The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Petrucha (* 1924  †︎ 2022)

• born 22 June 1924 in Hroznová Lhota

• 1943, avoided forced labour in Germany, had to interrupt his grammar school studies, worked on the family farm

• 1945, wounded when the front passed through his village but still managed to graduate from grammar school in the summer and enrol at the Faculty of Arts

• 1948, he and his classmates were pressured to join the Communist Party

• February 1949, arrested for seditious activities and imprisoned

• June 1949, sentenced to three years in prison and taken to the uranium mines in Jáchymov

• 1952, released and found employment in a mine in Šardice

• compulsory military service – forced labour in the Auxiliary Engineering Corps

• 1957, married; he and his wife Marie raised thirteen children

• died on March 1st, 2022

Jan Petrucha snil o cestování a zajímal se o politiku. Odpor proti komunistickému režimu ho poslal v roce 1949 do vězení a pak do uranových dolů v Jáchymově. Po návratu z vězení a absolvování vojny u PTP se oženil a s manželkou vychoval třináct dětí.

Chtěl jsem znát dobře historii naši i světovou

Jan Petrucha se narodil 22. června 1924 v Hroznové Lhotě jako jediný syn malozemědělců Jana a Anny. Po vychození obecné školy odjel chlapec v roce 1936 studovat na gymnázium do Kroměříže. „Zažil jsem tam začátek války. Z okna třídy jsme viděli první německá auta.“ Domů se dostal jen třikrát za školní rok. Němčina byla povinná. „Když přišli Němci, tak dva předměty musely být v němčině, odebírali jsme německé noviny a jednou za rok jsme měli povinnost přečíst německou knihu a napsat referát.“

Jako většina lidí, kteří se narodili v roce 1924, musel pamětník před maturitou opustit školu. „Měl jsem jít do Reichu na válečný průmysl. Různými způsoby jsme to s pomocí lékaře, tatínkovy těžké nemoci a slivovice domluvili. Mohl jsem zůstat doma a rok a půl jsem hospodařil.“

Mohl jsem přijít o nohu

Dne 26. dubna 1945 přišla fronta do Hroznové Lhoty. Tři dny se bojovalo o čtyři domy kousek od vesnice, kde bydleli Petruchovi. Rodina se skrývala ve sklepě a velmi intenzivně prožívala dělostřelbu. Padaly stovky min, strach i smrt byly blízko. „Umřel mi jeden německý voják v náručí.“

Jindy se Jan Petrucha snažil pomoci rumunským vojákům. „Byl jsem zvědavý, zahlédl jsem z okna vojáka a vyběhl jsem ho upozornit na blízký německý bunkr. Přiletěla dávka z automatu a já jsem to dostal do nohy.“ Chlapec měl zlomený kloub u malíčku a prsty na noze rozstřílené, půl boty zmizelo. „Mohl jsem přijít o nohu. Až do večera jsem musel být ve sklepě a večer mě odvezli do vesnice na ošetření. Tam mi to vyčistili a zafačovali.“ Pamětník ránu další dny čistil a chodil v odstřelené botě. Rumunští vojáci procházející fronty neměli dobrou pověst.

Hned v červnu po válce Jan Petrucha uzavřel gymnázium maturitou. „To byla válečná maturita, spíš přátelský pohovor, čeština a trochu dějepis. Vzali vysvědčení za poslední roky studia a dali nám maturitní průměr,“ vzpomíná s úsměvem.

