The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Antonín Kyncl (* 1928)

• born on the 2nd of June 1928 in the town of Svratka in the Bohemian-Moravian Highlands into a clockmaker’s family

• studied at the Commercial College with a focus on consular operations

• spent his military service with the Fourth Armoured Division in Tábor

• his unsatisfactory background profile only allowed him to work in administrative positions for a long time

• as a supporter of the 1956 Hungarian revolution he was dismissed and worked in the food industry

• in 1965 he started working at the Továrny strojírenské techniky company (“Engineering Technology Plants”)

• he worked there until the Velvet Revolution, being mainly responsible for exporting machine tools

• actively participated in the Velvet Revolution events, in 1990 he was elected to be the first non-communist director of the Association of Manufacturers and Suppliers of Engineering Technology

• as a part of his position he helped transform the Czechoslovakian - and later Czech - mechanical engineering

• retired in 2000

• widower, has a daughter and two grandchildren, lives in Prague-Krč

Antonín Kyncl se narodil 2. července 1928 ve Svratce na Českomoravské vrchovině v rodině hodináře. „Narodil jsem se těsně před Velkou hospodářskou krizí. Díky tomu, že maminka přinesla velmi vysoké věno, si tatínek mohl založit hodinářský krám. Hospodářská krize dolehla i na naši rodinu. Tatínek jako živnostník byl jedním z mála, který nezkrachoval.“

Nelehká doba

Maminka měla obchod se smíšeným zbožím. Otec kromě hodinářské dílny opravoval šicí stroje a prodával motocykly britské značky BSA. Rodiče vychovávali ještě o čtyři roky starší sestru Mirku. Ta pracovala celý život jako účetní. Přestože hospodářská krize na rodinu pamětníka dolehla, podařilo se ji díky otcově pracovitosti lépe překonat. Jen co odezněly ekonomické obtíže, vyvstalo další nebezpečí – na síle začal nabírat německý nacionální socialismus. Zhoršující se politické a bezpečnostní situace si všiml i tehdejší žák obecné školy Antonín Kyncl. „Do Svratky přišli z Německa před Hitlerem uprchlíci, řada z nich byla židovského původu. Spolu s nimi jsme s hrůzou očekávali, co se bude dít.“

Dodnes si Antonín Kyncl vzpomíná na příchod německých okupačních vojsk 15. března 1939. „Tehdy už mělo přijít jaro, ale stále byla velká zima a padal sníh. K nám do Svratky přijeli vojáci na motocyklech. Tím pro nás nastala okupace.“

Německá okupace znamenala pohromu především pro místní židovské obyvatelstvo. „Nejdříve museli nosit žlutou hvězdu a později byli deportováni do koncentračních táborů. Tenkrát jsem byl u toho. Dopadlo to tak, že jednoho dne přijeli Němci a s nimi přijel náklaďák. Všechny Židy naházeli na korbu. Vzpomínám si, že tam byla jedna naše velmi nemocná sousedka a tu hodili na korbu jako kus hadru. Od té doby jsme je už nikdy neviděli.“

Chrudimským premiantem

Střední školu studoval pamětník v Chrudimi. „Obchodní akademie v Chrudimi měla tehdy velký zvuk. Byla to druhá nejstarší akademie v republice, hned po té v Karlíně. Navíc měla vysokou úroveň, učila nás řada profesorů vysoké úrovně, navíc to bylo blízko. Ze začátku jsem si musel trochu zvykat na vyšší nároky, ale nakonec jsem odmaturoval s vyznamenáním.“

Na konci války ovšem musel Antonín Kyncl stejně jako jeho spolužáci přerušit studium a nastoupit k práci v továrně. „Když už se blížila fronta, tak všechny školy v lednu přerušily výuku. Moji spolužáci byli nasazeni na kopání zákopů na Moravě. Já jsem se díky tatínkově přímluvě dostal do továrny na opravu pilníků. Zpočátku jsem dělal v dílně a pak jsem pomáhal i v účtárně. Tam jsem byl až do května.“

Zasloužilí partyzáni?

