The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Andrei Sannikov Андрей Санников (* 1954)

• 8 March 1954, born in Minsk

• graduated from the Department of Languages of the University of Minsk

• worked as an interpreter on Soviet construction sites in Pakistan and Egypt in the 1970s

• in the early 1980s he worked in the Soviet “Society of Friendship and Relations with Foreign Countries”

• worked as an interpreter at the UN Secretariat in New York

• studied at the MGIMO diplomatic school in Moscow in the late 1980s

• worked in the Belarusian Foreign Ministry, was deputy minister, led negotiations on nuclear disarmament

• abdicated his post in 1996 to protest against the concentration of power in the hands of President Lukashenka

• co-founded Charter 97 in 1997

• co-organised the March for Freedom in 2000

• co-organized the March for a Better Life in 2003

• ran for president in 2010, was beaten and arrested during protests against electoral manipulation

• was convicted in 2011 for allegedly organizing mass riots

• was released from a penal colony in April 2012, subsequently left Belarus

• lived in London, now lives in Warsaw

V roce 2010 byl nejvýznamnějším vyzyvatelem běloruského diktátora Lukašenka v prezidentských volbách. Ve zmanipulovaném plebiscitu někdejší náměstek ministra zahraničí Andrej Sannikov neuspěl, při následných masových protestech byl zbit, zraněn, zatčen a nakonec i odsouzen. Ve vazbě, vězení a kárných táborech strávil bezmála 20 měsíců. Dnes žije v polském exilu a vypráví nejen o své zkušenosti politika a vězně, ale i o vlastním přerodu z představitele sovětské nomenklatury v demokrata a disidenta.

Divadelní zákulisí, Gagarin a sovětské školství

Bylo to téměř na den přesně rok po smrti diktátora Stalina. Dne 8. března 1954 přišel v Minsku na svět jeden z budoucích lídrů běloruské opozice, Andrej Sannikov. Narodil se do rodiny učitelky Lydie Šinko a divadelního kritika Konstantina Sannikova. K divadlu měla rodina malého Andreje ostatně hodně blízko. Dědeček byl režisér a patřil mezi zakladatele nejvýznamnější minské scény, divadla Janky Kupaly, babička byla herečka. “Znal jsem dobře nejen jeviště, ale i zákulisí,” vzpomíná Andrej Sannikov.

Roku 1961, kdy lidé na ulicích v Minsku oslavovali Gagarinův první let do vesmíru, navštěvoval Andrej elitní sovětskou základní školu č. 42, přímo naproti budově KGB, tedy instituce, se kterou měl mít do budoucna ještě hodně do činění. Invazi armád zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 Andrej příliš nevnímal, nemluvilo se o tom. Už vůbec nic nevěděl o statečných sovětských občanech, kteří proti okupaci protestovali, s básnířkou a aktivistkou Natalií Gorbaněvskou se seznámil až o mnoho let později, kdy se sám stal disidentem. Jediným protestním hlasem, který se tehdy k Andrejovi donesl, byl odsudek Václava Nedomanského, slavného českého hokejisty, který byl populární i v SSSR.

Beatles a jazyky

Na škole sice Andrej inklinoval k exaktním vědám a matematice, rozhodl se ale nakonec pro studium jazyků na nově otevřené překladatelské katedře minské univerzity. Vystudoval angličtinu a francouzštinu a dodnes si pochvaluje, jaké tam měli výborné učitele, ačkoli výuka cizích jazyků jinak v dobách SSSR nebyla na vysoké úrovni. Znalost jazyků mladému studentovi mimo jiné otevírala cestu k zahraničním textům bez sovětské propagandy. Porozumět západnímu světu a jeho lákadlům bylo jednou z jeho studijních motivací. Andrej Sannikov vzpomíná, jak se mu dostal do ruky singl Girl od skupiny Beatles a jak litoval, že nerozumí textu. Okno do světa západní populární hudby mu otevíral i československý časopis Melodie, který odebíral.