Kdo to nepochopí, tak ho potká to, co potkalo inteligenci v Sovětském svazu

V říjnu 1945 ho přijali na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. „Volím si dějepis, protože chci být politicky činný, a zeměpis, poněvadž chci poznávat svět.“ Po únoru 1948 dostali studenti pozvánku na schůzi, neúčast se měla trestat vyloučením. Po přednášce vystoupil řečník a nabídl všem vstup do KSČ. V aule nastal zmatek, většina studentů protestovala. Po čase následovala návštěva v jednotlivých posluchárnách a tam už se jednalo o přímý nátlak. Zaznělo: „Každému dáme možnost, aby se veřejně uplatnil, ale kdo to nepochopí, tak ho potká to, co potkalo inteligenci v Sovětském svazu, kde buď musela utéct ze země, nebo byla vybita. Tak dopadnete i vy, máte čtrnáct dní na rozmyšlenou.“

Jan Petrucha šel okamžitě na zemskou školní radu a domluvil si možnost posledního roku studia při zaměstnání. V září 1948 nastoupil jako učitel v Uherském Brodě. Učil a dálkově studoval předposlední semestr na fakultě. V prosinci téhož roku dostal předvolání k osobnímu jednání. „Ptali se mě, jestli věřím, že člověk má duši, a já oponoval, že ano, jinak by byl robotem. Musel jsem tam nechat index a tím jsem měl dostudované.“

Největší strach, největší hlad, to bylo Hradiště

V Hroznové Lhotě pomáhal zakládat Orla a pracoval jako vzdělávatel. Setkával se s vedením Orla v Brně i se župním vedením v Hodoníně. Když Orla zakázali, bránili se členové dál. Sešli se v srpnu 1948 na pouti na Svatém Hostýně. „Župní náčelník Vincenc Vlach mě požádal, abych napsal nějaký leták, byla to část projevu Mons. Šrámka z Londýna. V Hodoníně to natiskli a rozšiřovali. Brzy je však dopadli, pozavírali a při krutých výsleších prozradili i mě.“

Pro Jana Petruchu si přišli 2. února 1949. „Už jsem věděl, že je někdo zavřený, jména jsem neznal, nesdělovali jsme si je záměrně.“ Převezli ho do vězení do Uherského Hradiště, nemohli ale nic zjistit. „Jeden estébák mě chytil za vlasy a říká: ‚Vy jste učitel? Měl byste učit lásce k vlasti, a jste vlastizrádce.‘ A já měl tolik drzosti, abych odvětil: ‚Já a vlastizrádce? Skoro jsem život položil ve válce. Možete se vy pochlubit něčím takovým?‘“ Díky této odvaze měl ve vyšetřovacím protokolu zaznamenáno, že „sedl někomu na lep“. Unikl týrání elektřinou, které bylo v té době v hradišťské věznici běžné. „Viděl jsem, co to s vězni udělalo, plazili se po čtyřech, nemohli chodit.“ Nerad vzpomíná na režim ve vězení. „Hrozný hlad jsem zažil, v životě už jsem takový hlad nezažil.“ Vězni nedostávali vodu, jen ráno kávu a v poledne polévku, o víkendu ani polévku ne. K jídlu byla ráno půlka krajíce chleba. Organismus byl vyčerpaný žízní a hladem.

Ve vězení při výsleších chtěli jen jména. „Mě to hrozně deptalo, to bylo hrozné napětí. Nejhorší byl výslech mimo budovu v osamělém sklepě. To byl nejhorší okamžik celého kriminálu, byl jsem bezradný. Estébák mě posadil za stůl, vytáhl pistoli, položil ji na stůl a nařídil, abych mluvil.“ Pamětník prozradil dvě jména, oba kamarádi ale byli na výslechy připraveni a neměli z toho následky. „Přiznal jsem protistátní činnost. Měl jsem pak pokoj, odevzdal jsem podepsaný protokol a měl jsem klid.“

Začátkem června 1949 byla skupina vězňů převezena do Brna. Na předvolání k soudu čekal ve vězení na Cejlu v místnosti s dalšími čtyřmi desítkami trestanců. „Co krok, to jsem do někoho narážel. Hluk tam byl, člověk si neodpočinul.“ Jan Petrucha dostal tři roky vězení a tisíc korun pokuty.

