Jaromír Matouš

"On the night of November thirteenth, in 53' at night, a commando of six State Security officers burst in. De facto, my cousin, who was still living with us, was studying at the university. The day before, on Thursday, there had been a concert by the Czech Philharmonic Orchestra, where my uncle's wife, the composer Jaroslav Řídký, had played his piano concerto. So his pupil from the music school in Příbram was still staying with us. So there was a problem. Suddenly, when they broke in, they found out that - because before, people had to sign in when they stayed there - they didn't sign in who was staying there. After the concert, they didn't come in until late at night, when there was no way to check in with the concierge that they had come."

"After the war, the Foreign Ministry was partly occupied by ambassadors. Then there were airmen from England who came back. So the children... Some came and had English women, but also Czech women. We were very friendly with their children. It was a real shock to us when they suddenly disappeared overnight in 1949. One day, we were playing and talking, and the next day they were gone."

"Nikdo ho nechtěl zaměstnat. Přes velkou protekci doktora Šustra, který dělal právníka v Údržbě velkoobchodu, tak ho vzali jako údržbáře. Dva roky dělal zedníka. Říkali, že mají nejchytřejšího pomocníka s dvěma vysokými školami. Říkal, že takového už tam mít nebudou. Tam dělal, dokud nedostal těžký infarkt v roce 1963."

"Otec rozhodl, že jsem jako čtyřletý šel do Mateřské školy Francouzského gymnázia. Dva roky jsem se tam školil. Mám tu ročenku, kde jsem uvedený. O tři roky výš chodil Petr Pithart, je tam i jeho jméno. V roce 1949 to zrušili. Byly tam Francouzsky, neznaly slovo česky. Školka byla od osmi do dvanácti. Nosili jsme si vlastní svačinu, měli jsme torničky, které jsme na začátku odevzdali a o svačinu si člověk musel říct francouzsky. Když jste si neřekl, nedostal jste. Člověk nejedl. Předpokládalo se, že někdo z rodičů musí znát francouzsky. Dostávali jsme na stroji rozmnožené texty a písničky, které s námi rodiče museli cvičit. Když jsem byl v první třídě, tak si jedna Francouzka vzala Čecha, byla pak Kadlecová, bydleli v Bubenči. Tak jsme k ní asi pět dětí chodily, zvala si nás na hodiny. Ve třech letech jsem mluvil dobře francouzsky, dnes už toho dohromady moc nedám."

"V roce 1953 byl zavřený a odsouzený, takže jsme byli poškozeni. A ředitel školy, nějaký Němec, byl bolševik až na půdu a tvrdě nás perzekuoval Byli jsme tři z té školy. Bylo nás tisíc dvě stě dětí a tři jsme byli postižení, které nedoporučil na základě kádrových důvodů na další studium. Na Praze 6 jsme mohli jedině na doly hutě Kladno. Takže přes velkou protekci a známosti přes známé byl náměstek ministryně místního hospodářství mi pomohl, že jsem byl v květnu navštívit tiskárnu. A řekl, že jediná cesta byla do tiskárny. Přihlásil jsem se, bylo nás jednadvacet a jen tři nás brali. Dodnes mám schováno, že jsem byl přijat na základě velmi dobrých výsledků ve škole. Tím jsem se jim odvděčil, že hned první rok učení jsem byl vyhodnocen jako nejlepší učeň učiliště."