„Když jste byl soukromý hospodář za socialismu, tak co jste měl napsané v občanském průkazu?“ – „No to bylo zlé. Řeknu vám takovou příhodu. Šel jsem na obecní úřad a říkám: 'Dejte mi nějaké razítko do občanského průkazu.' Protože tehdy musela být razítka – 'je zaměstnaný' a 'není zaměstnaný'. ,My to nedáváme, běžte na okresní úřad.' Šel jsem tam a říkali: ,To se nedává nikde.' Já jsem říkal: ,Jak mě zastaví policajt, já mám z Bohumína výstup, ale nemám nástup, že? Oni se budou ptát, kde jsem zaměstnaný. Že jsem příživník a tak dále.' A oni: ,Zodpovězte si to, jak chcete. Ale my tady žádné takové razítko nemáme. Ani nic takového.‘“
„Táta vzpomínal, jak tady v Hati na místním národním výboru sedělo čtyři pět lidí a přesvědčovali ho. A každý do něho mluvil. Říkal, že jeden měl takové modré oči, takové bystré. Že ho hypnotizoval. Říkal, že měl strach se na něj dívat. Takže sedl do té židle jako sedím já a dělal, že spí. A vůbec nic neodpovídal. Nic. Oni na něj mluvili. Chytali se každého slova. Proti politice. Něco byste řekl a už by vás sebrali, že jste proti státu. Tak on tam dřímal a oni byli na něj naštvaní: ‚Sakra, mluvte s námi!‘ Do ruky mu dali tužku, aby to podepsal. Táta ale nic nepodepsal, protože ten statek koupil. ‚Já za podpis nic neprodávám.‘ A oni řekli: ‚My vám nic nebereme, to je pořád vaše. Jenom budete společně hospodařit.‘ Myšlenku měli dobrou. Ve velkém hospodařit více a levněji. Tak se to říkalo. Ve výkladních skříních to bylo napsané. Ale táta to nepodepsal, tak jsme pořád soukromě hospodařili.“
„Nejhorší to bylo v roce 1946–1947, když jsem šel do školy. Nerozuměli jsme učitelům a učitelé nerozuměli nám. Mluvili jsme ponašem a česky jsme neuměli. To byly těžké doby. Ve škole jsme byly tři ročníky v jedné místnosti. Rozdělené to bylo lavicemi. První řada byla první třída, druhá řada druhá třída a třetí řada třetí třída. A to nás učil jeden pan učitel. Dvacet minut dělal výklad jedné třídě. Zadal úkol a dvacet minut se věnoval dalšímu ročníku. Zadal úkol a učil zase další třídu a tak to pokračovalo. Protože bylo málo učitelů, u nás v bývalém Německu. Učitelé přijeli až od Brna, od Hranic, tak to učili. Tak jsme jim špatně rozuměli a on nám nerozuměl. Seděli jsme na židli a vrzalo to. A učitel křičel: ‚Sakra, nevrzejte tou židlí!‘ Nevěděli jsme, že se to česky jmenuje židle. My jsme tomu říkali stolek jenom.“
„Ti ruští vojáci, to byli chudáci lidi. Neměli ani kulturu. Ani na záchod se neuměli posadit, na tu mísu – vedle to dávali. Špinaví byli. Ani na kole neuměli jezdit. Sedli na kolo a buch, balanc neudrželi. Vzpomínám si, jak nám jeden ruský voják sebral jízdní kolo. Vyšel na hlavní cestu, ale máma šla za ním a to kolo mu chtěla vzít. A on to nechtěl pustit. Máma chytla hustilku, tu luftpumpe. A bila ho po rukách, jak vedl to kolo. Sousedka to viděla z okna, jak máma toho vojáka bije, a měla strach, aby ji nezastřelil, protože měl zbraň. Ale matka bila toho vojáka tak dlouho, až to kolo pustil a máma se vrátila domů s kolem.“
Vilibald Kostelník se narodil 7. července 1940 do rodiny kováře a sedláka v Hati na Hlučínsku. Na jaře roku 1945 se stal svědkem bojů Opavsko-ostravské operace a konce války. Jako chlapec mluvil německy a nářečím „po našimu“, česky se naučil až ve škole. V pozdějším věku se dva roky učil v Zimní zemědělské škole v Hlučíně. V 50. letech odmítli Kostelníkovi vstoupit do družstva a hospodařili soukromě po celou dobu socialismu. Vedle práce na hospodářství pracoval v 60. letech Vilibald Kostelník také jako slévač v Železárnách a drátovnách Bohumín. Tam se potkával se sedláky ze sousedního Polska, kteří přijížděli v zimě na brigádu. V roce 1972 z průmyslu odešel a převzal od rodičů pole, dobytek i stroje. Koupil kombajn a postupně hospodářství modernizoval. Po pádu komunistického režimu rodinný statek rozšiřoval a později předal svým synům. Zemřel v únoru 2024, půl roku po natáčení pro Paměť národa.
