Ing., CSc Erik Navara

* 1931

  • „No na té Báňské tehdy byl ten rok, kdy byl takzvaný rok, že se umožnilo studium vybraným dělníkům bez maturity. Já nevím, jestli si na tu akci pamatujete. Ona trvala myslím asi dva roky. U nás zrovna padla do toho období, kdy já jsem přišel do té Ostravy. Takže najednou před tím třeba na tu metalurgii, hutnictví bývalo v ročníku třeba třicet, ale teď nás najednou bylo asi osmdesát. A oni většinou, ale tak půl na půl byli ty z toho dělnického kurzu. A ti byli hodně komunisticky zaměření. A já jsem měl, jak bych vám to řekl, kádrový stroupek tím, že jsem byl v té Anglii. To už teď vím, tehdy jsem to tak netušil. Pak jsem nějak cítil, že musí nějak dát najevo, že souhlasím s režimem a podobně. A stalo se toto: společenské nauky byly hrozně důležité, na to se muselo chodit, to znamená marxismus. A byly v podstatě dvě takové skoro bible. Dneska už vůbec nikdo neví, co to bylo. Ale jedna se jmenovala Dějiny VKSB a druhá byly Otázky leninismu. Obojí má tam předmluvu Stalin. A ty knihy se víceméně téměř musel každý koupit. Ony nebyly zrovna drahé. Jenže v Ostravě byla prodejna Sovětskaja kniga. Já jsem tam šel a tam byly strašně laciné knížky, ovšem většinově je nikdo nekupoval. Jenže ono tam taky bylo oddělení anglické, protože v Moskvě vydávali některé knihy i v angličtině. A ty se dostaly do té prodejny a byly úplně za babku. Za šest nebo osm korun. A já jsem obě ty knihy Dějiny VKSB a Otázky leninismu v té Sovětské knize koupil v angličtině. A když to potom viděli ti komunisti, napřed to okukovali, ale když viděli, že je to vydané v Moskvě, protože to bylo Foreign Languages Publishing House Moscow. A oni se mě ptali: ‚Můžeš to číst?' Já jim na to řekl: ‚Já čtu anglicky jako česky.' A ono jim to tak trochu imponovalo, protože nikdo nevěděl anglicky v celém ročníku, to není jako dneska vůbec. Tak jsem tu vysokou Báňskou prošel, i když jsem tam byl v jakési partě, kde už jsme byli dosti otevřeně protikomunističtí, ale drželi jsme se zpátky, aby to o nás nevěděli no. Ale už to bylo úplně jasné politicky.“

  • „No tak plány byly, aby přijela do Švédska. Protože nikdo nevěděl, jak to bude po té invazi pokračovat. Jestli hned zavřou hranice, naštěstí se to nestalo právě. To ještě spousta lidí vyjela ven po té okupaci. To možná víte. –„Vy jste napsal manželce?“– „No, aby prodala wartburga, co jsme měli. To udělala. A ať prostě nějak odevzdá byt a přijede za mnou. ,Počítej s tím, že jedeš za mnou a že se nebudeme vracet.' A ona potom zas dostala švédské vízum. Vlastně ne, začalo to tak, že si vybavila vízum rakouské. Protože v Rakousku jsme také měli příbuzné a ona tam před tím… My jsme jednou měli cestu ještě za komunistu do Rakouska. Dovolenou jsme dostali, Rakousko a Jugoslávii tehdy. Takže ona si říkala: ,To je pro mě jednodušší, s Rakušany to vyřídím a jedu do Vídně.' A z Vídně mi dala vědět, že je ve Vídni a že si připravuje batoh. To už bylo dobrý, jak už byla ve Vídni, to už byla ve svobodném světě. To už pak hned zažádala na to, kdy přijede do Göteborgu. Ale tam s pomocí mého příbuzného, který tam byl spolumajitel hotelu Bost ve Vídni. On už bohužel umřel. To byl výborný člověk. Tak oni vyřídili formality, to se ještě muselo žádat vízum přes Německo, Dánsko, protože jela vlastním vlakem. Ale to všechno se ve Vídni vyřídilo a přijela do Švédska za mnou.“