Každopádně ale znalost cizích jazyků umetla Andreji Sannikovovi cestu k slibné kariéře v tehdejším SSSR. Jako tlumočník vyjížděl pracovat na místa, kde sovětští inženýři budovali továrny na zpracování hliníku. Rok strávil v Pákistánu, skoro dva roky v Egyptě v blízkosti Asuánské přehrady. “Byly za to mizerné peníze, žili jsme na ubytovnách v poušti a nesměli se ani samostatně pohybovat po Egyptě,” vzpomíná Andrej Sannikov na podmínky sovětského pracovního vyslání. Šlo ale na tehdejší poměry o prestižní zaměstnání.

Práce snů

Ještě lepší práci získal na přelomu let 1979/80, po návratu do Minsku. Ve Společnosti přátelství a kulturních vztahů s cizími zeměmi měl mimo jiné na starosti vítání a dohled nad kulturními delegacemi, které do tehdejšího sovětského Běloruska přijížděly. “Byl to propagandistický nástroj řízený Moskvou,” hodnotí to dnes Andrej Sannikov. “Ale já jako Bělorus jsem byl rád, že můžu propagovat naši běloruskou kulturu.” Faktem je, že na činnosti Společnosti se podílely i tehdejší veličiny běloruské kultury, jako byli spisovatelé Vasil Bykav či Ales Adamovič. Na druhou stranu samozřejmě styk s cizími státními příslušníky včetně umělců byl v dobách SSSR pod drobnohledem tajných služeb, které ho patřičně vytěžovaly. Dítětem štěstěny zůstával Andrej Sannikov i nadále – byl vybrán jako účastník jazykového kurzu OSN, na který odjel do New Yorku a zůstal tam působit na sekretariátu jako překladatel.

Pár let poté, co roku 1982 zemřel Leonid Brežněv, začalo v SSSR období společenských a politických změn známých jako perestrojka, přestavba. Během té studoval Andrej Sannikov v Moskvě na sovětské diplomatické akademii MGIMO, kde si zároveň užíval výdobytky celkové liberalizace – nové informace, filmy, časopisy, celkové uvolňování. Po absolvování školy nastoupil v Minsku na běloruské ministerstvo zahraničí. (Národní ministerstva zahraničí měly v rámci SSSR jen dvě svazové republiky, Bělorusko a Ukrajina.) “Bylo to ministerstvo jen na oko. Měli jsme 27 zaměstnanců, nás diplomatů tam bylo 11,” vyčísluje Andrej Sannikov. “Obstarávali jsme jen dva konzuláty, v Polsku a v NDR. Byla to práce snů. Nebylo moc co dělat a člověk mohl cestovat do ciziny.”

O svých hodnotových postojích během perestrojky říká Andrej Sannikov následující: “Totalitní SSSR před našima očima kolaboval. Nebyl jsem disident, ale neměl jsem rád sovětské kulturní produkty. Četl jsem Aksjonova, Solženicyna, poslouchal západní muziku. Nekoukal jsem na Západ propagandisticky, ale intelektuálně. Perestrojku jsem uvítal.”

Nezávislost a Lukašenko

S rozpadem SSSR a běloruskou nezávislostí v roce 1991 se ale situace změnila. Práce na běloruském ministerstvu bylo najednou hodně, zkušenosti chyběly, Sannikov byl jedním z mála diplomatů, na které se nový stát mohl spolehnout. Budovaly se bilaterální vztahy na zelené louce, tématem byly stále i následky jaderné katastrofy v Černobylu, na jejichž řešení potřebovalo Bělorusko zahraniční pomoc. Mezinárodně nejdůležitější ale byla v té době otázka jaderného i konvenčního odzbrojování, tedy konkrétně likvidace či odvoz sovětských jaderných i nejaderných zbraní na území Běloruska. Vyjednávání za Minsk vedl právě Andrej Sannikov, nakonec i v pozici náměstka ministra zahraničních věcí. “Zastupoval jsem zájmy Běloruska, ale i ke spokojenosti USA. To Ukrajina dělala více potíží,” vzpomíná na svou důležitou diplomatickou roli. Ve srovnání s Ukrajinou se nacházel v Bělorusku jen menší počet zbraní a dohody bylo dosaženo o poznání snáze. Tehdy se ale psal rok 1996 a Andrej Sannikov už tušil, že chce na své diplomatické funkce rezignovat.

