Milan Možný

"Žena se ten den vypravila k rodičům do Bratislavy. Na nádraží se dozvěděla, že je invaze, tak se vrátila z Otrokovic. Já jsem se to dozvěděl až v práci a musím říct, že první moment, když mi spolužákyně a spolupracovnice sdělila, že nás obsazujou Rusi, tak vím, že moje první reakce byla, že snad Němci. To už člověk měl tak zakódováno v povědomí. To byl ten první den, začalo se psát na okna. Byli jsme na východní stranu jednadvacáté budovy, tak nějaký transparent jsme vyráběli – Ivane, jdi domů! A takové spontánní věci se odehrávaly. Vím, že jsme měli půjčku na koberec, a ten koberec jsme přebírali u pana Vejmoly na rohu náměstí v prodejně koberců ten druhý den, dvaadvacátého. Vezli jsme ten koberec v trolejbusu, a ten byl úplně prázdný. A ten den přišli Rusi do Zlína, to si vzpomínám. Takže pohledem z trolejbusu jsem byl v přímém kontaktu s touto skutečností."

„Vzpomínám si, že jsem si dovolil – to je taková perlička na okraj – oni ti důstojníci byli výhradně oddaní tomu komunistickému systému a to uvolnění, co se odehrávalo, protože bylo spojeno s jejich možnou degradací a odchodem do civilu, tak nesli velmi nelibě. Ale jako výraz největšího vzdoru si vzpomínám, že tam bylo takové velké rádio a na něm jsem poslouchal vysílání Svobodné Evropy. Oni krásně hráli a nebyli rušeni v těch dobách. A major Starosta pořád kouřil, klepal to na zem a říkal mi, proč takový kraviny furt poslouchám.“

„Největší problém byl s opláštěním, samozřejmě kvalita obvodových plášťů v dnešní době a tenkrát se nedá absolutně srovnávat. Byl jediný typ oken, který vyráběl, vyrábělo se to v Žilině, kovové konstrukce Žilina, už tu zkratku neznám samozřejmě. Takže musel jste vycházet z výrobního programu toho závodu, nemohl jste si vymyslet okna taková, která by se vám zamlouvala. Takže v tom byl ten člověk dosti svázán. Ale je dlužno říct, že postupem let se třeba ty nosné konstrukce už natolik vyvíjely a specifikovali a dlužno říct, že většinou to byly montované konstrukce. Tam nějaké monolitické konstrukce, které se běžně provádějí dnes, tak tam tenkrát zněl úzus, že musí to být vyrobeno v továrním systému a převezeno na tu stavbu. Takže vymýšlet si nějaké vzletné plány, že to bude z monolitického betonu a vyvarováno, tak to byl tímto člověk samozřejmě svázán.“

„Aby mě tam pustili, tak ten princip byl následovný: první souhlas musel udělit vedoucí pracovní skupiny, což byla sešlost asi dvaceti lidí, byli tam architekti, kresličky atd. S tímto souhlasem jsem šel za vedoucím střediska, což byl vedoucí asi osmdesáti až sta lidí, na základě jeho doporučení jsem šel do účtárny, kde mě potvrdili, jestli jsem v závazku finančním, to znamená půjčka ano nebo ne. Pak jsem šel na osobní oddělení a na základě těchto doporučení osobní oddělení vystavilo doporučení, s kterým jsem šel na sekretariát ředitele. Ještě než jsem šel na sekretariát ředitele, tak jsem musel mít souhlas od vedoucího zvláštních úkolů, že nepřicházím do styku se státním tajemstvím. Jakmile jsem měl tohle všechno s kladným vyjádřením, tak jsem mohl vystartovati na oddělení pasů a víz a na základě všech těchto dobrozdání mě byla buď udělena, nebo neudělena možnost návštěvy přímého rodinného příslušníka. Před odjezdem jsem musel odevzdat vojenskou knížku na okresní vojenské správě.“

„Ten systém toho dostání se na studium byl velmi tristní, protože měli přednost děti z dělnických profesí, ti kteří si nijak nezadali s režimem. Já jsem měl v posudku napsáno, že máti je nábožensky založená, tudíž nedoporučují atd. Tyto skutečnosti jsem se dozvěděl až v roce 1968, až po deseti nebo patnácti letech, když jsem byl na vojně v Olomouci, tak na základní vojenské službě, tak jsem měl na starosti spisovnu. A ta spisovna sestávala ze všech kádrových materiálů tam uložených, tak jsem si měl možnost si to přečíst. Ale kdo to napsal, to jsem se nikdy nedozvěděl. Takže po velikých peripetiích jsem se nakonec na tu školu dostal a zdárně jsem ji po šestiletém studiu ukončil v roce 1967.“