The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Potomáková (* 1933)

• narozena jako Olbrichová 20. září 1933 v Ostravě

• vyrůstala a válečné roky prožila v Ostravě-Přívozu

• zažila první a nejničivější bombardování Ostravy během druhé světové války v srpnu 1944

• pamětnice osvobozování Ostravy a příchodu Rudé armády v dubnu 1945

• jejich byt byl při osvobozovacích bojích zasažen granátem

• otec byl soukromý krejčí, s jedním pomocníkem šil doma

• po nástupu komunistů k moci odmítal až do roku 1967 vstoupit do družstva služeb

• Jarmila nesměla jako dítě živnostníka studovat

• po kurzu těsnopisu a psaní na stroji nastoupila v podniku Stavby sídlišť v Ostravě

• později dělala sekretářku v Hasičském záchranném sboru Vítkovických železáren

Jarmila Potomáková, rozená Olbrichová, se narodila 20. září 1933 v Ostravě. Otec Alois Olbrich byl pánský krejčí. Řemeslu se učil také ve Vídni. Když se osamostatnil, míval jednoho dělníka a až dvě učenky. Šil vždycky doma. Matka Ludmila pracovala v domácnosti a pomáhala manželovi. Jarmila měla o dvanáct let mladšího bratra. Narodila se ve Slezské Ostravě, kde rodina zpočátku žila. Brzy se přestěhovali do skromnějšího bytu v Mariánskohorské ulici v části města Přívoz.

„Měli jsme jen kuchyň a jeden pokoj. V té kuchyni otec také šil a přijímal zákazníky. Pořád u nás bylo plno lidí. Bylo to velmi svízelné,“ říká pamětnice. V činžovním domě žily asi čtyři německé rodiny, některé u jejího otce také šily. Patřili k nim i sousedé Hudkovi, kteří měli syna esesáka. „Tatínek poslouchal doma Londýn. Ten jejich syn byl na frontě. Jednou se ale vrátil na dovolenou, řekl, že přes zeď slyšel, co se u nás poslouchá, a že nás udá. Jeho maminka ho přesvědčila, aby to nedělal. Pak už otec doma rozhlas neposlouchal, chodili jsme ke známému z Přívozu,“ vypráví Jarmila.

Vzpomíná, že k nim často chodil také pan Janetzký, který si vzal říšskou Němku a hlásil se k Němcům. „Vstoupil i do NSDAP. Na konci války se za to styděl a uniformu zahrabal ve sklepě. Jeho žena byla hodná. Někdy nám nosila máslo, a dokonce i hlávkový salát. Němci měli lepší příděly než ostatní,“ říká Jarmila. Dodává, že po válce musela tato žena i její manžel chodit s nápisem N na oblečení, a i s dcerou měli být vyhnáni do Německa.

 

S výživou pomáhali příbuzní ze Sudet

Jídla měli ve válečných letech nedostatek. „Všechno bylo na lístky. Do školy jsem dostávala chleba s margarínem a to jsme mívali i na večeři. Kolikrát jsem měla hlad. Naštěstí jsme měli rodinu ve Spálově u Oder, která nám občas posílala i něco ze zabíjačky. Pomáhal také můj děda, který měl barák a velkou zahradu ve Skrochovicích za Opavou.“

Skrochovice byly z velké části německé a patřily k Sudetům. Moravská Ostrava náležela do Protektorátu Čechy a Morava. Hranice s celnicí byla v místech dnešního vlakového nádraží ve Svinově. Při jejím překračování byla potřebná propustka. „S dědou jsme se potkávali ve Svinově na mostě. Vozil nám ovoce ze zahrady, holuby, občas králíka. Museli jsme vždycky dát něco i oficírům, kteří hranici hlídali. Pamatuji, že jednou v zimě jsme zboží od dědy odváželi do Přívozu na saních,“ vzpomíná Jarmila.

 

Poplachy a první bombardování

S blížící se frontou přibývalo v Ostravě leteckých poplachů v souvislosti s přelety spojeneckých bombardérů mířících hlavně do Polska. Ostrava jako významné průmyslové centrum, které mělo pro Němce strategický význam, se stala cílem bombardování 29. srpna 1944. Útok provedly americké letouny. Bomby měly zdecimovat průmysl, rafinerie, muniční sklady nebo nádraží v Přívoze. Při náletu zahynulo skoro šest set civilistů.

Pamětnice vzpomíná, že do sklepa museli utíkat často. „Když se ozvala siréna, vzala jsem panenku pod paži a do ruky konvičku s vodou. Chodili jsme do sklepa v našem domě, kde jsme měli lavice na sezení. Nejhorší byly poplachy v noci.“ Školu měla v Nádražní ulici. Otec jí kladl na srdce, aby nikdy nechodila do školního krytu. „Asi si myslel, že to tam není bezpečné. Pokud byl poplach v době vyučování, přišel si pro mě, anebo mi šel naproti. Měli jsme domluveno, kterými bočními uličkami mám jít,“ vypráví.

Ve sklepě byla i v době prvního náletu na Ostravu v srpnu 1944. „Byla to hrůza, nerada na to vzpomínám. Byla zasažena chemička Rütgers nebo rafinerie minerálních olejů. Když bombardování skončilo, šli jsme se podívat ven, co bylo kde zničeno. Viděli jsme také, jak v Cihelní ulici u stadionu byli v troskách zasypáni lidé. Slyšeli jsme i hlasy. Snažili se je vyhrabat a zachránit, byl tam také psovod se psem, ale nevím, jak to dopadlo,“ říká.