V roce 1994 totiž vyhrál prezidentské volby budoucí běloruský diktátor, Aleksandr Lukašenko. Sannikov byl v té době v Ženevě, kde kvůli konfliktům s ministrem zahraničí “za trest” vedl stálou misi při OSN. “Lukašenka jsem předtím neznal, ale věděl jsem hned, že to bude hrůza. Na druhou stranu tehdejší předseda vlády Kebič proti němu neměl šanci, tehdy už propadl alkoholu. Býval přitom dřív slibným komunistickým reformistou, ale moc ho zruinovala,” vzpomíná na tu dobu Andrej Sannikov. “Já Lukašenka nevolil, volil jsem Pozniaka [Zenon Pozniak, předseda Běloruské lidové fronty, křesťansko-demokratický národovecký politik a vědec]. Nechtěl jsem Šuškeviče [Stanislav Šuškevič, někdejší předseda běloruského Nejvyššího sovětu, signatář smlouvy o rozpadu SSSR a vědec], protože odmítl uspořádat referendum o změně ústavy v demokratickou a naštval mě i svým podpisem pod přístupovou smlouvou ke Společenství nezávislých států [nástupnická struktura SSSR].”

Charta 97

Výsledky běloruského referenda v roce 1996 posílily moc a postavení prezidenta, tedy Aleksandra Lukašenka. A to navzdory tomu, že mělo mít pouze konzultační charakter a nebylo kvůli podezření na manipulace uznáno mezinárodním společenstvím. Pracovat pro režim, který vykazoval stále silnější diktátorské rysy, už Andrej Sannikov nechtěl. Na funkci náměstka ministra zahraničí rezignoval ještě před referendem, ale vláda se to dlouho snažila zatajit. Rezignaci přijali až poté, co osobně zašel do ministerské kanceláře a pohrozil tiskovou konferencí a rozhovorem pro ruskou televizi (ruská média byla tehdy ještě svobodná). 

Sannikov ale zůstával veřejně činný i v opozici. Dostával nabídky na členství v opozičních stranách, figuroval ve stínové vládě Hienadźe Karpenka, který za podezřelých okolností zemřel v nemocnici roku 1999. Nejdůležitějším se ale nakonec ukázalo Sannikovovo angažmá v rodící se iniciativě Charta 97. „Tehdy zatkli Pavla Šeremeta, běloruského novináře pracujícího pro ruskou televizi, a Dmitrije Zavadského. A my jsme se bavili o tom, co by se dalo udělat nejen za účelem propuštění těch novinářů, ale také organizování odporu proti celému režimu. A přišli jsme s nápadem Charty 97. Protože to bylo v roce 1997. A bylo to 20 let po československé Chartě,” vzpomíná Andrej Sannikov na aktivitu opozičních politiků a aktivistů, kteří se scházeli často přímo v jeho vlastním bytě. Kdo přišel s nápadem na název Charta 97, si už nepamatuje, ví ale, že text deklarace sepsali všichni společně, bylo to kolektivní dílo. “V tomto krátkém prohlášení bylo napsáno, že myšlenka komunismu je ve střední Evropě stále živá a my se s ní chceme vypořádat. Byli tam lidé z různých politických skupin, skupin občanské společnosti. A my jsme se rozhodli spojit, zapojit nezávislé novináře do distribuce těch textů a sběru podpisů. A mělo to okamžitý úspěch. Protože lidé chtěli vidět u opozice jednotu a srozumitelnost. A tu v té době představovala Charta 97.” Pavel Šeremet (později v roce 2016 zavražděný v Kyjevě pravděpodobně ruskými agenty) byl tehdy na nátlak občanské společnosti a zahraničních politiků, včetně ruského prezidenta Jelcina, skutečně propuštěn a mohl veřejně vystoupit na první tiskové konferenci Charty 97.

