The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Edgar Krása (* 1924  †︎ 2017)

• born on 9 February 1924 into a Jewish family in Karlovy Vary

• his father had a career in the textile industry in Vienna and during the World War I managed a hospital in Karlovy Vary, where the family then settled

• in 1933, due to the worsening conditions of the Jews in the Czechoslovakian borderlands, they moved to Prague, where Edgar trained as a cook

• in November 1941 he left with the first transport to the Terezin ghetto; he did so as a volunteer in an effort to protect his parents from the terror

• in Terezín he took care of the catering facilities and joined the choir under the direction of the conductor Rafael Schächter, with whom he staged Verdi’s Requiem

• in October 1944 he was deported to the extermination camp at Auschwitz, from where he went to the camp at Gleiwitz and worked on repairing railway cars

• in January 1945 he escaped from the death march and returned to Prague

• emigrated to Israel in 1950 and eventually settled in Boston in the 1960s, where he owned a restaurant

• died in 2017 at the age of 93

„Během svého dětství jsem mezi českým a německým obyvatelstvem v pohraničí pociťoval neutuchající napětí. Vztahy mezi Němci a Židy byly oproti tomu klidné. Tedy až do chvíle, kdy se v Německu chopil moci Adolf Hitler. Už roce 1933 jsme se museli přestěhovat do Prahy. Otec jakožto Žid nebyl v prostředí Sudet nadále schopný zabezpečit rodinu,“ naznačuje hned na začátku svého vyprávění Edgar Krása překotnou rychlost, s jakou se měnilo společenské klima v meziválečném období.

Ze Sudet do Prahy

Edgar se narodil 9. února roku 1924 v Karlových Varech. Jeho otec pocházel ze středních Čech, odkud v 16 letech odešel do Vídně. Začal pracovat v textilní továrně a dařilo se mu rychle stoupat po kariérním žebříčku. „Byl schopný zaplatit školy pro své bratry a zároveň shromáždil i věno pro své tři sestry. Když propukly boje první světové války, v armádě si pravděpodobně všimli, že je to dobrý manažer, a poslali ho do Karlových Varů, aby se stal správcem tamní nemocnice,“ popisuje, jak se jeho otec ocitl v českoněmeckém pohraničí, kde se seznámil s Edgarovou matkou a usadil se. Po konci války ale peníze, které měl uložené v rakouských bankách, ztratily velkou část své hodnoty. „Otce to zlomilo a už nikdy se z toho nevzpamatoval. Stále chtěl žít na vysoké noze, jenže na rozhazování jsme rozhodně neměli,“ vypráví. Většinu času trávil Edgar s matkou, která řídila chod domácnosti a od svého jediného syna vyžadovala příkladné chování a poslušnost. „Dostával jsem bití, ale myslím si, že to bylo ku prospěchu. Vychovala ze mě rovného člověka. Jednou jsem nechtěl ostatním dětem půjčit svého houpacího koně. Zavřela mě kvůli tomu na celé odpoledne do koupelny, protože jsem se nechtěl rozdělit.“ Edgar se odmala pohyboval téměř výlučně v německojazyčném prostředí. Už jako chlapec chodil vypomáhat na brigády do židovských obchodů. „Jezdil jsem s dvoukolkou a dělal poslíčka. Bavilo mě pracovat a být mezi lidmi,“ vzpomíná.

Už tehdy si uvědomoval, že vztahy Němců s Židy se začínaly výrazně zhoršovat. Protižidovské naladění společnosti v československém pohraničí donutilo Edgarova otce přestěhovat se s rodinou v roce 1933 do Prahy. Chlapcův život se ale zásadně neměnil. Chodil do školy, v létě hrával fotbal na hřišti za domem a v zimě na té samé ploše bruslil. Ve volném čase ho matka brávala do synagogy. „Jistě znáte Arnošta Lustiga. Chodili jsme do stejné školy. Jeho rodina byla v podobně tíživé ekonomické situaci jako my. Později jsem zjistil, že moje matka zapůjčila jeho matce oděv, ve kterém jsem absolvoval obřad bar micva.“ Přátele měl stejně tak mezi židovskými dětmi jako mezi ostatními. „Žádnou nevraživost jsem nepociťoval. Akorát po tělocviku ve sprchách byli někteří zvědaví, protože jsem byl obřezaný.“ Radikální změna nastala na podzim roku 1938, kdy muselo Československo po Mnichovské dohodě postoupit Německu pohraniční oblasti. „Židovští rodiče tlačili na své děti, aby se naučily nějaké řemeslo, pro případ, že by musely emigrovat do zahraničí. Rukama se uživíte i ve chvíli, kdy neumíte jazyk. Moje teta prohlásila, že když půjdu na kuchaře, pravděpodobně nikdy nezůstanu o hladu,“ vypráví, jak se dostal ke kuchařině. Jeho matka byla toho názoru, že by měl chlapec projít učením pěkně od začátku. Nastoupil tedy do malého bufetu, kde dělal všechno od mytí nádobí až po vynášení uhlí do kamen v řezníkově bytě nad obchodem. Postupně se dostal až do restaurace U Rozvařilů, která byla v té době průkopníkem ve stravování. „Byla to druhá restaurace v Praze ve stylu jídelny, kde jste se obsloužili sami a potom jste zaplatili na kase. A patřila k tomu také luxusní restaurace. Tam jsem se naučil všechno – od řezničiny až po cukrařinu,“ popisuje.

