mu řekl: ‚Děláš si prdel, Milane, viď? To víš, že jo. Určitě.‘ Tak jsem mu zavěsil, tak on mě pak nechal obeslat obsílkou, že jsem musel přijít prostě na Mírák. Tam jsem přišel, tam jsem řekl těm policajtům, co tam dělali ten žurnál: ‚Já tady mám tohleto, mám se tady…?‘ A oni: ‚Ale to my nejsme, to je támhleten‘, úplně s odporem, kupodivu, ukázali na něj. On řekl, že by se mnou potřeboval mluvit, tak jsem ho vzal do Hlavovky, řekl jsem, že abychom vypadali nenápadně, tak já objednám šachy, ještě jsem ho celou dobu týral, že jsem mu říkal: ‚Jak to hrajete? To všichni hned poznaj, že to předstíráme.‘ No a ten mně říkal, ten mi teda… Jaksi trval na tom, že musím spolupracovat s policií, což pro mě byla docela dobrá zkouška, kterou každý neprojde, kdo si tohleto vyzkouší a vyzkouší si, jestli řekne jo, nebo ne. A vlastně si může představit cokoliv, tenhle chlap… Já jsem o tom chtěl pak natočit vždycky, natočit s těmahle chlapíkama, co ty lidi získávali, aby bylo evidentní, kolik lidí se tam přihlásilo samo, kolik z nich donutili opravdu příšerným tlakem. Mathé mi říkal… V televizi byla lustrační podmínka a on mi říkal o jedné kolegyni, že ona ji nenaplňuje, ale že mu říkala, jak k tomu došla, a že měla dítě, který čekalo na operaci a bylo v pořadí na pátým místě a oni jí nabídli spolupráci, ona to odmítla a ono bylo najednou na osmdesátém. Takže to podepsala jako. Tak o tom jsem chtěl natočit vždycky, jak tenhleten, co teda lámal mě... Tak jednak jsem byl vždycky v tom rozpoložení, že jsem podle svého životního vzoru Boba Dylana nechtěl mít něco ve svém životě, co by mi nějakým zásadním způsobem měnilo to, co chci dělat, ale on nebyl žádnou přímou hrozbou. Docela jsem si sám… Byla to taková ta prázdná rakev, docela jsem si mohl sám vymyslet, co se stane, když to odmítnu. A je to věc, která by mně chyběla, já bych o tom nevěděl teda, ale dostal jsem na vybranou a vím, co se stane prostě, když bych se do takové situace dostal.“

  • „Takže já jsem věděl, že vedoucí přenosového vozu Luboš Drtina byl ten, který vysílal z Cukráku, v šedesátém osmém v srpnu pomáhal televizi. Takže když nastal 17. listopad, tak jsme točili poezii v Rubínu v A Studiu, měli jsme tam přenosák, a vlastně když večer… Já jsem byl 17. listopadu na Národní, patrně co jsem teďka slyšel, tak se Zemanem jsme tam někde byli. Já jsem ho tam neviděl. Ale když to doběhlo, tak my jsme se tam sešli a já jsem zavolal toho Luboše Drtinu a řekl jsem mu: ‚Kdybys chtěl, tak my máme dva přenosáky ulitý v Rubínu, který nejsou na Kavkách, takže je nikdo nemůže zamknout.‘ Tak on říkal: ‚Já tam přivezu ještě nějaký.‘ A přivezl vlastně on… A dobré bylo, že takhle jsme měli vlastně čtyři přenosové vozy, z toho jeden veliký jsme tam měli, a my jsme si mysleli, že bude občanská válka. Chodili tam lidé s rozmlácenými držkami od krve, my jsme to točili, což bylo taky kuriózní, protože půlka těch lidí se pak ukázalo, kteří tam s námi točili, někteří nadšeně, někteří říkali, ‚to nemá cenu, to špatně skončí, já to nedělám‘, tak se ukázalo, že část z nich vlastně byla spolupracovníků StB. Ale vlastně jsme se nějakým takovým způsobem připravili na to, že se bude něco…“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 05.11.2018

    (audio)
    duration: 01:22:42
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
  • 2

    Praha, 13.11.2023

    (audio)
    duration: 01:17:34
    media recorded in project Stories of the 20th Century TV
Full recordings are available only for logged users.

Self-censorship, stress, favouritism and black humour - that’s what it was like behind the scenes of television before 1989

Čestmír Kopecký, November 2023
Čestmír Kopecký, November 2023
photo: Post Bellum

Čestmír Kopecký was born on 11 November 1952 in Prague. His father, the writer Čestmír Vejdělek, soon left the family, so he grew up with his mother, the editor of Czechoslovak Radio Eva Kopecká, and her later partners, the screenwriter Jiří Šebánek, the director Ivan Passer and the actor Petr Haničinec. Due to his mother’s political involvement in August 1968, he was not accepted to FAMU for the first time after graduation. After a year spent as a labourer in printworks, he was admitted a second time as a person with working background, but he could study only one non-artistic field in the school’s offer, i.e. production. After graduating from FAMU in 1977, he joined Czechoslovak Television after a short period at Krátký film. He then worked in the main editorial office of Czechoslovak Television’s drama programmes until November 1989, when he headed the television strike committee. After 1990, as a producer, director and dramaturg, he participated in the creation of a number of feature films, series and documentary cycles. He has also worked as a director or artistic director of several theatres.