 

Neporušený zůstal jen kříž

Do konce války musela Jarmila utíkat do sklepa ještě mnohokrát. Ostrava zažila dalších asi třicet amerických či sovětských náletů. Žádný nebyl tak ničivý, jako ten první. Město bylo osvobozeno Rudou armádou 30. dubna 1945. Při osvobozovacích bojích byl poničen i byt Olbrichových. Pamětnice je přečkala s matkou, která byla ve vysokém stupni těhotenství, ve sklepě. „Jeden granát, podle tatínka z německé obrany, zasáhl náš byt. Rodiče mě tam ani nechtěli pustit. Maminka pak vzpomínala, že neporušený zůstal jen kříž na stěně.“

Otec zajistil u majitelů domu náhradní dvoupokojový byt v jiném poschodí. „Byl to byt po Němcích. Jejich nábytek odmítl. Mnoho lidí tenkrát v opuštěných bytech rabovalo. Tatínek se toho nechtěl účastnit,“ říká Jarmila. I když se upřímně radovala z konce války a tak jako ostatní vítala vojáky Rudé armády, nemá na ně dobré vzpomínky.

„Řádili u nás v domě v bytech po Němcích. Neznali, co je záchod. Lezli do postele v botách, močili na matrace. Chodili i k nám. Tatínek vždycky říkal: ‚Až uslyšíš na schodech dunivé kroky, rychle schovej všechny hodiny pod gauč.‘ Co neukradli, neměli. Vzali nám ze sklepa kolo, kterému říkali pekelný stroj. Ale takoví byli jen vojáci z první linie. Oficíři, kteří přišli po nich a u tatínka i šili, byli inteligentní lidé. Tatínka lákali, aby jel šít do Moskvy,“ vzpomíná Jarmila.

 

Boj Aloise Olbricha o živnost

Její otec patřil jako živnostník k výjimečným případům. Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 začalo znárodňování továren, kolektivizace zemědělství i socializace živnostníků. Soukromé podnikání bylo v padesátých letech téměř vymýceno. Alois Olbrich odolával nátlaku na vstup do družstva služeb až do roku 1967. „Ten nátlak na něj byl strašný. Pořád samé kontroly. I ve sklepě slídili, asi si mysleli, že tam schovává nějaké drahé látky. Já ani můj mladší bratr jsme nesměli jako děti živnostníka studovat. Byli jsme přitom chudobná rodina. Nic jsme neměli, protože tatínek byl poctivec. Moc si toho tou jehlou nevypíchal. I když byl výborný krejčí a měl i dobře situované zákazníky, nechtěl na nikom vydělávat,“ říká Jarmila.

S bratrem prý otci marně domlouvali, aby to už vzdal a do družstva vstoupil. „Zaboha nechtěl. Říkal, že chce být svým pánem a chce vstávat a pracovat, kdy sám chce. A byl to pracant. I v neděli po kostele stříhal. Argumentoval také, že pracuje doma v malém a že není žádný kapitalista,“ vypráví. Do družstva Míroděv nastoupil podle pamětnice v roce 1967. Zemřel v následujícím roce na nemocné ledviny.

 

U výslechu kvůli strýci

Jarmila ráda kreslila střihy a po měšťanské škole se hlásila na oděvní školu do Prostějova. Říká, že zkoušky udělala, avšak kvůli tomu, že byla dcera živnostníka, nesměla být přijata. Na školu se podle ní z kádrových důvodů nedostal ani její bratr. Udělala si aspoň kurz těsnopisu a psaní na stroji. Pracovní umístěnku dostala do podniku Stavby sídlišť, pozdějšího Bytostavu v Ostravě. Byla tam zaměstnána v kanceláři.

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let, když začala pracovat ve stavebním podniku, přišli tam pro ni tajní policisté. „Prohrabali mi šuplík v kanceláři a odvezli mě k výslechu do Přívozu. Strčili mě do takového malinkého kamrlíku, kde jsem nemohla dýchat. Drželi mě tam strašně dlouho a vyslýchali. Nic jsem nechápala, nic jsem nevěděla. Ptali se mě na strýce Otakara Hajdu, který pracoval ve stejném podniku jako já. Jak jsem se později dozvěděla, zavřeli ho za nějakou protistátní odbojovou činnost,“ vypráví. Dodnes neví, za co konkrétně byl souzen. Trest si odpykával v kamenolomu v Jakubčovicích nad Odrou, kde na těžkou práci používali vězně. Údajně se dočkal rehabilitace.

 

Každému kávu ráda nevařila

Jarmila se v roce 1953 provdala za profesionálního hasiče Josefa Potomáka. Dostali byt v Ostravě-Porubě. Narodily se jim dvě děti. „Manžel nechtěl, abych šla po mateřské do zaměstnání. Raději chodil na brigády, aby nás uživil. Byla jsem s dětmi doma šestnáct let. Teprve když měla dcera deset let a uměla zamknout byt, šla jsem zase do práce.“ Dělala sekretářku velitele Hasičského záchranného sboru podniku Vítkovické železárny, kde pracoval i její muž. Tam byla až do důchodu.

Jarmila říká, že ji v práci opakovaně lákali do komunistické strany, ale odmítala to. Souhlasila s otcem, který prý říkal, že spolky založil čert. „Když měli komunisté u nás v práci schůzi výboru, tak jsem jim vařila kafe, ale nerada. Dávali mi to znát. Třeba na MDŽ rozdával vedoucí ženám peněženky, jen já nedostala nic,“ vypráví s úsměvem. Na otázku, co nejhoršího v životě zažila, odpověděla, že válku: „Válku bych nikomu nepřála.“