"Jsem zažila s mojí babičkou na vlastní kůži, kdy našeho strýce Jana vystěhovali z jeho statku. A bohužel jeho manželka byla ve 40 letech raněná mrtvicí na půl těla, takže byla ochrnutá. No a oni je vystěhovali tenkrát do Neveklova, nebo na Neveklovsko. Tam byla taková oblast, vlastně to bylo dvakrát vystěhovaný, vystěhovaná oblast. Když přišli Němci, tak vystěhovali místní obyvatele pryč a udělali si tam vojenskej prostor, jo, pro ty vojáky, takový nějaký, já nevim, jestli wehrmacht, prostě pro ty vojáky. No a potom, když skončila válka, tak zase Němci byli odsunutý a zase to rozbitý, ta oblast, městečko nebo vesnice, tak tam zase nastěhovávali tyhle lidi, kterým vlastně všechno vzali. A vím, že to bylo takový docela žalostný tenkrát. Už nevím, jak jsem se s tou babičkou tam jako octla, moje babička byla taková rázná ženská musím říct, mám na ní báječný vzpomínky, vyprávěla nám výborný pohádky mimo jiné, jako si i vymejšlela docela. Ale byla taková, že se u každý události skoro nachomýtla. Ať to byly ty svatby, pohřby nebo i tahleta jako neblahá záležitost. A pamatuju si, že to bylo hodně smutný. Že tam dali šest slepic do pytle, hodili jim to tam na ten valník ňákej a když babička řekla, přidejte jim tam aspoň nějakou kachnu, vždyť mají dvě děti, dva kluky. Nic, neexistovalo, prostě tvrdě, hnusně, tvrdě to jako probíhalo."