Dobrovolníkem v Terezíně

V učení byl až do roku 1941. V té době už platila pro Židy diskriminační pravidla. „Nejprve to byla žlutá hvězda, kterou jste museli nosit na šatech. Nemohli jsme poslouchat zahraniční rozhlas, nemohli jsme hrát na hudební nástroje, nemohli jsme chodit do kin, divadel a parků. V tramvajích jsme museli jezdit v posledním voze. Jídlo bylo na příděl,“ vyjmenovává jen některá z celé řady omezení. Edgarův zaměstnavatel ho byl nucen jako Žida propustit kvůli tlaku shora. Odešel tak pracovat do hotelu na Vysočině, kde tajil svůj židovský původ. Jednoho dne byl ale upozorněn na to, že si pro něj jedou četníci a utekl zpět do Prahy. Jediná práce, která pro něj v Praze připadala v úvahu, byla v židovské jídelně. „Pracoval jsem tam až do podzimu roku 1941, kdy za mnou přišel ředitel té jídelny. Řekl mi, že byl vybrán do židovské Rady starších, která byla pověřena organizací židovského ghetta, kam se měli přesunout všichni Židé z českých zemí. Jmenoval se Karl Schliesser a nabídl mi, abych tam odcestoval s úplně prvním transportem a podílel se na přípravě stravovacích zařízení v ghettu, s tím, že se na oplátku postará o to, aby moji rodiče nebyli v budoucnu deportováni do táborů dále na východě. To znamená, že už tehdy představitelé židovské komunity věděli, že Terezín bude pouze přestupní stanicí,“ popisuje a dodává, že jeho otci se to vůbec nelíbilo. A to přesto, že podle Edgara tehdy běžní lidé vůbec netušili, co všechno ještě Židy v dalších letech čeká. „Židovská ghetta existovala už předtím. Lidé se do nich často stěhovali dobrovolně, aby žili mezi svými a vyhnuli se antisemitismu,“ vysvětluje. Rozhodl se tedy, že v listopadu společně s dalšími 342 lidmi pojede do Terezína. „Když jsme tam přijeli, zavřely se za námi brány. To bylo poprvé, kdy jsem pomyslel na to, že to vlastně vypadá jako vězení.“

Edgarovou prací bylo připravit chod kuchyně. Byla to jen malá část obecných příprav na to, že z místa, které bylo schopné pojmout 8 000 lidí, se měl stát koncentrační tábor pro 60 000 lidí. „Po šesti dnech přijel další transport s tisícovkou lidí. Jak práce na přípravě ghetta, tak výběr těch, kteří se měli sestěhovat do Terezína, byl v gesci židovské Rady starších, složené z představitelů židovské komunity. Snažili se, aby se přitom nerozdělovaly rodiny. Potom přijížděl každé dva tři dny další tisíc lidí.“ S tím, jak se rapidně zvyšoval počet obyvatel ghetta, bylo třeba zakládat kuchyně i v dalších částech a zaškolovat jejich personál. Muži byli postupně odděleni od žen s dětmi a každý dostal přidělenou práci. Po jejím dokončení se mohli Židé pohybovat volně po areálu ghetta. Edgar měl přístup do skladů s potravinami a věděl, že Rada starších se v rámci svých velmi omezených pravomocí při správě ghetta pokoušela ovlivnit například přísun některých výživných potravin pro děti nebo lidi, kteří pracovali v náročných podmínkách. Přístup k většímu množství stravy dále závisel na tom, jestli měl daný člověk cokoliv, co mohl vyměnit nebo poskytnout za větší porci. Do jisté míry se tak staly měnou například cigarety. „Ti, kteří nedisponovali ničím, co by mohli vyměnit, to měli se stravou horší. Měli hlad. Na druhou stranu to nebylo jako v jiných koncentračních táborech, kde padali vyhladovělí lidé mrtví na zem. Spíše to bylo tak, že kvůli horší stravě byli náchylní k tomu, aby dostali nějakou nemoc,“ říká Edgar, který se tak ve velmi mladém věku dostal do pozice, kdy mohl sám ovlivňovat blahobyt internovaných osob. V táboře bylo mnoho talentovaných židovských umělců, se kterými Edgar přicházel do kontaktu. Řadili se mezi ně například malíři nebo hudebníci.

