The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nuuyoma Jonas Nepolo (* 1955)

• born on 5 March 1955 in Elimi, Namibia

• fled from Namibia to Angola in 1977

• joined the Namibian resistance movement SWAPO

• was transferred to Lusaka, Zambia in 1979

• studied pedagogy

• in 1985, he flew to Czechoslovakia as the group leader of fifty-six Namibian children and four educators

• in Czechoslovakia, he served as deputy headmaster of a school for Namibian children in Bartošovice (1985 to 1988) and Prachatice (1988 to 1990)

• in April 1990, he went on holiday to visit his family in Angola, he was not allowed to return to Czechoslovakia

• after his return to Namibia, he continued teaching

• worked for the police until 2015

• in 2022, he lived in Ongwediva in northern Namibia

„Děti je vnímaly jako vlastní matky. Byly tak milé, přátelské a zapálené do práce s dětmi. Děti dokonce i kolikrát zapomněly, že mají matky v Angole, za své matky považovaly české vychovatelky,“ říká Nuuyoma Jonas Nepolo, vedoucí mise 56 namibijských dětí a šesti vychovatelek, které spolu s ním odletěly do Československa v roce 1985 v rámci internacionální pomoci marxistickému hnutí SWAPO, jež tehdy bojovalo za nezávislost Namibie na Jihoafrické republice.

Děti pocházely z exilových uprchlických táborů zejména z Angoly a Zambie, kde jejich rodiče bojovali za nezávislost vlasti pod vlajkou hnutí SWAPO. Z dětí se měla stát příští namibijská elita. Nuuyoma Jonas Nepolo působil jako zástupce ředitele internátních škol pro tyto děti, které našly mezi lety 1985 a 1991 domov v Bartošovicích na Novojičínsku a v Prachaticích.

Bojovat proti bělochům, kteří nás bili

Nuuyoma Jonas Nepolo, kterému všichni zainteresovaní říkají jednoduše pan Nepolo, se narodil 5. března 1955 v obci Elimi v regionu Omusati na severu Namibie. Vyrůstal za politiky rasové segregace (apartheidu) v době nadvlády Jihoafrické republiky nad Namibií. Běloši tak bydleli v částech Namibie, do nichž černoši neměli přístup. Proto se on sám jako dítě setkal s bělochy jen v podobě lékařů.

„Apartheid vnímáš už jako malé dítě, tu diskriminaci. Nemůžeš chodit do bělošské nemocnice, kostela nebo bělošské školy, i když jsi inteligentní. Musíš vždy být jen tam, kde je předepsáno,“ popisuje, jak život pod apartheidem vypadal. Jeho dětství se neslo v rytmu docházky do školy, péče o dobytek rodičů a her s vrstevníky z vesnice. Jejich matky tehdy pracovaly především na svých hospodářstvích, kde rodiny pěstovaly plodiny pro vlastní obživu.

„Muži byli dělníci. Odcházeli i na osmnáct měsíců za prací do bělošských oblastí, aniž by viděli rodinu,“ vysvětluje pan Nepolo. Také jeho otec pracoval u bělochů – jako kuchař v jejich domácnostech. „Po roce nebo roce a půl se vždy vrátil domů,“ říká pan Nepolo.

„Systém apartheidu činil všechno složitým. Pro děti i pro dospělé,“ říká. Toho si všímal už od útlých let, a začali se proto se spolužáky organizovat. „Vídali jsme jihoafrické vojáky, jak kolem hlídkovali. Měli velkou základnu u Ondangwy. Poslouchali jsme SWAPO rádio, které vysílalo ze Rwandy nebo Tanzanie, a tehdy jsme si řekli, že tam chceme jít taky,“ vzpomíná.

Chtěli bojovat za svobodu své země, „proti bělochům, kteří nás bili“. Proto se s partou spolužáků rozhodli uprchnout do Angoly, aby se přidali právě ke SWAPO. „To je osvobozenecké revoluční hnutí, které přineslo nezávislost Namibii od kolonialistů. Mělo dobré vztahy s Československem a dalšími komunistickými zeměmi,“ vysvětluje podstatu hnutí pan Nepolo. Československo a další tehdejší socialistické země Namibii v boji proti JAR podporovaly.

