Marie Mikulenková

„To už byly osvobozené koncentrační tábory a ti lidi chodili pěšky, to byly davy. A před námi, přesně před tím domem, kde jsem bydlela u té rodiny, tam byl postavený pontonový most. Rusáci to postavili, protože žádný jiný nebyl. Čili to všechno se odehrávalo před naším barákem. Já jsem to všechno viděla. Stál takový Rusáček, policajt s plácačkou, a ten to tam řídil. A jednou se k nám dobýval, protože barák byl zavřený. Měli jsme strach. A ta paní, u které jsem bydlela, mi řekla: ‚Ty si vezmeš to malé dítě, budeš ho mít na klíně, až ten Rusák přijde. A já budu mít tu větší na klíně.' A tak jsme čekali... protože se znásilňovalo. Přišel, představil se, že je Nikolaj, a musím říct, že byl slušný. A pak tam chodil normálně, každý den, jako domů. Akorát jediné, co mi vzal, bylo zlaté plnicí pero. To byl jediný dárek od tatínka pod stromeček. ‚To si vezmu na památku.‘ Takže to si sebral, o to jsem přišla. Ale jinak musím říct, že se choval slušně. Ale člověk se musel mít pořád na pozoru.“

„To bylo hrozné. A hlavně pro mě, mně bylo těch čtyřiadvacet. Oni zatýkali hlavně v noci a já jsem ho [manžela Emila Mikulenku] vždycky v noci budila: ‚Někdo zvoní, někdo zvoní!‘ Tak se šel podívat a pak mi říkal: ‚Nikdo tam není.‘ Ještě jsem vám zapomněla říct, že jak ho vzali do té fabriky, tak on vstával ve čtyři hodiny ráno a vždycky se šel podívat do kuchyně, jaké je počasí, nerozsvěcel. A vždycky tam stál chlap, nějaký vnitrák. A hlídal. Říkal, že ho viděl, ale že odešel. Měli jsme takovou fajn paní správcovou a ta mi vždycky říkala: ‚Už tady zase byli, zase se ptali na pana Mikulenku.‘ ‚A co se ptali?‘ ‚Kdo k vám chodí, jak máte zařízený byt.‘ A ona byla dobrá: 'No, jak mají zařízený byt? Hadr na stole a hadr pod stolem.‘ ‚A kdo k nim chodí?‘ ‚No, chodí k nim takový manželský pár s dvěma děcky. A oni vezmou svoje děti a jdou na procházku a večer se pak vrátí.‘ Pořád jsme byli hlídaní, tedy on [manžel Emil Mikulenka].“

„Báli se, ale šli do toho. On [manžel Emil Mikulenka] vždycky říkal: ‚Já jsem nepočítal, že bych to mohl přežít.‘ Co zažili… On taky říkal, že nejhorší byla ta jeho jediná, takový případ, když je vyslali patrolovat nad Biskajským zálivem a jeden let trval třeba osm až deset hodin. A oni měli hlídat ponorky nebo konvoje. A jednou je vyslali, protože tam byl nějaký důležitý, nějaká ponorka. Dostali to za úkol. Řekli jim, že za nimi přiletí na pomoc stíhači. A vyprávěl, že čekali, čekali, a najednou je uviděli. A tak: 'Hurá, už jsou tady naši!' A ten střelec řekl: ‚Ježíšmarjá, vždyť to jsou Němci! To nejsou naši!‘ A to prý bylo něco hrozného, ten boj mezi sebou. Ale myslím, že ty bomby shodili, už si ale nepamatuju dobře, musela bych si to přečíst. Ale netrefili se. Já jsem nějaký čas žila v Anglii a dvakrát jsme se dívali na letecké dny, které tam byly pokaždé v září. A jak jsme tam stáli a já se dívala na to moře… to bylo jak hvězdičky, jak brilianty, to moře. A já si představovala ty kluky, jak byli pět osm tisíc metrů ve výšce a měli se strefit do nějakého objektu. To měli nařízené, nad Německem, to byly doky nebo nádraží nebo nějaká letecká základna nebo něco takového. Tak jsem si tehdy uvědomila, že to muselo být něco strašného, strefit se do toho.“

„Víte, co bylo strašné a co nemůžu… stále na to teď myslím. Prezident Beneš… on tam s nimi byl, vyznamenával je a tak dále. A byl konec války a oni je nepustili sem. Ti kluci přiletěli až v srpnu, 13. nebo 14. srpna… srpna! Protože tady je nechtěli. Oni se tam bouřili, osmého byl konec války, všichni byli nadšení, tak pojedeme domů, poletíme domů, a najednou je nepustili. A tak byla velká revolta: ‚Jak to? Angličani, vy nás nepustíte domů?‘ A oni jim řekli: ‚Oni vás tam nechtějí.‘ A to prý bylo něco strašného pro ně. ‚Oni vás tam nechtějí.‘ A skutečně, ti Rusáci to nedovolili, nepustili. A mě teď ta myšlenka pořád pronásleduje. Že ten prezident Beneš byl už tenkrát odstavený. Že nebyl schopný vymoct, aby těch – nevím, kolik jich bylo, protože nějaká část, ne moc, přeletěla už na východní frontu. Třeba Richard Husmann, pan Fajtl, ti už přiletěli z východu. Ti přiletěli normálně, hned po válce, tedy po tom 8. květnu. Ale tihle [z Velké Británie] ne. A to bylo pro ně strašné.“