Asi týden po soudu odvezli vězně do Blanska, kde pracovali ve slévárnách. Tam poznali odsouzení velkou dřinu, denně jim prošly rukama tuny železa. „Říkal jsem si, že to nevydržím, že budu muset odsud utéct.“ Ale už k tomu nedošlo, vězně převezli do Jáchymova.

Chváliti budu Pána v každém čase

V srpnu 1949 vězně převezli do ústředního tábora v Jáchymově. „Čekali jsme, co bude, hlad tam byl, nebyla tam voda, spali jsme na zemi.“ Odsouzení byli jedni z prvních Čechů, kteří do tábora dorazili. Obyvateli byli němečtí váleční zajatci. Při první možné příležitosti se pamětník hlásil o práci s tím, že umí pracovat. Dostal se do Horního Slavkova do lágru Prokop. V táboře bylo asi osm set vězňů: Němci, kolaboranti, političtí vězni, zloději i vrazi. Jan Petrucha velmi bedlivě zaznamenal mnoho konkrétních příběhů. První zářijový den poprvé fáral do šachty Barbora. Pracoval jako horník na tři směny.

„Když jsme se blížili k uranovým dolům a uviděli nápis, říkali jsme si, že to není možné, vždyť to není tak dávno, co v Hirošimě zahynulo tolik lidí na záření. Pořád jsme pracovali na uranové žíle. Měl jsem strach kvůli radioaktivnímu záření, že nebudu mít děti, a podívejte, mám jich třináct a do devadesáti let jsem byl zdravý.“

První směnu pracoval s civilním horníkem, pak už si musel poradit sám. Na směně museli vyfárat odstřelenou hromadu, navrtat a odpálit další kus a připravit pro další směnu. Pokládali koleje, potrubí a elektřinu. Chodilo kolem padesáti vězňů na jednu směnu. „Kolem celého tábora byl dvojitý ostnatý osvětlený drát, ale uvnitř byl svobodný život.“ Později dostal pamětník za úkol sestavit vlastní pracovní skupinu, která měla hloubit další štolu. Přešli k němu muži ze skupiny, Valaši a Slováci, kteří drželi pohromadě. „Kopali jsme do hloubky až třiceti metrů. Museli jsme to přesně vyměřovat, byla to precizní práce. A samý kámen.“

„Měli jsme aj chvilku dva kněze, pak je oddělili a odvezli neznámo kam. Měli jsme modlitební skupinku a jedny Vánoce jsme měli mši svatou.“ Přes civilní zaměstnance se podařilo sehnat hostie. Pamětník dokonce vlastnil misálek, knihu liturgických textů, kterou dostal od jiného vězně v dole. S vděčností a slzami v očích vzpomínal na návštěvu maminky. „Dlouho nedostala dopis, tak měla strach, že jsem zemřel. To byla jedna z nejmilejších vzpomínek.“

Jeho pracovní skupina se brzy stala vyhlášenou a dostat se do ní byla pro vězně pocta. O místo v ní usiloval i vězeň Kratoška, který byl znám jako udavač a fízl. Prosil pamětníka, aby ho vzal k sobě, že nebude žalovat. A tento komunista mu později zachránil život, když s kamarádem nasedli na vrátek a řítili se do třicetimetrové hloubky bez brzdy. Kratoška tehdy přiběhl a vrátek zastavil těsně před dopadem, který by byl pro Jana Petruchu smrtelný.

Vězni měli občas politické školení. „To se tam přihlásil nějaký bývalý německý kolaborant a dělal proticírkevní přednášku.“ Pamětník mu oponoval, a druhý den ho čekalo předvolání a nařízený odvoz z tábora. „Říkal jsem si, co je horší v komunismu než uranové doly. Měl jsem strach, že pojedeme do nějakého lomu, kde mě odstřelí.“ Nakonec byl vězeň převezen jen do jiného tábora, kde pracoval s krumpáčem a kopal kámen. Incident se obešel bez dalších následků.