Podle pana Nepola dodávalo Československo hnutí zbraně, přijímalo namibijské studenty na vysoké školy a rozhodlo se také přijmout dvě skupiny namibijských dětí na výchovu a vzdělání. „Říkali nám, že máme na to vládnout sami sobě. Byli na naší stráně,“ říká. SWAPO podle něj komunistické nebylo, nebylo ani imperialistické. „Bylo to revoluční hnutí, které se stavělo po bok těch, kteří se ho rozhodli v boji podpořit.“

Někteří to nezvládli, zastřelili je

Útěk z Angoly do Namibie byl podle pana Nepola složitý a nebezpečný. Tehdejší hranice byla vytyčená pletivem a prošpikovaná jihoafrickými hlídkami. O jejich pohybu získávali uprchlíci informace od místních černochů. „Někteří naši kolegové to bohužel nezvládli. Búrové je zastřelili.“ Pan Nepolo musel spolu s přáteli ujít skoro stovku kilometrů. Když se rozhodli hranici překročit, potkali místního muže, kterému se snažili namluvit, že jdou na svatbu. „A on nám řekl, že neví, co máme za lubem, ale že se v oblasti pohybují vojáci.“ To jim zachránilo život.

Při druhém, nočním pokusu o překročení hranice je však hlídky zaslechly. Vojáci začali pálit do tmy, ale kulky se uprchlíkům naštěstí vyhnuly. „Pomáhali jsme si navzájem. Dva drželi pletivo, další dva se protáhli a pak jsme se vyměnili.“ Po několika kilometrech narazili na vojáky SWAPO, kteří v okolí hlídkovali. Ti je vzali do jednoho z namibijských táborů – Lubango. A tam pamětník podstoupil vojenský trénink.

Po výcviku byl pan Nepolo přeložen do logistické kanceláře, kde měl na starosti distribuci materiálu, uniforem apod. Po dvou letech, v roce 1979, byl vyslán do zambijského hlavního města Lusaky studovat pedagogiku, aby mohl následně učit v exilových táborech a později v osvobozené Namibii. Vyučoval už během šest let trvajících studií v táboře Nyango. Po promoci se dozvěděl, že doprovodí skupinu dětí do české části Československa. Ty si měly u nás kompletně dokončit studia. Pan Nepolo byl z nečekané mise nadšený. Také proto, že s sebou mohl vzít svého syna.

Byli to sirotci i děti takzvaných lepších lidí

Povolávací rozkaz od faktického odletu dělil pouhý měsíc, během něhož bylo nutné všechno připravit – dokumenty i zdravotní prohlídky všech vybraných dětí. Složení dětské skupiny bylo různorodé. „Některé z dětí byli sirotci po rodičích, kteří padli v boji. Někteří vysocí představitelé tam ale propašovali své děti,“ popisuje pan Nepolo kritéria výběru.

Děti byly dva týdny před odjezdem společně koncentrovány v tranzitním táboře u hlavního angolského města Luandy. Protože byl listopad a v Evropě bylo chladné počasí, vyfasovaly děti teplejší oblečení a bundy. SWAPO je dostalo, podobně jako jiné materiální potřeby, v rámci humanitární podpory ze zahraničí.

Večer před odletem byly děti spolu s pedagogickými pracovníky, kteří děti měli doprovázet, pozvány do domu Sama Nujomy, prezidenta SWAPO a pozdějšího prvního prezidenta osvobozené Namibie. Právě tam pan Nepolo většinu dětí potkal poprvé. Od prezidenta zamířila skupina 56 dětí a 5 namibijských pedagogických pracovníků rovnou na letiště v Luandě, odkud podle vzpomínek pana Nepola odletěla nejprve do Brazzaville v Kongu, pak do Berlína a odtamtud do Prahy.

