„Čím dál tím víc jsem spolupracoval s lidmi, kterým šlo o to, to dělat jinak. A mělo to pro mě velký smysl proto, že jsem se vlastně docela dlouho zabýval tím, že jsem viděl samé blbé věci a měl jsem dost času bavit se s lidmi a přemýšlet o tom, jak by se to dalo dělat dobře. Jak by se to dalo dělat líp a jak se to má dělat, takže když jsem se stal producentem, tak vlastně bylo docela jednoduchý vyzkoušet, jak se dá dělat poezie dobře, jestli se divadlo dá přenášet, když to je jinými výrazovými prostředky. Jak se dá dělat tohleto… To mi umožnil ten hlad. A pak když jsem deset let dělal producenta, tak jsem přišel na to, že už jsem jak můj nevlastní otec, který hrál pošťáka, a třicet let ho neviděl, takže hrál někoho, o kom vůbec nic nevěděl. Tak já jsem přišel na to, že po deseti letech vlastně už nechodím do divadla, na co chci, nic neobjevuji a že už to nemůžu dělat, protože si potřebuji obnovit ten fond a najít zase chuť a hlavně ty kontakty a to všechno, co by se teda dalo udělat. Ale druhá věc byla, na kterou taky svým způsobem nevzpomínám ve zlém, a to je, že mě jednoho dne kontaktoval nějaký policajt tajný z StB, nejdřív mi zavolal, já jsem mu řekl: ‚Děláš si prdel, Milane, viď? To víš, že jo. Určitě.‘ Tak jsem mu zavěsil, tak on mě pak nechal obeslat obsílkou, že jsem musel přijít prostě na Mírák. Tam jsem přišel, tam jsem řekl těm policajtům, co tam dělali ten žurnál: ‚Já tady mám tohleto, mám se tady…?‘ A oni: ‚Ale to my nejsme, to je támhleten‘, úplně s odporem, kupodivu, ukázali na něj. On řekl, že by se mnou potřeboval mluvit, tak jsem ho vzal do Hlavovky, řekl jsem, že abychom vypadali nenápadně, tak já objednám šachy, ještě jsem ho celou dobu týral, že jsem mu říkal: ‚Jak to hrajete? To všichni hned poznaj, že to předstíráme.‘ No a ten mně říkal, ten mi teda… Jaksi trval na tom, že musím spolupracovat s policií, což pro mě byla docela dobrá zkouška, kterou každý neprojde, kdo si tohleto vyzkouší a vyzkouší si, jestli řekne jo, nebo ne. A vlastně si může představit cokoliv, tenhle chlap… Já jsem o tom chtěl pak natočit vždycky, natočit s těmahle chlapíkama, co ty lidi získávali, aby bylo evidentní, kolik lidí se tam přihlásilo samo, kolik z nich donutili opravdu příšerným tlakem. Mathé mi říkal… V televizi byla lustrační podmínka a on mi říkal o jedné kolegyni, že ona ji nenaplňuje, ale že mu říkala, jak k tomu došla, a že měla dítě, který čekalo na operaci a bylo v pořadí na pátým místě a oni jí nabídli spolupráci, ona to odmítla a ono bylo najednou na osmdesátém. Takže to podepsala jako. Tak o tom jsem chtěl natočit vždycky, jak tenhleten, co teda lámal mě... Tak jednak jsem byl vždycky v tom rozpoložení, že jsem podle svého životního vzoru Boba Dylana nechtěl mít něco ve svém životě, co by mi nějakým zásadním způsobem měnilo to, co chci dělat, ale on nebyl žádnou přímou hrozbou. Docela jsem si sám… Byla to taková ta prázdná rakev, docela jsem si mohl sám vymyslet, co se stane, když to odmítnu. A je to věc, která by mně chyběla, já bych o tom nevěděl teda, ale dostal jsem na vybranou a vím, co se stane prostě, když bych se do takové situace dostal.“
