Vít Kremlička

„A pak bylo... a to bylo peklo, fakt. Ve výtvarné výchově v malování, to bylo normalizované malování takových těch továren. Vždy, když byly nějaké tyhle VŘSR nebo Únor, ten Vítězný únor, jak se říkalo, tak jsme měli malovat továrny a rudé hvězdy a traktory. Ale ty továrny, to byl úplně archetyp továrny, že to mělo mít komín a pak taková šikmá okna, ty střechy těch dílen. Takové ježaté. A to museli mít všichni, všichni museli malovat tyhle fabriky a to bylo příšerné, to bylo jako ze zlého snu.“

„To bylo, že mateřská škola v té době začínala v srpnu a tohle bylo právě po okupaci a bylo to buďto v srpnu, nebo v září a létaly helikoptéry a shazovaly letáky, takzvané Zprávy. Já jsem si to dohledal až zpětně. A to létaly nad Prahou a byla to v podstatě nějaká kolaborační zpráva. Tam byl Indra, Jakeš, Kolben nebo jak se jmenoval, Kolder, tady ta kolaborantská klika.“

„Já jsem se vzbouřil a řekl jsem, že na marxismus chodit nebudu, a napsal jsem děkanovi, což byl nějaký docent Jaroš, kovaný stalinista, ať jdou s marxismem do kafilerie a ať nečekají, že z toho budu skládat zkoušky. Druhý den jsem přišel na fakultu, on mě odchytil, ať s ním jdu, že mi nafackuje, a pak ať vypadnu a už se nevracím.“

„Vešel jsem do toho bytu, sebrali mi občanku a řekli, ať jdu do kuchyně. A teď koukám, že ve všech těch místnostech, to byl celkem velkej byt, Ječná, čtyři nebo pět pokojů, tak všude tam rolujou koberce a dávaj tam knížky a desky, všechno to štosujou, přesouvaj nábytek. To místo, kde byly všechny ty sedánky, pokecy, mejdany, pařby, besídky, tak teď nějací divní pánové to tam pustošej.“