On sám měl plnit roli prostředníka mezi československou vládou a SWAPO. Současně se měl stát zástupcem ředitele internátní školy, kde se měly děti vzdělávat. Šest namibijských vychovatelek, které děti doprovázely, u nich mělo udržet znalost jazyka ošivambo a současně namibijskou kulturu. Jedna z vychovatelek, Rosalia, měla sloužit jako tlumočnice, protože dříve v Československu studovala, a češtinu tedy do určité míry ovládala.

Nesměli jsme se dostat do kontaktu s místními

Po příletu do Prahy se děti vrhly na sníh. „Myslely si, že to je cukr. Začaly si sníh cpát do kapes, aby si ho později snědly,“ vzpomíná pobaveně na první minuty v Praze pan Nepolo. Na letišti na ně čekali zástupci ministerstva zahraničí, dva Čechoslováci je podle něj doprovázeli už z Luandy. Nastoupili do dvou přistavených autobusů, které je dovezly do cílové destinace – do zámecké budovy v Bartošovicích na Novojičínsku, kde pro ně byla zřízena internátní škola.

Do cíle skupina dorazila v noci. Všude byl sníh. „Chvíli trvalo, než jsme děti nahnali dovnitř, protože sbíraly sníh. Trvalo jim, než jim došlo, že to není cukr a že je zimou bolí ruce.“ Přivítal je místní pedagogický sbor a také zástupci z okresu. Vychovatelky si převzaly své skupiny, do kterých byly děti rozděleny podle věku. Bylo jich pět s tím, že pátá byla pro nejstarší žáky. Každá ze skupin pak měla přidělenou českou a namibijskou vychovatelku. Zpočátku panovala velká jazyková bariéra, která působila různá nedorozumění.

Příchozí čekala tříměsíční karanténa. „Nesměli jsme ani za lékaři do Nového Jičína, lékaři přicházeli za námi a léčili nás v domě,“ vzpomíná pan Nepolo. Tři měsíce tak všichni zůstali uvnitř internátní školy a směli jen do zámecké zahrady. „Nesměli jsme se dostat do kontaktu s místními.“ Báli se, že by mohli mít exotické nemoci, a proto se chtěli nejdříve ujistit, že jsou v pořádku, než začnou interagovat s okolím. „Lidé nevěděli nic o malárii. Když zaslechli, že máš malárii, měli pocit, jako bys měl koronu. Báli se,“ vzpomíná. Lidé podle něj byli i tak na černochy zvědaví, a tak se chodívali dívat k zámku z dálky.

Největší důraz byl kladen na češtinu

Děti se vzdělávaly separovaně od českých dětí, v prostorách bartošovického zámku, v oddělené budově. Vzhledem k tomu, že se děti přijely do Československa především vzdělávat, začalo se velmi brzy s učením češtiny, která byla pro další působení zásadní. Měla v ní totiž probíhat kompletní výuka. Podle pana Nepola většině dětí zabralo osvojení češtiny přibližně rok. Ještě předtím se učily také matematiku a základy angličtiny. Češtinu se děti učily na základě ukazování – ať už v reálném světě, nebo z obrázkových knížek. Následně přibyly další předměty podle klasického českého učebního plánu.

Namibijské vychovatelky byly zpočátku s dětmi ve třídách, měly se učit česky spolu s nimi. „Popravdě, některé z nich neuměly číst a psát ani v ošivambo,“ přiznává pan Nepolo. Dodává, že tamní učitel Socha se jim snažil základy a fungování češtiny osvětlit, a právě pan Nepolo se podle svých slov naučil češtinu díky němu. Jeho kolegyně však zvládly jen základy.

Děti měly každé ráno rozcvičku a musely se před snídaní umýt. „V Bartošovicích byla velká tělocvična, kde ředitelka dávala instrukce a předávala hromadně informace,“ vzpomíná pan Nepolo. Nástupy byly téměř každé ráno a děti se měly řadit po skupinách. Pak se rozešly do tříd. Protože nikdo nevěděl, do jaké situace se děti do Namibie jednou vrátí, učili je také podle pana Nepola krýt se před případnými nálety.

