Milena Raisová

„A tak vám Schörnerova armáda byla u Hradce Králového. A rozhodla se nebo dostali rozkaz, že pojedou na Prahu, a tu Prahu ještě z toho osmého na toho devátého srovnají se zemí. A ta Schörnerova armáda jela po té naší Náchodské ulici tedy na Prahu. No přijela k tomu poslednímu našemu domu, jako takový předvoj jely kola, byli to takoví mladí chlapci a měli takové pancéřové pěsti. To byla taková tyč, na konci byla nějaká koule, a to byla zbraň. A když dojeli k nám, tak se tam setkali před tím naším domem s tou motorkou. A ten křičel: ‚Achtung! Achtung!‘ A křičel, že: ‚Im Prag, Armee.‘ A křičel na celou ves, ‚Armee‘, na celou tuhletu ulici. Tu najednou se všichni zalekli, ta kola se začala otáčet, někomu tam vypadla v tom shonu ta pancéřová pěst. To byly rány, že se barák doslova otřásal.“

„Já si pamatuji na takovou jednu věc z války, kdy také jsme dostali rozkaz nebo museli jsme přinést nějaký oděv pro vojáky německé, kteří byli na frontě. No, a tak jako svetry, kabáty a takové věci. No my jsme nic takového doma neměli, a tak moje maminka ustřihla nějaké ponožky a udělala z toho takový nějaký něco, aby si to natáhli na ruce, aby je nezábly. Mně se to zdálo strašně chudé a říkala… Pro ostudu… jsem si myslela, že tam s tím půjdu do té školy, a tak jsem protestovala a řekla jsem, že tedy nepůjdu. No a prvně v životě a naposledy mě tatínek plácnul, protože mně řekl, že musím. My jako děti jsme to nemohly pochopit, že by za to rodiče dostali. Protože to se považovalo za sabotáž, když by se něco takovéhleho neudělalo. Takže jsme všichni takhle občas něco museli na ty vojáky do školy přinést. No ale… Všechno má svůj konec, tak měla i ta válka konec.“

„No a jak vypadaly Chvaly? Prázdná silnice. Žádná auta, nikdo neměl auto. Když vám jelo jedno auto za den, možná za týden… A vůbec prázdno. Ale co vám jezdilo, a na to jsem se vždycky dívala, vím, že jsme stáli na stoličce nebo na židličce, abychom to viděli z okna, to nám byly tak tři roky, tak vám jezdili koně. Na Xaverově baron Špaček, ten měl poštu a tam vám měl spoustu koní ustájených. A ráno brzo jelo vždycky takových deset, možná i víc… Ještě jsem počítat tenkrát neuměla. A jeli na Prahu, rozváželi v Praze poštu. A večer se vždycky vraceli zase domů. Ale to už jsme se na ně jako malí vždycky těšili a na ty koně… Ti byli tak krásní. A i ten vůz… Tam byl ten vozka. No to byla taková nádhera! A zase se vždycky vraceli na noc do Xaverova a tam zase na odpočinek a druhý den jeli.“