Opoziční aktivity

Andrej Sannikov se stal výraznou tváří běloruské opozice, podílel se na protestech a demonstrativních akcích. “Fungovalo to tak, že pod protest se vždy jeden z nás oficiálně podepsal, a potom si šel za to sednout do vězení,” popisuje. Zatímco za spolupořádání Pochodu za svobodu v roce 2000 Sannikov trestán nebyl, po Pochodu za lepší život (tento slogan Lukašenkův režim ohodnotil jako protistátní) byl v roce 2003 okamžitě zatčen, bleskurychle odsouzen a strávil 15 dní ve vazební věznici Okrestino.

V prezidentských volbách roku 2006 byl jednotným kandidátem opozice Aljaksandr Milinkievič, kterého tehdy Sannikov podporoval. Podle něj se ale neprokázal jako vhodný lídr poté, co zmanipulované volby opět opanoval Lukašenko. Opozice tehdy na protest obsadila odborovou centrálu, kandidát sjednocené opozice z ní dle Sannikovova hodnocení “utekl”. “Od té chvíle věřím v silné, ale ne jednotné kandidáty,” říká Andrej Sannikov.

Kandidát na prezidenta

Sám se nechal “přemluvit” ke kandidatuře v roce 2010. “Řekli mi, že jsem na řadě,” říká napůl žertem. V těchto volbách se sice ucházela o zvolení celá plejáda opozičních politiků, Andrej Sannikov z nich byl ale zřetelně nejsilnější, ačkoli nakonec podle oficiálních výsledků měl získat jen 2,45 procenta hlasů.

“Setkávali jsme se s mnoha lidmi, velmi dobře jsme organizovali sběr podpisů a bylo vidět, že naše stánky pro sběr podpisů přitahují lidi a stojí se na ně fronty. Pokud byli poblíž Lukašenkovi lidé, neměli u stánku nikoho. Naši lidé je dokonce krmili, dávali jim horkou kávu a čaj,” vzpomíná Sannikov na kampaň v roce 2010. “Využíval jsem všechny příležitosti mluvit před velkým publikem, ale nezanedbával jsem ani malé skupinky. Hodně jsem cestoval a hodně cestoval i můj tým. Podívejte, měl jsem ve svém týmu dvě hlavy státu, Šuškeviče a Gryba. Měl jsem dva generály, bývalého ministra obrany Kazlovského a generála Frolova. Měl jsem tam lidi, kteří byli známí, novináře, slavného režiséra Chaščevadského, který v roce 1996 natočil první film kritizující Lukašenka. Věřím, že právě proto se s námi pojila tak veliká očekávání ve společnosti. Proto Lukašenko hned ve volební den použil sílu, což nikdy předtím neudělal.”

Zbit, zatčen, odsouzen

Zřetelně zmanipulované výsledky voleb vedly v roce 2010 k masovým protestům. I Andrej Sannikov se vydal do centra Minsku, společně se svou manželkou, novinářkou Irinou Chalip. “Přišli jsme na náměstí a začali mít proslovy a vyzývali jsme lidi, aby se k nám přidali. Říkali jsme, že chceme změnu. Všechno bylo docela v klidu, tak jsme se rozhodli jít k sídlu vlády, na jiné náměstí, přes centrum Minsku,” vzpomíná Andrej Sannikov. “Pokračovali jsme v našem shromáždění a s projevy, mluvilo mnoho lidí. A pak zničehonic někdo začal rozbíjet okna v sídle vlády a objevila se policie, která dav rozehnala. Lidé začali utíkat, protože oni vypadali opravdu hrozivě, bili lidi, už tekla krev. Já jsem byl také zmlácený a jeden přítel a moje žena mě odvedli k nejbližšímu autu (nabídli mi ho nějací přátelé novináři) a vyrazili jsme do nějaké... byla to nemocnice, protože jsem byl těžce zmlácený a necítil jsem se dobře a chtěl jsem tam požádat o pomoc. Když jsme jeli po Vítězném náměstí, poblíž kterého jsme bydleli, tak nás zastavili, znovu zbili a zatkli.”

