Ing., CSc Erik Navara

„No tak plány byly, aby přijela do Švédska. Protože nikdo nevěděl, jak to bude po té invazi pokračovat. Jestli hned zavřou hranice, naštěstí se to nestalo právě. To ještě spousta lidí vyjela ven po té okupaci. To možná víte. –„Vy jste napsal manželce?“– „No, aby prodala wartburga, co jsme měli. To udělala. A ať prostě nějak odevzdá byt a přijede za mnou. ,Počítej s tím, že jedeš za mnou a že se nebudeme vracet.' A ona potom zas dostala švédské vízum. Vlastně ne, začalo to tak, že si vybavila vízum rakouské. Protože v Rakousku jsme také měli příbuzné a ona tam před tím… My jsme jednou měli cestu ještě za komunistu do Rakouska. Dovolenou jsme dostali, Rakousko a Jugoslávii tehdy. Takže ona si říkala: ,To je pro mě jednodušší, s Rakušany to vyřídím a jedu do Vídně.' A z Vídně mi dala vědět, že je ve Vídni a že si připravuje batoh. To už bylo dobrý, jak už byla ve Vídni, to už byla ve svobodném světě. To už pak hned zažádala na to, kdy přijede do Göteborgu. Ale tam s pomocí mého příbuzného, který tam byl spolumajitel hotelu Bost ve Vídni. On už bohužel umřel. To byl výborný člověk. Tak oni vyřídili formality, to se ještě muselo žádat vízum přes Německo, Dánsko, protože jela vlastním vlakem. Ale to všechno se ve Vídni vyřídilo a přijela do Švédska za mnou.“

„Vzpomínám si, ovšem až dodatečné jsem zjistil její hlavní důvod, ony byly vlastně dva. Jednak to bylo to, že otec byl docela prozíravý a věděl už nějak od roku 1935, 1936, že Hitler prostě vyvolá válku. No a my jsme měli a máme teda příbuzné v Americe. A rodiče se rozhodli, jako že, protože se čekalo, že bude válka na našem území. Ono potom z toho nebylo, protože byl ten Mnichov, byla ta dohoda. A v 1939, když přišli Němci a udělali protektorát, tak to byla prostě okupace, ale žádná válka. Ale to naši nevěděli tehdy a řekli, a řekli, že bude lepší, když kluk bude mimo. A my už snad přežijeme. Taky samozřejmě přežili. Takže jsme jeli do Ameriky a já jsem tam chodil rok do anglické školy. Ve věku sedm a osm mi bylo, když jsme se vrátil. Na té lodi Evropa, jak jsem s tátou, naposled a poslali jsme to mámě jako pohlednici. A potom cestou zpátky mě dovezli do Chicaga příbuzní, tam mě posadili na vlak, který jel do New Yorku a v New Yorku zas rodina Vydrova, to jsou také čeští ale dávní emigranti, mě vyzvedla a posadili mě potom zase na loď, to si pamatuju všecko. Dokonce si pamatuju na tu dívku, která jela se mnou v kajutě. Ona se jmenovala Barbara, byla to vlastně Němka a ona tehdy jela k babičce a dědečkovi do Německa. Já doufám, že se jí podařilo vrátit zpátky, než začala válka. Nic o ní nevím, ale to jsme probíhali celou loď spolu. Byl tam dětský koutek. Vzpomínám si na tu cestu.“

“I remember one thing about the stupid election, you know. That was how the elections looked like under the communists. It was the year of the election and one day they ordered us all: ‘Everybody get changed into your city clothes and you go to an election meeting in Levice.’ Well, so we had to go. We were led by a non-commissioned officer, he was a chairman of some unified cooperative from some village, and he talked in Hungarian for an hour and a half. Levice is in southern Slovakia, and nearly everyone there spoke Hungarian. We did not understand a word, what a bother. I fell asleep during his speech, of course. And then there was the election. They told us: ‘You will go to vote and each of you will receive a ballot card. One of you will play an accordion and you will place that ballot card into that box so that all can see it.’ There was nothing like a covering screen. The election had to be done in order to manifest this.”

“The way it began was that I got up in the morning as usual. I prepared to leave the student dorm where I had my student room at that time and go the institute, and suddenly I could see – there was a room with a television on the ground floor . There was only black and white TV at that time, but the TV was normally turned on in the evenings and students would go there to see evening programs, films and news. Nobody would go to there to watch the TV in the morning. But suddenly as I was standing in the lobby, and about to go out, I noticed that they were all going inside that TV room. I asked them: ‘For God’s sake, what is going on? What’s so interesting on TV?’ And they replied: ‘Don’t you know anything? This is a report from Prague.’ And I could see what was happening in Prague, that there was the occupation. And I could see it like that, from far away from a foreign country, but the Swedish television obviously broadcast it immediately that morning. Well, you know, as I wrote, I did not go to the institute that day, because I was in shock. I thought: My wife is in Košice, my daughter is in America now, are they going to close the borders or not? What will happen next?”

“All this correspondence took place in August 1938 and at that time we were staying in Manly with my father in the house of our uncle in America. The letter exchange was between my father and Albert Einstein, who was staying in some summer residence as well. I don’t remember where it was, but the address is in those letters. It was all in August 1938, and then father left and it was over. I don’t think that they ever met personally. I think that they did not, that it was only letter writing, and that there was no meeting in person, because Einstein was no longer in New York afterwards. He was somewhere in West Point, I don’t remember the name of the place anymore. Well, to put it simply, he was in some summer house at that time, as well. But it was a lively correspondence; there was a letter every week. And as you asked, of course, the letters were kept hidden, and nobody knew about them throughout the whole war. The first letter to Einstein even emphasized that this had to be kept totally secret, so that the information would never get revealed, which it did not.”