Českomoravská vrchovina proslula za druhé světové války poměrně intenzivní partyzánskou činností. Podle pamětníka je ovšem přínos partyzánů sporný. „Když jsme s odstupem hodnotili jejich činnost, tak jsme si uvědomili, že jejich účast byla spíš škodlivá. Vojensky se nijak neexponovali, jenom vyhodili do povětří jeden železniční mostek. Jinak nedělali vůbec nic, s výjimkou jedné věci – jejich úkolem bylo zavádět a podporovat komunismus v našem kraji. Což se jim taky nakonec podařilo.“

Konec války strávil pamětník přímo v rodné Svratce. „Tehdy jsme odzbrojili německou posádku, takzvané ‚pejskaře‘, kteří měli pátrat v lesích po partyzánech. Vzdali se nám v podstatě sami, pak se rozdělily jejich zbraně. Velitel ve Svratce byl ten, kdo dosáhl v československé armádě nejvyšší hodnosti. On pak určil, že je potřeba hlídkovat před německými jednotkami. Já jsem taky dostal pušku a asi pět nábojů. Hlídkovat se mnou šel tatínek, aby na mě dohlídnul. Na žádný tank jsme ale naštěstí nenarazili, taky nevím, co bychom si jenom s puškou proti němu počali.“

Sběratelé hodinek

Poslední dny války se tak naštěstí obešly ve Svratce bez krveprolití, jednotky Rudé armády nenarazily na žádný odpor. Antonín Kyncl přitom nemá na osvoboditele příliš dobré vzpomínky. „Tatínek byl hodinář a pamatuju si, jak za ním přišel jeden Rus, na ruce měl asi pět nakradených hodinek a chtěl po tatínkovi, aby mu fungovaly. On je přitom předtím otevíral bajonetem. Tatínek už pak z toho byl nešťastný, když za ním Rusové pořád chodili a chtěli ty nakradené hodinky opravit.“

Podle pamětníka si válka bohužel ve Svratce vybírala svoji daň i v době míru. „Tenkrát bylo všude hrozně moc zbraní a munice. Jak po Němcích, tak po Rusech. Můj kamarád Jirka Vambera měl krátce před svatbou. Přitáhnul domů minu a chtěl ji rozebrat. Něco mu v tom cvaklo, on stihl zakřičet na svoji snoubenku: ‚Aničko, uteč!‘ Pak už ho museli seškrabovat ze stěny. Tak hrozný to bylo. I ta Anička byla do konce života tím výbuchem poznamenaná.“

Posluchačem Vysoké školy obchodní

Po maturitě v roce 1946 zahájil Antonín Kyncl vysokoškolská studia na Vysoké škole obchodní v Praze. „Ta škola tehdy měla vysokou úroveň. Učili tam světoznámí národohospodáři jako Karel Engliš nebo Josef Macek. Já jsem začínal takzvaný diplomatický směr, kde se studovala příprava do diplomatických služeb. Měli jsme ekonomii, finance, zbožíznalství, dále samozřejmě jazyky. Pak to ale bylo všechno po únoru 1948 zrušeno.“

Chtěli jsme demokracii

Studenti Vysoké školy obchodní měli podle pamětníka silně prodemokratické cítění a výrazně podporovali politiku nekomunistických stran v parlamentu. Sám pamětník byl členem Sokola a Československé strany socialistické, jejíž představitelé Petr Zenkl, Prokop Drtina nebo Milada Horáková se proti sílícímu vlivu komunistů výrazně angažovali. Antonín Kyncl se během vládní krize 25. února 1948 účastnil průvodu studentů k prezidentovi republiky Edvardu Benešovi. „Cílem bylo vyjádřit podporu prezidentovi republiky a dát jasně najevo, že si přejeme demokratické směřování země.“ Antonín Kyncl dodnes vzpomíná na zvláštní atmosféru celého průvodu. „Dohodli jsme se na dvou podmínkách. Zaprvé, že všichni kolegové budou mít smeknuté klobouky. Zadruhé, že nikdo neprovolá za celou dobu vůbec nic, že to bude tichá demonstrace. Cestou se k nám nikdo nepřidal. Naopak jsem si všímal, jak se v domech za záclonou schovávali lidi a jen nenápadně nám mávali. Už v té době byl v lidech strach. Cestou na Hrad nám stavěli různé překážky z vozů, abychom se tam nedostali. Vzpomínám si, že když jsem přelézal jeden náklaďák, tak jeden starý esenbák místo toho, aby nás shazoval, tak nám říkal: ,Hoši, hlavně si neubližte.‘“

