Věra Protivová

* 1940

  • "Tím pádem, že teda ten můj muž měl za sebou takovou těžkou dobu, tak jsme stejně pořád byli v hledáčku těch udavačů a StB. Pak jsme měli telefon dokonce, tak ten byl odposlouchávanej. To jsem taky náhodně na to přišla, že se tam ozvaly jiné hlasy, než to. Pak jsem jednomu známýmu říkala: ,Člověče, jak my to máme s tím telefonem?´ A on byl telefoňák a říkal: ,Jo, váš telefon nemá jedny uši.´ Tím mi jasně řekl, tím mi jasně řekl, že teda je to takhle."

  • "Nebyl pohodlnej tomu režimu. Můj muž pracoval ve čtyřicátém osmém, 1948 a 1949, ve Švýcarsku tam v hotelu, protože tam byla ve Svatém Mořici zimní olympiáda. A Československo tam mělo svoje reprezentanty a taky musela dát naše republika nějakou část personálu obslužného, aby tam měli svoje lidi, aby měli dost personálu na obsluhu. A protože měl můj muž hotelovou školu v Mariánských Lázních a pracoval v Praze v Reprezentačním domě, jmenuje se to pořád Reprezenťák, nebo jak se to jmenuje, Obecní dům se to jmenuje teďko. No a tak byl vybrán, protože byl taky i jazykově vybavenej, uměl německy a anglicky, takže tam holt byl delegovanej. A po návratu nastoupil na vojenskou službu. Jednak teda měl tam prodlouženou tu pracovní smlouvu, protože asi se tam dobře uvedl, co já vím, tak mu tam prodloužili ještě do toho devětačtyřicátého roku tu pracovní smlouvu. No a pak se vrátil a už byl jako špion a jako velezrádce a já nevim, co oni to dávali všechny možný tyhlety tituly těm lidem."

  • "Jsem zažila s mojí babičkou na vlastní kůži, kdy našeho strýce Jana vystěhovali z jeho statku. A bohužel jeho manželka byla ve 40 letech raněná mrtvicí na půl těla, takže byla ochrnutá. No a oni je vystěhovali tenkrát do Neveklova, nebo na Neveklovsko. Tam byla taková oblast, vlastně to bylo dvakrát vystěhovaný, vystěhovaná oblast. Když přišli Němci, tak vystěhovali místní obyvatele pryč a udělali si tam vojenskej prostor, jo, pro ty vojáky, takový nějaký, já nevim, jestli wehrmacht, prostě pro ty vojáky. No a potom, když skončila válka, tak zase Němci byli odsunutý a zase to rozbitý, ta oblast, městečko nebo vesnice, tak tam zase nastěhovávali tyhle lidi, kterým vlastně všechno vzali. A vím, že to bylo takový docela žalostný tenkrát. Už nevím, jak jsem se s tou babičkou tam jako octla, moje babička byla taková rázná ženská musím říct, mám na ní báječný vzpomínky, vyprávěla nám výborný pohádky mimo jiné, jako si i vymejšlela docela. Ale byla taková, že se u každý události skoro nachomýtla. Ať to byly ty svatby, pohřby nebo i tahleta jako neblahá záležitost. A pamatuju si, že to bylo hodně smutný. Že tam dali šest slepic do pytle, hodili jim to tam na ten valník ňákej a když babička řekla, přidejte jim tam aspoň nějakou kachnu, vždyť mají dvě děti, dva kluky. Nic, neexistovalo, prostě tvrdě, hnusně, tvrdě to jako probíhalo."

  • Full recordings
  • 1

    Kutná Hora, 22.04.2021

    (audio)
    duration: 01:09:50
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
Full recordings are available only for logged users.

Spolky se zrušily, živnosti zavíraly

Věra Protivová
Věra Protivová
photo: archiv pamětnice

Věra Protivová se narodila 19. září 1940 v Ratajích nad Sázavou. Jako malé dítě zažila i to, jak jejího strýce s rodinou stěhovali z jejich statku. Do prvního zaměstnání nastoupila v Praze, angažovala se v tělovýchově. Se svým budoucím manželem Věroslavem Protivou se seznámila na taneční zábavě. V té době měl už za sebou věznění v jáchymovských pracovních táborech. Po svatbě se s manželem přestěhovali do Kolína, kde se jim narodily dvě děti. Díky manželovi se také potkala s celou řadou významných osobností, bývalých muklů.