Jiří Pitín

“Uvědomte si, že ta cesta trvala tři dny, ty děti byly jen tak nalehko oblečený. Neměly skoro žádné jídlo. Tak tam takhle dojely, pochopitelně ty starší děti se staraly o ty nejmenší děti, utěšovaly je, protože plakaly samozřejmě – jednak zima, hlad a tak dále. No a tam některým potom těm dětem – to byla další taková nordická, germánská lest – dali pár koresponďáků, aby napsaly domů příbuzným. Ne do Lidic, protože věděli, že už lidická adresa neexistuje, Němci, ale příbuznejm. Takže je několik korespondenčních lístků, byly k nahlédnutí v muzeu v tom památníku v Lidicích. Bohužel jsem zjistil poslední dobou, že už tam nejsou v té jedné kóji, což je veliká škoda. Tam třeba jeden chlapeček chce, aby jim poslali z Lidic aspoň ty kůrky chleba, co dávaj králíkům. Co byl smysl těch lístků? Smysl těch lístků bylo upokojit veřejnost, příbuzný u nás v Čechách, v protektorátu. Že děti jsou živý, že je to v pořádku, v uvozovkách, jak říkáme my, “brambory jsou v řádku”. A já shodou okolností mám taky ten korespondenční lístek originální od mý sestry Marušky, který poslala mý tetičce. A je zajímavý, co tam chce. Chce něco k jídlu a chce nějaký hygienický prostředky, nějakej hřeben a mejdlo a tašku. A brzo, protože nevěděly, kdy maj jet. A aby neměli strach, že tatínek s maminkou a s Jiříčkem, to jako se mnou, jsou někde na práci. Protože to jim říkali samozřejmě ti Němci, že jo.”

“Ty ženy a děti byly tři dny v reálce v Kladně. Tam pouze na těch parketách – pamatujme, že to bylo desátého června, takže teplo, takže měly málo, co na sebe. Jestli měly po kapsách něco, do čeho by kously, tak to nevím, ale určitě nebyly vybavený na to, že tam budou tři dny. Ony si totiž myslely, že tam budou akorát den, že tam se vyškrtaj nějaký seznamy a že je pošlou zpátky do Lidic. Pochopitelně se to nekonalo. No a třetí den nastala ta nejstrašnější etapa pro ženy, pro matky a pro některé děti mimo těch, co to přežily. Odtrhávání dětí od matek. To si pochopitelně nikdo z nás nedovede představit. O tom jsou určitě vzpomínky lidických žen, které se vrátily, některé, z koncentráku. Dokonce muselo se střílet. Jeden gestapák tam střílel pistolí do stropu. Takže nakonec byla taková ta typická nordická, germánská lest: děti půjdou napřed, pojedou autobusem, aby to měly pohodlnější, a vy pojedete za nima vlakem a setkáte se. Tak jo, tak se tak stalo. Akorát že se nesetkaly. Ženy odvezli na vlak a odtamtud rovnou do Německa, do koncentračního tábora Ravensbrück.”

“It went past me. Fortunately. I am so grateful that I have such a bad memory. Perhaps it is a self-preserving process, because it has kept my mental integrity, and personally I am therefore thankful for it.”

“At that time I was with my mom visiting my aunt, the reason for it being that pediatrician MUDr. Frič had his office on the first floor of the building where my aunt lived. Aunt even suggested to my mom that we both spend the night in her place and go home the next morning, instead of returning so late in the evening. But mom refused, saying that dad was to come home after his night shift. He worked as a so-called white brick-layer, he was repairing the inner surfaces of blast furnaces in the Poldi factory. We thus returned home in the evening on June 9, because mother said that she had to cook dinner for dad.”

“My mom ended her life on Christmas in 1944. I have it here, I can show you the documents related to her death. So far I have two versions about the end of her life. One says that she basically went mad, that she was constantly running up to the gate, calling her children... and allegedly claiming that she saw dad climbing on a chimney, because there was a chimney there. The bricks of the chimney probably reminded her of him... [of his job]. According to the second version, she ended her life in the electric fence, so I don’t know which of them is true. Anyway, she wasn’t able to endure it anymore because she was too sensitive.”

“She went through a purgatory with me... and she is in heaven. Whether it brought fulfillment to her life? It probably did, because even on her deathbed she was calling my name. Therefore, even though I had been a naughty child, it did bring her satisfaction in some way. After all, in me she had the child she never had. And naturally, I owe her that she was my nearest kin, and that it was certainly better for me than to be brought up by some strangers.”

“In the morning when dad learnt from the others what was happening and that Lidice was surrounded, he didn’t return to Lidice and he went hiding. At first he went to Hostouň. I learnt this only some two years ago from my cousin who lives there. She is roughly the same age as my sister. If she were alive today, my sister would thus probably look like this. We all looked very similar to each other, as you can see. She lived in Hostouň with her relatives or with somebody. I don’t remember precisely what she said, but my dad allegedly stayed with them for about two days. But then this woman or aunt of my cousin's told him: ´Look Franta, you cannot stay here, you know what's happening.´ So he left, and then he was apparently hiding for few more days somewhere in the quarry by the road to Hřebeč. There is a road between Hostouň and Hřebeč, and he was hiding there. Then he was hiding in the forests near Unhošť. And there... he had no more food, and so he wanted to exchange food ration stamps for bread. But he ran into this gamekeeper Černý who turned him in. Dad was then taken to Kladno and to Prague, and he was executed with the workers from the night shift and with the Horák family and Stříbrný family at the shooting range in Kobylisy.”