Studentům se nakonec podařilo dostat k Pražskému hradu, tam na ně ale čekali příslušníci Sboru národní bezpečnosti. „Stáli tam se zbraněmi namířenými proti nám. Z tlampače křičeli: ,Rozejděte se, nebo bude použito příslušných prostředků!‘ Dav se pomalu posunoval, protože zezadu přistupovali další a další. Já jsem byl asi ve třetí řadě, když zazněl výstřel. Hromadně se volalo: ,Zastřelili nám kolegu!‘ A oni táhli proti nám. Mnoho studentů bylo pošlapáno. Já jsem třeba byl u situace, když jednu kolegyni natlačili do výlohy jednoho obchůdku a ona pak byla celá pořezaná od toho skla.“

Úkryt v chrámu Páně

Antonín Kyncl se spolu se svými kamarády běžel schovat před policejními jednotkami do chrámu svatého Mikuláše. „Milicionáři a esenbáci váhali, jestli mají jít dovnitř, tak tam nevnikli. Tam jsme tedy zůstali nějakou chvilku a pak jsme se vraceli. Tehdy zatkli mého kamaráda Pepíka Ježka. Já jsem mu pak běžel koupit do vězení několik špekáčků a chleba, nakonec ho ale pustili.“

Tam, kde vládnou akční výbory

Krátce po Vítězném únoru začaly v celé společnosti probíhat politické čistky. Ty se nevyhnuly ani studentům Vysoké školy obchodní. „Najednou se z těch pár komunistů, co u nás byli, vytvořily akční výbory. A začaly čistky. Vyházeli v podstatě celý profesorský sbor. Vyhodili i spoustu spolužáků. Mně se podařilo dostudovat jen díky tomu, že jsem měl výborný prospěch. Ale vyhodili mě z koleje.“

Vysokou školu tak v roce 1950 pamětník dostudoval ve zcela jiné atmosféře, než když začínal. „Najednou se začínalo všechno přebírat ze sovětského vzoru. Začali jsme se učit plánované hospodářství, měl jsem zkoušku z marxismu-leninismu a podobné věci.“

V roce 1950, v pouhých dvaadvaceti letech, se čerstvý inženýr Antonín Kyncl pokoušel získat zaměstnání. „Vždycky to skončilo na mém kádrovém profilu. Říkali: ,Otec, živnostník, nejsi člen Svazu mládeže, nejsi ve straně a chceš k nám do podniku? Podívej se, soudruhu, to nejde.‘“

Nakonec se pamětníkovi podařilo se štěstím získat úřednické místo v Ústředí pro hospodaření se zemědělskými výrobky. „Říkal jsem si, že tam vydržím do vojny a pak to stejně praskne, takže je to jedno. Nakonec jsme na to prasknutí čekali víc než čtyřicet let. V tom podniku jsem ale alespoň potkal svoji budoucí manželku.“

U tankového praporu

Zhruba po roce musel Antonín Kyncl nastoupit povinnou dvouletou základní vojenskou službu. Tu absolvoval u 4. tankové divize v Táboře. Třebaže byl vysokoškolák, na kariéru důstojníka mohl v podmínkách lidově demokratické armády pomýšlet jen stěží. „Tenkrát to bylo přesně naopak. Veleli nám lidi, kteří byli sotva vyučení – důležitější bylo, že to byly dělnické kádry. Byl to celé přesně obráceně než za první republiky. Proto se taky tenkrát o naší armádě říkalo: Důstojníci neschopní a mužstvo nespolehlivé.“