  • „Vzpomínám si, ovšem až dodatečné jsem zjistil její hlavní důvod, ony byly vlastně dva. Jednak to bylo to, že otec byl docela prozíravý a věděl už nějak od roku 1935, 1936, že Hitler prostě vyvolá válku. No a my jsme měli a máme teda příbuzné v Americe. A rodiče se rozhodli, jako že, protože se čekalo, že bude válka na našem území. Ono potom z toho nebylo, protože byl ten Mnichov, byla ta dohoda. A v 1939, když přišli Němci a udělali protektorát, tak to byla prostě okupace, ale žádná válka. Ale to naši nevěděli tehdy a řekli, a řekli, že bude lepší, když kluk bude mimo. A my už snad přežijeme. Taky samozřejmě přežili. Takže jsme jeli do Ameriky a já jsem tam chodil rok do anglické školy. Ve věku sedm a osm mi bylo, když jsme se vrátil. Na té lodi Evropa, jak jsem s tátou, naposled a poslali jsme to mámě jako pohlednici. A potom cestou zpátky mě dovezli do Chicaga příbuzní, tam mě posadili na vlak, který jel do New Yorku a v New Yorku zas rodina Vydrova, to jsou také čeští ale dávní emigranti, mě vyzvedla a posadili mě potom zase na loď, to si pamatuju všecko. Dokonce si pamatuju na tu dívku, která jela se mnou v kajutě. Ona se jmenovala Barbara, byla to vlastně Němka a ona tehdy jela k babičce a dědečkovi do Německa. Já doufám, že se jí podařilo vrátit zpátky, než začala válka. Nic o ní nevím, ale to jsme probíhali celou loď spolu. Byl tam dětský koutek. Vzpomínám si na tu cestu.“

  • “I remember one thing about the stupid election, you know. That was how the elections looked like under the communists. It was the year of the election and one day they ordered us all: ‘Everybody get changed into your city clothes and you go to an election meeting in Levice.’ Well, so we had to go. We were led by a non-commissioned officer, he was a chairman of some unified cooperative from some village, and he talked in Hungarian for an hour and a half. Levice is in southern Slovakia, and nearly everyone there spoke Hungarian. We did not understand a word, what a bother. I fell asleep during his speech, of course. And then there was the election. They told us: ‘You will go to vote and each of you will receive a ballot card. One of you will play an accordion and you will place that ballot card into that box so that all can see it.’ There was nothing like a covering screen. The election had to be done in order to manifest this.”

  • “The way it began was that I got up in the morning as usual. I prepared to leave the student dorm where I had my student room at that time and go the institute, and suddenly I could see – there was a room with a television on the ground floor . There was only black and white TV at that time, but the TV was normally turned on in the evenings and students would go there to see evening programs, films and news. Nobody would go to there to watch the TV in the morning. But suddenly as I was standing in the lobby, and about to go out, I noticed that they were all going inside that TV room. I asked them: ‘For God’s sake, what is going on? What’s so interesting on TV?’ And they replied: ‘Don’t you know anything? This is a report from Prague.’ And I could see what was happening in Prague, that there was the occupation. And I could see it like that, from far away from a foreign country, but the Swedish television obviously broadcast it immediately that morning. Well, you know, as I wrote, I did not go to the institute that day, because I was in shock. I thought: My wife is in Košice, my daughter is in America now, are they going to close the borders or not? What will happen next?”

  • “All this correspondence took place in August 1938 and at that time we were staying in Manly with my father in the house of our uncle in America. The letter exchange was between my father and Albert Einstein, who was staying in some summer residence as well. I don’t remember where it was, but the address is in those letters. It was all in August 1938, and then father left and it was over. I don’t think that they ever met personally. I think that they did not, that it was only letter writing, and that there was no meeting in person, because Einstein was no longer in New York afterwards. He was somewhere in West Point, I don’t remember the name of the place anymore. Well, to put it simply, he was in some summer house at that time, as well. But it was a lively correspondence; there was a letter every week. And as you asked, of course, the letters were kept hidden, and nobody knew about them throughout the whole war. The first letter to Einstein even emphasized that this had to be kept totally secret, so that the information would never get revealed, which it did not.”

  • Full recordings
  • 1

    byt pamětníka - Jihlava, 02.03.2017

    (audio)
    duration: 01:04:36
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
  • 2

    Jihlava, 13.07.2023

    (audio)
    duration: 01:54:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Vysočina
Full recordings are available only for logged users.

One needs to earn his living by doing what he enjoys, and not only work in order to earn a living; this makes man unhappy

Erik Navara as a young man
Erik Navara as a young man
photo: PNS

Erik Navara was born February 24, 1931 in Brno. He grew up with his parents in Telč. His father took him to the USA before WWII to visit his uncle. Erik’s father František had a secret meeting with technicians of the US Navy there, and he handed them his proposal for an anti-submarine torpedo. The person through whom Erik’s father established contact with the US Navy was Albert Einstein. František exchanged several letters with him. Erik returned to Czechoslovakia before the outbreak of the war. In 1953 he graduated from the faculty of mining and subsequently he did his basic military service in Slovakia. While in Slovakia, he began working at the Academy of Sciences in Košice. In the 1960s, Erik had an opportunity to travel to Sweden to do an internship there. He was there at the time of the Soviet Invasion to Czechoslovakia in 1968. His wife managed to leave Czechoslovakia and follow him there. They have not returned from Sweden anymore. Erik Navara worked at first at the university in Göteborg and subsequently at a new university in Luleå. From there he went to work in Zambia for two years. After his return to Sweden, they were missing Africa and Erik thus found a job at the university in Zimbabwe where the Navara family then continued to live until 2001. After several more years in Sweden they decided to return to the Czech Republic. At present they live in Jihlava.