Doc. MUDr. Zlatko Pastor Ph.D.

„Tam byla nějaká hlídka Pohraniční stráže, tak se to jmenovalo, tak a tam byli nějaký dva záklaďáci se samopalama a nějaký lampasák, čili důstojník Pohraniční stráže, a oni [únosci], když je viděli, tak zastavili. Je zvláštní, že asi ta hlídka na to nereagovala nebo nevím, jak na to nereagovala, prostě zastavil ten autobus. A oni [únosci] zase, to vím z těch protokolů, protože jsem si to včera večer četl, řekli: ,Další!´ a přikázali mi, abych vyřídil té hlídce totéž, co měl vyřídit ten kamarád. Takže ten autobus přibrzdil někde poblíž tý hlídky, vystrčili mě ven, abych jim tohle řekl, a autobus pokračoval. No, a já vím, že jsem vystoupil, šel jsem k tý hlídce, byla tam opodál, to přesně nevím, ale to, co si teda barvitě vzpomínám, co má takový jako tragikomický nádech. Když jsem mluvil s tím důstojníkem – já nevím, jakou měl hodnost – tak jsem mu říkal, že ten autobus byl unesen, že míří k západní hranici a že ti únosci přikázali, aby ta hranice byla otevřená, nebo že budou teda střílet ty studenty. Tak on, přestože ten autobus byl už někde v dáli, on strhl tomu záklaďákovi, tomu vojákovi základní služby, ten samopal takhle z ramene a tak jako heroicky si ten samopal vzal, jako že by střílel, aby předvedl nějakou akci, i když ta akce nebyla vůbec třeba.“

„A my jsme právě zaparkovali s tím autobusem na parkovišti nějaké ubytovny u nějaké přehrady, nevím, jak se jmenovala, a oni [učitelé] šli vyřídit to ubytování. My jsme tam seděli v tom autobuse, asi jsme čekali, co bude, jak se budeme ubytovávat. Z lesa se vynořily tři takový postavy s nějakýma puškama, a co jsem si včera přečetl, to si nepamatuju, jedna byla malorážka, brokovnice a kulobrokovnice – něco takovýho existuje snad. A oni teda zamířili k tomu autobusu. Jeden se bavil s řidičem, u okénka stál – to jsem se zase včera dočetl z těch protokolů, to si nepamatuju. Ale to, co si pamatuju, že jsme se tak jako bavili, že to byly takový divný osoby, někdo tam říkal, že myslivci jdou, nebo lovci jdou, nebo něco takovýho, takže to byla taková jako relativně legrační záležitost. Ale legrace nás přešla, kdy ten jeden vstoupil do autobusu, nebo nastoupil na ty schůdky, což si pamatuju, a pamatuju si ten výstřel, jo, že vystřelil z jedné z těch zbraní.“ – „Jako do stropu?“ – „Ne, ne, vystřelil do vzduchu. On byl částečně venku a našlápl do těch schůdek, aby ukázal, o co jde, že nejde o nějakou legraci, tak vystřelil a vstoupil do toho autobusu. A oni se tam nějak rozesadili, pravděpodobně teda už tam byli všichni tři ti únosci – budeme jim tak říkat – a to byl takovej ten starej autobus, kde, myslím, veprostřed byl takovej hrb, tam byl asi motor nebo já nevím, co tam bylo. – „Taková ta kulatá Karosa.“ – „Tak, tak, tak a oni si vlastně sedli naproti nám a nařídili, že ta první polovina autobusu se odsune do zadních řad, což vyvolalo takovou trošku mírnou paniku a zmatek, protože ten autobus byl plný. Zase jsem se dočetl, že nás bylo 37, skoro 40 lidí, a tím pádem se ty sedačky musely obsadit dvojnásobně. No, a já jsem seděl uprostřed toho autobusu, tím pádem jsem se ocitnul v té první řadě, což bylo trošku nepříjemnější, protože oni ty zbraně namířili na nás. Takže to byl takový poměrně nepříjemný pocit, na který si taky pamatuju, že když na vás někdo míří třemi kulovnicemi, brokovnicí, není to zrovna příjemné. No, a rozjeli jsme se a jeden z těch únosců měl mapu, to jsem zase vyčetl, to si nepamatuju, a rozjeli jsme se k hranicím směrem na západ, protože, a to bylo jako pomezí, pomezí východního, západního Německa, Polska asi, tuším, takže jsme se vydali směrem na Západ.“

„Jednalo se teda o školní výlet, který měl být dvoudenní. Jeli jsme do Výmaru, Goethova města, a byly to sloučené dvě třídy třetího ročníku gymnázia. Myslím, že ten první den jsme byli v Karlových Varech na návštěvě a pak jsme měli přespávat u nějaké přehrady. A druhý den teda jsme měli jet do toho Německa a tam se asi projít po Výmaru a zase se vrátit zpátky.“