Antonín Kyncl byl zpočátku zařazen jako řidič legendárního tanku T-34. „Tenkrát nám říkali, že ty naše tanky bojovaly ještě u Stalingradu. Bylo vidět, že je to hrubá kovářská práce dělaná někde na Uralu. Když jsem chtěl zařadit, musel přijít pomocný řidič a zařadit tu rychlost kladivem. My jsme záviděli klukům v Žatci, kteří měli tanky Cromwell. Tam to bylo všechno polstrované a takové pohodlné, na druhou stranu se zase říkalo, že tam v případě zásahu všechno shořelo, takže v tom byly ty naše tanky možná lepší – to bylo samé železo.“

Kdo umí psát na stroji, soudruzi?

Zhruba po roce byl Antonín Kyncl zařazen jako četař k velitelské rotě celé divize. Od šikany a pérování ze strany poddůstojníků, často mladších, než byl on sám, mu pomohla opět náhoda. „Náš velitel roty se nás jednou na nástupu ptal, kdo umí psát na stroji. Já jsem se přihlásil, i když to často znamenalo, že vás poslali třeba loupat brambory. Nakonec ze mě udělali takzvaného staršinu – vlastně takového úředníka. Na starost jsem měl vlastně veškeré papírování, protože náš velitel, který byl takový jednodušší, tohle vůbec neuměl. On si mě ale díky tomu oblíbil a já jsem v podstatě pak za něj psal i hlášení a rozkazy.“

Narodil se… Stalin

Služba v armádě v dobách nejtěžšího stalinismu v Československu přinášela i celou řadu tragikomických situací. „Zvláštní byly třeba Vánoce. Ty jsme strávili společně. Dostali jsme řízek a na dva vojáky byla láhev vína. Protože měl ale kolem Vánoc narozeniny Stalin, tak se neslavilo narození Krista, ale oficiálně to brali jako oslavy narozenin soudruha Stalina. Takže jsme měli stromeček a nad ním byla fotografie Stalina.“

Reakcionáře tu nechceme!

Krušná vojenská služba skončila pro pamětníka v roce 1953. O rok později se oženil s Danuší Šantrůčkovou a nastoupil do práce na ministerstvu potravinářství, ve které se jeho dřívější pracoviště transformovalo. Už o tři roky později ovšem musel svoje pracoviště z politických důvodů opustit. „Tehdy došlo k takzvaným maďarským událostem. Já jsem tomu samozřejmě fandil a bylo to o mně známo. Když pak přišly prověrky, tak se se mnou samozřejmě rozloučili: ,Soudruhu, s takovými názory nemůžeš na ministerstvu zůstat.‘ A poslali mě do Hrdlořez do výroby.“ Zde zůstal pamětník dlouhých osm let. Teprve v roce 1965 se díky postupnému uvolňování poměrů a přímluvě souseda dostal na tehdejší generální ředitelství Továren strojírenské techniky. Díky jazykovým znalostem se postupně dostával i na zahraniční cesty, nejdříve do zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a později i na Západ.

Pěší chůzí proti okupantům

V noci na 21. srpna 1968 vzbudil Antonína Kyncla soused. „Přišel a říká nám, že jsou tu Rusové. Tak jsme hned naladili rádio a tam to všechno bylo. Pamatuju se, že tenkrát byly různé akce proti okupantům. Třeba jsme se domluvili a na protest jsme čtrnáct dní chodili do práce, do centra, pěšky. Místo veřejné dopravy. Na Václaváku byly tanky a tam vojáci, tak jsme se jim pokoušeli vysvětlit, že u nás není žádná kontrarevoluce, jak jim říkali, ale že jsou okupanti. Všechno to bylo ale samozřejmě marný.“

Proti šedi chalupářem

Nástup normalizace pamětník přestál i díky vynikajícím pracovním výsledkům. Atmosféru sedmdesátých let ovšem označuje za ponurou. „Tehdy se taky spousta lidí uzavřela a odjela na chaty, stal se z nás národ chalupářů.“ Antonín Kyncl v té době vychovával spolu s manželkou dospívající dceru Dagmar, která stejně jako on našla uplatnění v Podniku zahraničního obchodu. Od druhé poloviny osmdesátých let začínal pociťovat postupné uvolňování poměrů. „Tehdy nám najednou začalo být jasné, že to praskne, jen jsme nevěděli kdy. Já se přiznám, že mě listopad 1989 překvapil, myslel jsem, že to bude trvat déle.“

