No hlavně že jsem chodila na všechny schůze, kde vystupovali vedoucí toho Pražského jara, Smrkovský, Černík a jiní. A snažila jsem se přesvědčit všechny lidi, že je to důležité se do toho zapojit a jít s tím myšlením, že se dá v Československu změnit způsob žití, aniž bychom se odpoutali od Sovětského svazu, protože to nějak nikomu ani nepřišlo na mysl, že by se od Sovětského svazu Československo odpoutalo. No potom, když přišli, přijely tanky do Prahy, tak jsem chodila okolo těch různých míst, kde byly tanky a snažila jsem se rusky mluvit na ty vojáky, abych je přesvědčila, že tam nemají co dělat.
V té době jsem už byla, měla jsem obojí příslušenství, byla jsem Francouzka, protože jsme se manželem brali v roce 67. A protože jsem se jmenovala Londonová a manžel London a v té době právě vyšlo Doznání, kniha, kterou napsal můj tchán a která vysvětlovala, jak vlastně on během stalinského procesu byl schopen přiznat něco, co neudělal. A tak jsem si říkala, že můj život nebude v Československu po pádu Pražského jara, teda pádu, no pádu té svobody jsme se všichni báli, že se ten režim vrátí, a nakonec se vrátil ještě tvrdší, než byl, že můj život tam bude velice komplikovaný. Takže například pracovat v Praze pro mě bude absolutně vyloučené a prostě absolutní ztráta svobody. Tak to je to, co mě jako donutilo k tomu, abych se rozhodla, že budu žít ve Francii.
Jo, tak to se pamatuju, v roce 1953 v březnu, když zemřel Stalin, tak jsme byli zrovna v té době naše třída byla přeorientovaná do vyšší dívčí ve Vlčkově ulici, kde byly takový veliké třídy. A byl tam velkej stupínek. A jeden z kluků dělal rámus a prostě dělal neplechu ve třídě, tak ho postavili na stupínek. To jako byl trest, že při vyučování byl vyřazen z lavice a musel stát na stupínku. No a pak jich už bylo několik těch kluků, který stáli na stupínku, a už to trvalo dlouho a musela se přinést ještě židle, protože už jako tam ty kluci dělali neplechu, když stáli. Najednou přilítla školnice, která přišla a plakala a byla příšerně rozzuřená, že jak my můžeme dělat ve třídě neplechu, když zemřela taková osobnost, že všichni bychom měli plakat, a ne dělat nepořádek ve třídě. Tak to je věc, která mě poznamenala. Protože školnice ve škole udělala scénu, protože Stalin zemřel a žáci dělali neplechu ve třídě.
Říkala jsem si, že můj život v Československu by byl velice komplikovaný
Alena London se narodila 7. března 1943 v Praze. Vystudovala medicínu, kde se také seznámila se svým budoucím manželem. Jejím tchánem se tak stal Artur London – komunistický politik, který byl od roku 1949 náměstkem ministra zahraničí, téhož roku byl zatčen a v roce 1952 odsouzen na doživotí v procesu s Rudolfem Slánským. Během Pražského jara se Alena účastnila různých schůzí a při srpnové invazi obcházela vojáky a vysvětlovala jim, že nemají v Československu co dělat. Po okupaci Československa se rozhodla, že natrvalo odejde za svým manželem do Paříže, kde dodnes žije.