Po vyučování byl vždy pro děti připraven program. „I během zimy. Mohly si hrát venku ve sněhu, mohly stavět sněhuláky. V létě byly venku, trhaly květiny, chodilo se na výlety nebo do města,“ popisuje pamětník. Vpodvečer pak pan Nepolo a namibijské vychovatelky s dětmi rozebírali namibijské reálie. „Učili je kulturní záležitosti, jak se věci v Namibii dělají. Aby až se vrátí, nepřijely do neznámé, cizí země.“

Po počáteční tříměsíční karanténě v Bartošovicích děti začaly spolu s vychovatelkami chodit pravidelně ven. Začaly tak přirozeně potkávat místní obyvatele. „Jezdily na výlety, chodily sbírat jablka do sadů. Účastnily se karnevalů, kde se mísily s českými dětmi. Spolu s učiteli žáci navštěvovali české školy v okolí, kam chodili buď na sportovní utkání, nebo zpívat české a namibijské písně. Ve školách je zaskočilo, že děti zpívaly plynně česky,“ vzpomíná pan Nepolo. „A začaly se kamarádit,“ doplňuje. Některé děti z okolních obcí také navštěvovaly internátní školu a české rodiny si brávaly některé namibijské děti na víkendy domů. Někteří chlapci hráli dokonce za Bartošovice fotbal.

Děti kolikrát zapomněly, že mají matky v Angole

Vztahy s českým personálem měly děti velmi dobré. Velmi oblíbená byla vychovatelka Iva, dcera ředitelky internátní školy v Bartošovicích. „Děti ji vnímaly jako vlastní matku. A tak to bylo i u dalších vychovatelek. Byly tak milé, přátelské a zapálené do práce s dětmi... Děti dokonce i kolikrát zapomněly, že mají matky v Angole, za své matky považovaly české vychovatelky,“ odhaluje pan Nepolo.

Vychovatelky se střídaly. Když byly děti ve škole, měly namibijské vychovatelky volno, po škole se jich ujaly české vychovatelky a ty namibijské službu převzaly v pět hodin, když už české odcházely domů. Za svou práci dostával také namibijský personál od internátní školy plat, tedy z československých zdrojů. „Myslím, že SWAPO to dostalo jako dar. Všechno platilo Československo,“ myslí si pan Nepolo. „SWAPO nám nedávalo žádný plat ani v době, kdy jsme ještě učili v Angole,“ dodává. Konspirace o kufru plném diamantů, který údajně měl s dětmi letět, pamětník kategoricky odmítá a dává se do smíchu.

Pan Nepolo byl jako jediný z namibijského personálu v kontaktu se SWAPO, byl styčnou osobou také pro namibijské vychovatelky při dětské namibijské skupině v Považské Bystrici (1989 až 1991), se kterými si telefonoval. Současně předával informace od československých institucí své vládě. „Psal jsem dopisy, telefonovali jsme si se zastoupením v Německu nebo přímo s velitelstvím v Angole.“ Dvakrát je v Československu navštívil také budoucí prezident Namibie Sam Nujoma a navštěvovali je i další vysocí představitelé.

Velkým tématem mezi dnešními pamětníky z řad dětí je časté bití, kterému musely čelit ze strany namibijského personálu. To mělo probíhat vždy večer, když české vychovatelky prostory zámku opustily. Pan Nepolo říká, že o tom delší dobu nevěděl. Když se se situací seznámil, apeloval na kolegyně, aby s tím přestaly. „Bily děti i za noční počurávání. To se přece děje samovolně, dítě to nemůže kontrolovat. Když jsem se dozvěděl, že je za to bijí, vážně jsem je varoval.“

Bití totiž podle pana Nepola nebylo povoleno a nebylo v souladu s pokyny od SWAPO. Pohrozil jim prý proto, že pokud budou v této praxi pokračovat, dá tuto skutečnost na vědomí do Angoly a ony budou z mise staženy. „Některé s tím přestaly, jiné možná pokračovaly, já jsem už o tom ale neslyšel.“

Smutné stěhování do Prachatic

V roce 1988 byly děti i s namibijským personálem přesunuty do Prachatic. Pan Nepolo říká, že stěhování proběhlo z popudu československé strany. Důvody však dosud nezná. Pro děti taková změna nebyla vůbec snadná. Vychovatelky a učitelský sbor, na které byly zvyklé, s nimi totiž nepokračovaly. V Prachaticích na ně čekal kompletně nový tým.