Na začátku března 1952 měl být propuštěn. „Než jsem šel pryč, tak jsem kamarádům vyměnil dobré oblečení a vzal jsem si jejich rozbité. Říkal jsem si, že ten týden vydržím.“ Jenže přes den bylo teplo, v noci mráz, všechno bylo mokré a vězni dělali plot z ostnatých drátů. Neměli topení, dřevo, nebylo kde usušit věci. „Na tento týden nikdy nezapomenu, byl jsem zničený psychicky i fyzicky.“ Ještě při odchodu z vězení ho kontrola označila za vatikánského špiona kvůli růženci, za amerického kvůli plechovce od kávy a nedostal ani dopisy od maminky.

Plakali jsme radostí

Domů se pamětník vrátil 2. března, čekala na něho maminka a dědeček. Musel se nahlásit na úřadu práce, kde se rovnou poptával po práci v dolech. „Lidé mě přijali příjemně, doma jsme byli šťastní.“ Jan Petrucha nastoupil do dolů v Šardicích na Kyjovsku, v říjnu ale musel na vojnu. Byl odveden, ale zůstal vojákem beze zbraně v PTP. „Režim tam byl mírnější, snesitelná vojenská přísnost.“ Pracoval ve Stříbře a později v Banské Bystrici. V prosinci 1954 se vrátil z vojny a dostal zaměstnání v Okresním stavebním podniku ve Veselí nad Moravou jako zedník a poté jako elektrikář.

Dne 1. dubna 1957 se v autobuse setkal s dívkou, kterou znal z kostela. Marie pracovala jako učitelka a byla o devět let mladší. V polovině srpna byla svatba. Manželé bydleli v rodném domě Jana Petruchy s maminkou a dědečkem. Během sedmnácti let se jim narodilo třináct dětí. Marie se po mateřské chtěla vrátit do práce, ale kvůli katolickému vyznání nedostala příležitost. „Chodili jsme do kostela, a proto manželku nenechali učit. Děti nemohly najít dobré zaměstnání a studovat. Ale všechny se nakonec uplatnily.“

Měl jsem deset dětí, když jsem dostal výpověď

Rok 1968 Jana Petruchu nadchl. „Dubček začal u nás dobrou revoluci, přidal jsem se jako politický vězeň, angažoval jsem se, měl jsem odezvu a stal jsem se předsedou ROH. Po invazi vojsk ředitel chtěl, abych napsal prohlášení, že souhlasím s obsazením Československa. To jsem jim nedal písemně ani ústně.“ Dostal výpověď, ale protože lidé byli událostmi ještě rozkolísaní, obdržel doporučení do železáren ve Veselí nad Moravou. Tam zůstal až do odchodu do důchodu.

„Houževnatě jsem toužil cestovat, a abych se na to připravil, chtěl jsem studovat. Z obojího sešlo, trochu jsem ten zeměpis dohnal po roce 1989, kdy jsem procestoval Evropu, část Asie a Afriky.“ Jan Petrucha sám organizoval zájezdy, uměl německy, anglicky, rusky, naučil se pár slov maďarsky, španělsky a italsky, jak bylo potřeba. Se svými vnuky se v roce 2014 vydal do Anglie ke Stonehenge. „Chtěl jsem vidět, co ten pračlověk udělal s vědomím, že je něco nad námi.“

K vysněné profesi učitele se pamětník už nikdy nedostal. „Pokoušel jsem se, ale marně. Byl jsem od Němců postřelený, od komunistů vězněný, ale nebyl jsem dost spolehlivý, abych mohl jít učit,“ vzpomíná s lítostí. V průběhu života se držel hesla: Modli se a pracuj. Svým dětem pomohl postavit devět domů. „Pracoval jsem hodně a méně se modlil a teď se více modlím a méně pracuju. Aby to bylo vyvážené.“ V létě 2017 oslavil s manželkou šedesát let manželství uprostřed rozvětvené rodiny s dětmi, vnuky a pravnuky. „Přál bych si, aby lidé hleděli žít tak, abychom se zase po smrti všichni sešli v nebi.“