Slzy pod Melantrichem

V pátek 17. listopadu byl Antonín Kyncl na služební cestě ve Švédsku. „Byl jsem tam ještě se dvěma chlapama. Oba byli ve straně snad odjakživa, jeden byl dokonce velitelem milicí. A teď jak se to prožívalo. Já jsem samozřejmě chodil denně k rádiu zjišťovat, jak to probíhá. Ten milicionář pořád volal domů a říkal: ,Děti, nechoďte nikam! Děti, ne aby vás napadlo chodit na demonstrace!‘ Vrátil jsem se domů a proběhla generální stávka.“ Té i dalších demonstrací se Antonín Kyncl účastnil. „Pamatuju se, že když Havel tenkrát z Melantrichu ohlásil novou vládu, tak jsem se štěstím rozbrečel. Když zvolili Havla, tak jsem si řekl, že je to definitivní.“

Antonín Kyncl se kromě toho podílel na vzniku Občanského fóra přímo ve svém podniku. „Tehdy nás bylo asi pět, co nás to zakládalo. My z Prahy jsme později objížděli jednotlivé podniky a konzultovali situaci s tamními zástupci Občanského fóra.“ Na jaře 1990 byl na schůzi OF v Brně zvolen novým ředitelem Svazu výrobců a dodavatelů strojírenské techniky.

Zpátky do Evropy

Československé strojírenství nebylo podle pamětníka na začátku devadesátých let v nejlepší kondici. „Tehdy se v podstatě celý náš průmysl orientoval na Sovětský svaz a RVHP. Tomu také odpovídala struktura a úroveň našich výrobků, které jsme tam dodávali. Na Západě jsme mohli konkurovat leda cenou. Naše stroje byly často poruchové a chyběl potřebný servis. Když se to na Východě rozvalilo, tak to nikdo nechtěl kupovat. Ve Zlíně tak například stálo na jaře 1990 asi tři sta strojů, které nikdo nechtěl.“

Na tým Antonína Kyncla tak čekal nelehký úkol – převést československé strojírenství ze socialistického hospodářství k tomu tržnímu. „Tenkrát jsme si stanovili několik cílů. Tím prvním byla privatizace. Pomáhali jsme dělat privatizační projekty. Někde se to povedlo, někde bohužel ne. Ve Zlíně třeba v té době zaměstnávali dva tisíce lidí a na skladě měli stroje, které nikdo nechtěl. Co teď? Propustit dva tisíce lidí v době, kdy nedávno došlo k politické změně, nejde. Hned by nastaly sociální nepokoje. Lidi by říkali, že je to způsobené novou vládou, Havlem atd. Naštěstí byly banky ochotné půjčovat podnikům peníze. Tím se vlastně podařilo zabránit nepokojům. Většina podniků se pak uchytila díky urychlené modernizaci a investicím. Některé bohužel zkrachovaly, ale to jinak nešlo. Přestože se dnes nadává na devadesátá léta, tak já jsem přesvědčený, že se ta transformace, včetně kuponové privatizace, v zásadě podařila. Jiná cesta nebyla.“

Antonín Kyncl vydržel v čele generálního ředitelství Továren strojírenské techniky celých deset let. Během svého funkčního období mimo jiné dosáhl přijetí českého svazu do Evropského sdružení výrobců strojírenské unie (CECIMO), které působí při orgánech Evropské unie. Česká republika je doposud jediným členem tohoto sdružení ze států střední a východní Evropy. Antonín Kyncl odešel do důchodu v roce 2000. Je vdovcem, otcem jedné dcery a dědečkem dvou vnoučat. Mezi jeho záliby patří zejména zahrádkaření, literatura a zajímá se o společenské dění.