„Některé děti plakaly. Nazývaly je svými matkami. A měly pocit, jako by je matky opět opustily.“ Pan Nepolo zdůrazňuje, že ani on nebyl ze změny prostředí nadšený. „V Bartošovicích jsem měl přátele a musel jsem je opustit. Byl jsem ale ve službě, a tak jsem musel dodržet to, k čemu jsem byl předurčen. I když jsem byl smutný.“

V Prachaticích byly děti umístěny v dvoupodlažním internátu v areálu bývalých lázní, v podobných podmínkách jako v Bartošovicích. Namibijské vychovatelky dostaly samostatný domek. Pedagogický sbor v Prachaticích se k dětem choval stejně jako ten v Bartošovicích, jen tentokrát už nebyly problémy s komunikací, protože děti uměly dobře česky. „Děti se občas spolčily s českými vychovatelkami proti těm namibijským a mluvily s nimi česky, aby jim ty namibijské nerozuměly,“ usmívá se pan Nepolo. Také v Prachaticích se děti vzdělávaly samostatně, ve škole mimo budovu internátu.

Dodnes jsem se zpátky nepodíval

V březnu 1990 byla po dlouhých bojích vyhlášena nezávislost Namibie. Namibijským vychovatelkám bylo podle pana Nepola umožněno odcestovat do vlasti kvůli volbám. A vrátit se zpět. On pak měl odjet na dovolenou za svou rodinou po jejich návratu. Odletěl do Angoly 24. dubna 1990. Bylo mu přislíbeno, že se do Prachatic vrátí. „Už pro mě ale neměli letenku. Dodneška jsem se zpátky nepodíval,“ upřesňuje. V roce 1991 se pak dozvěděl, že se děti mají do Namibie vrátit. „Ptal jsem se proč. Dohoda zněla, že dokončí své vzdělání a pak se vrátí. Nic jsem se nedozvěděl.“ Od jiné vychovatelky se pak doslechl, že se dětí zástupci SWAPO v Prachaticích osobně ptali, jestli se chtějí vrátit domů.

Důvody předčasného návratu dětí pan Nepolo dodnes neví. Domnívá se, že to mohlo souviset se změnou režimu v Československu. „Je otázka, zda měla nová vláda zájem vzdělání těch dětí dál financovat.“ Naráží tím na skutečnost, že dohoda byla uzavřena mezi SWAPO a komunistickou vládou. Podle něj mohly hrát roli také dohady, které zejména z namibijské opozice zaznívaly. A to, že SWAPO děti do Evropy prodalo. Proto se v zemi začalo volat po jejich návratu. Děti se vrátily v září 1991.

Děti z návratu šťastné nebyly. Některé se přesto těšily. „Když vám řeknou, že pojedete domů, budete šťastný, že uvidíte svou mámu. Možná jim řekli, že se pak zase vrátí do Čech, aby dokončily vzdělání. A tak s tím odjezdem souhlasily. Neznaly ale konsekvence.“ Dodává, že pro ně byl návrat velmi těžký. „Některé děti byly sirotky. Neměl si je kdo převzít.“

Pan Nepolo obecně říká, že jejich návrat nebyl z jeho pohledu dostatečně připraven. On sám byl (jelikož měl ve skupině syna, který s ním do Angoly neodletěl) podobně jako ostatní rodiče vyzván, aby si své děti vyzvedl v jedné z internátních škol ve městě Ongwediva na severu Namibie. „Poté jsme spolu odjeli na naši farmu,“ vzpomíná. A tím pro něj československý příběh končí.

V Namibii pokračoval v dráze učitele a později přestoupil k policii, kde působil na vedoucí pozici až do důchodu v roce 2015. Dnes je s některými dětmi z československých skupin v kontaktu, a to zejména díky jejich pravidelnému setkávání z popudu Joase Ekhandja. Jedno z těchto setkání se v minulosti dokonce odehrálo v domě pana Nepola ve městě Ongwediva.