Nepomohlo ani, že Irina Chalip při zatýkání právě telefonovala s novináři z nezávislého ruského rádia Echo Moskvy. Andrej měl zranění na obličeji, na jednu nohu se nemohl postavit. Přesto oba manžele odvezli nejprve do vazební věznice Okrestino, Andreje potom do věznice KGB, naproti jeho základní škole č. 42. Dostal léky na bolest a invalidní vozík, a doufal, že alespoň jeho manželku brzy propustí. I tu ale zadržovali řadu týdnů, po které se o jejich dva a půl ročního syna starali prarodiče. KGB se dokonce pokusila jednou syna unést z mateřské školky a odvézt ho do sirotčince. Navzdory všemu příkoří ale Andrej Sannikov vzpomíná i “hodné” bachaře – starší muže, kteří ho potají podpírali, když se nikdo nedíval, či dokonce manželku důstojníka KGB, která mu do ucha šeptala slova podpory. Když se po pár dnech jeho noha, která nakonec nebyla zlomená, poněkud zhojila, začaly výslechy. Podíleli se na nich tři vyšetřovatelé a náměstek ministra vnitra Šuněvič. Zranění Sannikova chránila před nejtvrdšími formami výslechu, to ale neznamená, že by ho sem tam někdo do bolavé nohy nekopl nebo že by na něm nezkoušeli metodu “vlaštovka”, kdy vyslýchanému zvednou ruce za zády a nutí ho plazit se. První dva měsíce zadržovali Andreje Sannikova tzv. “incommunicado”, tedy bez kontaktu s vnějším světem. “Nikdo na vás nemyslí a nevzpomíná,” tvrdili mu.

Po pěti měsících od zatčení, na jaře 2011, se mohl přesvědčit o opaku. Začal totiž proces, který zprvu vnímal jako úlevu – seděl totiž konečně mezi lidmi, z okna hleděl na důvěrně známou scenérii z dětství. V sále také mohl vidět řadu známých, i matku a bratrance. Jak ale říká, proces sám byl “výsměchem”. Andrej Sannikov byl obviněn z organizování masových nepokojů a odsouzen na pět let ve vězeňské kolonii.

Rychlokurz gulagu

Andreje Sannikova čekal dlouhý pobyt v nejrůznějších věznicích a kárných táborech v celé zemi. “Když jsem to potom popisoval Vladimiru Bukovskému [sovětský disident a dlouholetý politický vězeň], řekl, že jsem absolvoval rychlokurz gulagu,” říká Andrej Sannikov a popisuje, kde všude byl: v Minsku ve věznici KGB i věznici ministerstva vnitra, v Mohylevu, ve Vitebsku, v trestaneckých koloniích Babrujsk a Novopolock. Někde byl vězněn na samotce, jinde bydlelo v cele deset vězňů najednou, jinde dokonce až 40. Kontakt s vnějším světem byl zakázán, ale spoluvězni mu na jednom místě obstarali i rádio, na kterém poslouchal Svobodnou Evropu. Jednou k němu dokonce směla na návštěvu i manželka – na celé dva dny!