Terezínský pěvecký sbor

„Všimnul jsem si, že umělci měli, stejně jako ostatní, přidělené nějaké denní zaměstnání. Kromě toho se ale po večerech věnovali umění, což jsem považoval v daném prostředí za velmi prospěšné a povznášející a snažil jsem se pro ně ušetřit nějaké jídlo navíc,“ vysvětluje a dodává, že neměl pocit, že by se dopouštěl něčeho, co by ho mohlo dostat do problémů. Uvnitř ghetta totiž až na výjimky neoperovali příslušníci německých jednotek. Takovou výjimku představovali dva mladí strážní, se kterými se Edgar dostal do šarvátky, když viděl, jak začali mlátit starého muže, který se provinil tím, že nesmekl čepici, když je míjel. „Byli to takoví dva mladíci. Když jsem to viděl, přeskočilo mi a oba jsem je poslal úderem k zemi. Řešila to židovská policie, která dospěla k závěru, že ti dva mladí Němci byli opilí a nakonec jsem z toho nějakým způsobem vyvázl,“ vzpomíná. Během setkávání s umělci se seznámil s Rafaelem Schächterem, který se stal už před válkou velmi uznávaným dirigentem pěveckých sborů. Schächter v Terezíně založil sbor, se kterým nastudoval několik oper. „Ze začátku jsme zpívali po večerech ve sklepích. Po červnu 1942 se mohli lidé začít pohybovat po ghettu volně. Shromáždil tedy ženy i muže a zkoušeli jsme. Nejdřív to byla Prodaná nevěsta, populární česká opera. Někdo našel klavír, kterému truhláři vyrobili nohy, protože byly ulomené,“ popisuje Edgar a vybavuje si do detailů, s jakou vážností pojímal slavný dirigent nácvik. „Schächter byl velmi laskavý člověk. To ovšem přestalo platit, když usedl za klavír. Stal se z něj tyran, který netoleroval, když někdo někomu něco pošeptal. Komunikoval s námi jen očima a vyžadoval absolutní soustředění. Jeho ruce a nohy byly zaměstnány hrou. Zkoušeli jsme také třeba Figarovu svatbu nebo Kouzelnou flétnu.“

Terezín byl podle Edgara vybrán jako ghetto, které mělo Němcům sloužit k ukazování světu, že podmínky, ve kterých žili internovaní Židé, byly uspokojivé. Když se dozvěděli o existenci Schächterova sboru, rozhodli se, že vystoupí u příležitosti návštěvy delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, který se měl do tábora dostavit na inspekci. Do světa totiž začínaly pomalu unikat informace o tom, jak Němci se Židy v koncentračních táborech ve skutečnosti zachází. Celá návštěva byla německou stranou pečlivě naplánována. Delegace měla zhlédnout „Potěmkinovu vesnici“, ve které žijí lidé v klidu a míru. Schächter se rozhodl, že nastuduje Rekviem od Guiseppe Verdiho. Podle Edgara Krásy se tak snažil uměleckým způsobem sdělit myšlenku z díla: Až bude Nejvyšší soudce soudit, žádný hříšník mu neunikne. „Stalo se to jeho hnacím motorem. Říkal, že to Němcům nemůžeme říci přímo, tak to uděláme takto. Věděl, že to může být nebezpečné a všechny o tom informoval. Nikdo ale nechtěl couvnout. Já sám jsem to vnímal jako maximum toho, co jsme mohli v tomto smyslu udělat.“ Zkoušení výjimečně náročného díla ale začaly narušovat transporty. Schächter musel nakonec celý proces kvůli mizícím lidem opakovat třikrát. Premiéra se v Terezíně konala v lednu 1944. V červnu téhož roku proběhlo představení pro nacistické pohlaváry a členy delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. „Němci byli jediní v celém sále, kteří věděli, že ve skutečnosti zpíváme naše vlastní rekviem.“ Pokud jde o Mezinárodní výbor Červeného kříže, ten sehrál svou roli přesně podle not nacistů, kteří mimo jiné zfalšovali údaje o počtech zemřelých i deportovaných vězňů, nechávali členy delegace vést rozhovory pouze s vybranými lidmi, kteří zpravidla pod výhrůžkami odpřednášeli německým vedením požadovanou verzi o krásném životě v Terezíně a zinscenovali divadlo plné dětských sportovních utkání, zájmových kroužků a společenských aktivit. Ve zprávě výboru se následně objevily takové nehoráznosti, jako „malý židovský stát Terezín“, který byl vybudován na „kolektivistickém hospodářském principu“ a „v sociálním ohledu je určitě daleko před většinou evropských měst.“ V té době už přitom zahynuly ve vyhlazovacích táborech na východě desítky tisíc lidí vypravených právě z Terezína.

