Josef Ruszelák

„Přišel za mnou člověk. Byl to estébák, jinak to nejde nazvat, a začal mě zpovídat, sondovat a vyptávat se. Mě to otravovalo, tak jsem mu říkal: ,Vy se tady vyptáváte na předsedu strany. Já jsem nestraník, tak co je mi po tom. Jestli o něm něco chcete vědět, tak mu zavolejme, mám telefonní číslo. Nebo vám řeknu, kde má kancelář, a běžte se ho zeptat. ´A pak se vyptával ještě přímo na ředitele, Slavíka. Říkalo se o něm, že je velký komunista. Nastoupil po roce 1968, kdy musel Lhotský a dramaturg Roubínek a řada lidí z divadla odejít. To byl docela dobrý chlap. Byl to bývalý partyzán a měl ve straně dobrou pozici, ale nezneužíval toho.“

„Bratr mojí maminky byl zatčený za účast v odboji a spolupráci s partyzány na Kroměřížsku. Já jsem s ním zažil příběh, na který se nedá zapomenout. Před tím, než ho zatkli, to bylo v roce 1942 - měl jsem čtyři roky, ale zůstalo mi to v paměti uvíznuté – mi dovezl stavebnici z umělého kamene. S mým otcem něco kutili u nás na dvorku v kurníku. To je nejstarší můj zážitek, který se týká válečného období a vzpomínek na mého strýce. Já jsem se šel pak do toho kurníku podívat, co tam dělali, a vyhrabal jsem tam taková zvláštní vajíčka, velice těžká. Já jsem je vzal a šel jsem naší uličkou a docela jsem se chlubil lidem a kamarádům: ,Já mám něco, co vy nemáte´. Došel jsem na konec ulice a nějaký pán si mě všiml a říkal: ,Ukaž, co to máš?´ A sebral mi to.“