Osud jeho manželky a rodiny ležel Andreji Sannikovovi na srdci celou dobu věznění. Ve vazební věznici několikrát slyšel její hlas, když ji někam odváděli, mluvila schválně nahlas. Sám nejprve odmítal spolupracovat s vyšetřovatelem, ale pod pohrůžkami újmy na zdraví ženy či syna nakonec souhlasil. “Znal jsem povahu těchto lidí a věděl jsem, že nelžou, když vyhrožují, že budou zabíjet, mrzačit nebo dělat hnusné věci vaší rodině,” říká. 

Žádost o milost

I s ohledem na rodinu byl Andrej Sannikov od začátku přesvědčen, že se nebude za každou cenu bránit žádosti o milost. “Problém byl v tom, že jsem ji musel napsat dvakrát, protože když jsem to napsal, zatímco mě drželi v izolaci, snažili se to utajit. Možná se jim nelíbil jazyk, který jsem použil, už si nevzpomínám. Ale čas plynul a žádná reakce nepřicházela. A pak jsem pochopil, že se mnou mají nějaké další plány, a dostal jsem strach. Ne o sebe, ale o svou rodinu. Bylo jasné, že jsem ten papír o milosti napsal poté, co vyhrožovali mé rodině, ale nic jsem se o tom nedozvěděl a nic se nedělo. Nepustili nikoho, aby se se mnou setkal, dokonce i moji právníci mě hledali a nějakou dobu mě nemohli najít. Byl jsem držen sám na samotce, nesměl jsem s nikým komunikovat, a tak jsem to musel napsat podruhé. A pak jsem křičel. Na samotce jsem byl sám, ale v podobných celách byli poblíž trestáni i další vězni. Když jsem ráno při obvyklé kontrolní proceduře odevzdával ten papír, křičel jsem, že jsem ho napsal. Tak, aby to slyšeli i ostatní lidé. Protože oni chystali něco velmi hnusného.“ 

Propuštění a odchod

Bylo to ve Vitebsku 14. dubna 2012, na Velikonoce. Andreje Sannikova si předvolali, vypadalo to na další transfer do věznice. V administrativní budově mu ale dali podepsat propouštěcí formulář, jeho žádosti o milost bylo vyhověno. Ve vězeňském mundúru ho nechali o samotě na vitebském vlakovém nádraží, telefonní kartu mu vydali až na opakovanou žádost.

Po návratu domů ale nemohl sehnat práci, prezident Lukašenko navíc hrozil, že ho dá znovu zavřít. Když dostal od velvyslanectví USA varování, že se na něj chystá úkladná vražda, rozhodl se Andrej Sannikov odejít ze země. S pomocí přítele přešel hranici, nechce však prozradit jak. “Bylo to legální, byť nenápadné,” říká a naznačuje spojitost s faktickou neexistencí hranice mezi Běloruskem a Ruskem. Prostě se najednou ocitl v Litvě, poté odjel za sestrou do Londýna. Doufal, že se bude brzy moct vrátit, ale nestalo se tak. Za současné vlny represí, které následovaly po pokusu o pokojnou revoluci v roce 2020, je to naprosto vyloučeno. 

Dnes (2024) žije Andrej Sannikov v Polsku, stále se snaží podporovat běloruskou demokratickou opozici, občanskou společnost. Ale je to těžké. “Diktátorské režimy je třeba svrhnout hned na začátku, jinak posilují a situace je stále horší a horší. Lidé dnes v Bělorusku trpí víc než kdy předtím,” říká. Naději ale neztrácí: “Mám jasnou vizi evropského Běloruska. Co je pro Bělorusko lepší – totalita, či svobodná evropská společnost? Odpověď je jednoznačná. Chci Bělorusy v Evropě. Ale musíte pochopit jednu věc – žádná země se dnes nezbaví diktátora sama o sobě, může přinášet oběti na životech, ale bez vnější pomoci je to prostě nemožné. Spolupráce diktátorů sílí, a pokud Vladimir Putin brzy neskončí, pokusí se jednou zabrat i vás.”