Arbeit macht frei

Čas plynul a transporty z Terezína do pracovních a vyhlazovacích táborů na východě se stávaly čím dál častějšími. Jednomu takovému neunikl ani Edgar. „Myslel jsem si, že to je jenom přesun a mají pro mě práci na nějakém jiném místě. Až bude práce hotová a válka skončí, pojedu zase zpátky domů,“ připomíná, že ani tehdy si drtivá většina Židů nedokázala představit, jaká zvěrstva se ve vyhlazovacích táborech dějí. „Když jsem to ale oznamoval rodičům, viděl jsem, že otec byl velmi znepokojený. Matka byla naproti tomu tak silně věřící, že zůstávala nadále klidná.“ Cesta do Osvětimi trvala tři dny. Ve vagonech pro dobytek se tísnilo tolik lidí, že nebylo možné si sednout. „Staří lidé omdlévali a padali na zem mrtví. Během celé cesty jsme nedostali žádné jídlo ani pití. Když jsme přijeli, spatřil jsem nápis ‘Arbeit macht frei’ a stále jsem si myslel, že jedu někam pracovat. Seřadili jsme se a kolem bylo mnoho komínů. Naivně jsem se ptal procházejícího německého vojáka: ‚Co je to za komíny, že z nich nevychází jen kouř, ale také jiskry a plameny?‘ Odpověděl mi: ‘To je pekárna, asi právě spálili celý bochník chleba.’“ Noví vězni museli odevzdat veškeré osobní věci a oblečení a byli oholeni od hlavy k patě. Následně proběhlo dezinfikování a sprchování. Denní režim v Osvětimi byl velmi odlišný od toho, co Edgar zažíval v Terezíně. „Celý den jsme jen postávali před kasárnami a čekali, co se bude dít. Jednou za pár dní přišli vojáci a vybírali si lidi na nucené práce. Hlásil jsem se na cokoliv. Chtěl jsem pryč od těch komínů,“ popisuje, jak byl nakonec po několika dnech vybrán do svářečského oddílu.

Další vagony na dobytek ho odvezly do nedalekého Gleiwitzu, dnes polské Gliwice. „Dostal jsem řezací hořák a opravovali jsme tam vagony, které byly poničené během náletů britského letectva. Byla tam pořádná zima a my jsme měli jen bavlněné kalhoty a košili, žádné spodní prádlo, žádné ponožky,“ říká a dodává, že se pracovalo dvanáct hodin denně a šest dní v týdnu. Už od příjezdu do Osvětimi na sobě Edgar pozoroval známky zhoršujícího se zdraví. „Urostlí chlapi to snášeli paradoxně mnohem hůř než ti hubení.“ Na zádech se mu udělaly velké zhnisané puchýře. „Vyhledal jsem jednoho francouzského vězně, který tam fungoval jako doktor. Místo anestezie přišli tři muži, dva mi zasedli ruce a jeden nohy. Začal prořezávat ty zhnisané rány. Na malou chvíli to zabolelo a hned potom přišla velká úleva,“ popisuje improvizované zákroky, které podstupoval, protože nechtěl, aby se dozorci dozvěděli, že má zdravotní problémy. To by ho dostalo do velkého nebezpečí. Puchýřů na zádech se mu nakonec podařilo částečně zbavit náhodou. Jednoho dne po cestě z práce našel na zemi cibuli, kterou si ve spěchu celou nacpal do pusy, když němečtí vojáci zničehonic začali vězně prohledávat a kontrolovat, jestli něco neukradli na pracovišti. „Používali jsme různé nástroje, které bychom mohli případně použít jako zbraně. Toho se Němci báli. Tu cibuli jsem začal rychle žvýkat. Tekly mi slzy a rýma proudem. Ovšem hned další den jsem si všiml, že rány na mých zádech byly o mnoho lepší. Tolik dobrého udělala jedna pitomá cibule. Bohužel byla jen jedna,“ vypráví. Akutní nedostatek základních potravin se Edgarovi podařilo vyřešit opět jen díky velkému štěstí. „Jeden můj známý měl tu nehoráznou opovážlivost a jen tak se zeptal vojáka SS, jestli by náhodou nemohl pracovat v kuchyni. Představte si, že ho poslali do jídelny pro německé vojáky. Znali jsme se z Terezína. Cokoliv v té kuchyni zůstalo nazbyt, vyhazoval v noci oknem ven. Sbírali jsme tam chleba a brambory. A když jsem měl noční a nemohl jsem přijít, nechával mi zbytky na trámu v latríně. Nebylo to zrovna nejhygieničtější, ale zachránilo mi to život,“ vzpomíná pobaveně.

