Jarmila Koutná

„Od Ivaně, tím směrem, jel tank. A po cestě nabral zraněnýho, to byl rumunskej, mám dojem, voják. A dojel do Duban a vysadil ho u našich vrat. Tak. To jsme nevěděli teď, co s tím. Voják raněnej. A cizí voják. Nic jsme jako toto. A ty poslední válečný dny Němci obsadili Sokolovnu a faru. Protože na faře v tu dobu farář nebyl. Ten, co byl, zemřel, a druhej nebyl žádnej ještě uvedenej. Tak byli na faře Němci. A v Sokolovně měli teda taky část. Tam byli část a tam. Tak tatínek tehdy šel a šel na tu faru na tu jejich tu s tím, že tam mají toho německýho vojáka rumunskýho a že je raněnej, co se s ním, aby ho, aby si ho vzali, aby ho ošetřili. No. Ten velitel se s ním prakticky nebavil. Že jim po tým nic není. Že to není jejich ten. Tak aby se o něho postaral sám. Tak co s raněným, když my jsme si s ním nevěděli rady. Tak tatínek na kole jel do Vrbátek, kde byl obvodní lékař doktor Číhal. Tak jel za tím lékařem s tím, jestli ho přijde ošetřit, jestli teda může. Jestli vůbec může ho přijít ošetřit. Tak ten přijel, ovšem tomu raněnýmu už nepomohl. On mezitím zemřel."

„Vtrhli tam, pozatýkali a odvezli. Na Pohodlí. Rodina Vítkova taky. Všecky je pozatýkali, odvezli. A tehdy hrozilo, že nás, že prostě se může někdo prozradit a může říct i o nás. Tehdy přijel strýc Lojza to našim v noci, v noci přijel říct, co se stalo. A když odjel, tak mě rodiče vzbudili, maminka s tatínkem, a říkali mně, že se může stát, že pro nás přijdou Němci. A kdyby je Němci zatkli, kdyby je odvezli, tak co mám dělat s těma mladšíma sourozencema. Sestra byla o tři mladší a ten malý Vladík měl vlastně tři roky, necelý tři roky. Co s něma mám dělat nebo jak toto, prostě, co se může stát. Tehdy jsme nespali teda všichni celou noc, to je fakt. A čekalo se s hrůzou, jak to nakonec dopadne. Naštěstí to teda pro nás dopadlo dobře. Pro ty pozatýkaný ani ne, protože většinou byli zlikvidovaní. Ale pro nás naštěstí dobře, že prostě nás nikdo neprozradil."

“The Nazis did a big raid around Christmas in ’44 and arrested people in Lipová. There was a danger it could go on. My youngest uncle let my parents know that the Nazis could pick more families. A lot of the arrested never came back home. My parents would wake me up at night and tell me that Nazis might come and arrest them, and since I was the oldest I should take care of Lída and the little Vláďa, and should this happen I would have to go to Malé Hradiště to my mum’s distant relatives.”

“They would bring them to our place for at least three or four days about every two weeks. Later on they would come on their own. There were two rooms. My dad used one as a joiner workshop. We had a room and a chamber upstairs. Pavel Volkov and Eugen Poroshin would come most often. There were others – Grisha, Andrey… I don’t know their full names because nobody obviously told me back then. I knew Pavel, Eugen, Grisha and Andrey. Remembering it all later, I could not understand how mum managed to feed us all. The men needed to eat and have their clothes washed when they came in. I don’t know how she did it. No idea. No laundry machines – everything was hand-washed.”