Útěk z pochodu smrti

Byla zima roku 1945 a sovětská Rudá armáda postupovala rychlým tempem směrem na západ. Němečtí vojáci se stahovali a s nimi měly zmizet i vyhlazovací tábory. Vězni se vydali na pochody smrti. „První den jsme pochodovali v košili, kalhotách a dřevácích pozdě do noci. Přišli jsme do jiného, už předtím evakuovaného tábora. Žádné jídlo, žádné pití. Jedli jsme špinavý sníh a vojáci nás hnali dopředu, měli velmi naspěch,“ popisuje. Lidé slábli a postupně ztráceli sílu postupovat nastoleným tempem. Jenže kdo padl k zemi, toho vojáci zastřelili. „Snažili jsme se je táhnout, dokud to šlo. Když jsem pak slyšel ten výstřel, bylo to, jako by zasáhl mě. Vyčítal jsem si, že jsem ho nevydržel táhnout déle, i když jsem věděl, že by to nebylo nic platné.“ Třetí den se dostavila velká únava. Edgarovy nohy trpěly v rozbitých dřevácích a on cítil, že každou chvíli padne k zemi. „Rozhodl jsem se, že se pokusím o útěk. Jakkoliv malá byla šance na úspěch, věděl jsem, že pokud zůstanu, nepřežiju. Lehnul jsem si na zem do příkopu podél cesty. Potom přišel výstřel. Dostal jsem to do podpaží a kulka se mi zasekla pod žebrem. Všude kolem bylo mnoho krve. Asi usoudili, že jsem mrtvý a pokračovali,“ vypráví. Poté sebral zbytek sil a utekl do lesa, kde narazil na další uprchlé vězně. Mezi nimi byl i ten stejný francouzský zdravotník, který mu před pár dny pomohl s hnisavými ranami na zádech. Společně přečkali noc a ráno se vydali do dalšího opuštěného tábora. „Němci neměli čas ani zničit tábor. Naskákali do aut a ujeli pryč. Našel jsem tam tu skupinu, ze které jsem uprchl. Začali jsme shánět jídlo a někdo nám řekl, že kus odtamtud byla opuštěná vesnice. První, co jsem tam našel, bylo vepřové maso ve velké sklenici, s vrstvou ztvrdlého bahna nahoře, aby se nezkazilo. Začal jsem se tím hned cpát. Dnes se divím, že mě to po měsících hladovění nezabilo.“ Další týdny pobýval v táboře po britských válečných vězních. Tam se opět vrátil ke svému řemeslu a začal úřadovat v kuchyni. „Chodili tam jíst i ruští vojáci,“ říká s úsměvem. Během šesti týdnů nabral 30 kilogramů. V Československu se ale stále válčilo a přímá cesta domů proto nepřicházela v úvahu. Edgar se vydal přes polské Katowice na Ukrajinu, do Rumunska, Maďarska, Rakouska, a nakonec se vrátil do Prahy dva dny po skončení války. Jeho rodiče jako zázrakem přežili celou válku v Terezíně. Jestli to bylo zásluhou Karla Schliessera, který ho vyzval k dobrovolnému odjezdu do Terezína s tím, že se postará o bezpečí rodičů, to Edgar nedokáže říci.

Rodina přišla o veškerý majetek a Edgar začal hned po válce pracovat na několika místech současně, aby se nějakým způsobem mohli postavit na nohy. Jelikož byl ambiciózní a chtěl se stát opravdu dobrým kuchařem, přihlásil se na pracovní stáž na Švýcarské obchodní komoře. V roce 1949 se oženil a o rok později odcestoval se svou ženou do Izraele, kde pracoval jako vedoucí restaurací. V šedesátých letech se nakonec přestěhovali do amerického Bostonu, kde Edgar Krása zemřel 6. února 2017 ve věku 93 let.