„Jednou v noci jsem pracovala a slyším kroky. To bylo obvyklé, že odněkud přišel kontrolovat svého pacienta, který měl problémy s nitroočním tlakem nebo s čímkoliv. Tak jsem se ani nepodivila. Ale tuto noc, když přišel, tak něco nesl v náručí, nějaký balík, a prošel okolo mě a říká: ,Pojď, Věro'. Šel do rohu, kde jsme měli nějaké krabice, tam ten balík položil a říkal: ,Podívej, toto je novorozeně.' Já jsem se zatřásla – novorozeně v Terezíně!? Tak jsem nadzvedla dečku a viděla skutečně růžové novorozeně. Tak jsem se náramně podivila a potěšila. Zdálo se mi to jako zázrak. Protože Terezín bylo místo, kde jste stále očekávala smrt, tam jste neočekávala život, nový život. To bylo jako něco z jiného světa. Teď tam vidím to dítě, normální děcko. Načež Stein mi rychle řekl: ,Věro, přikryj to, to dítě nemůže žít, protože dnes v noci se narodilo, ale ne oficiálně.‘ Protože když žena přišla do Terezína a byla těhotná, tak byla označena „SB“, sonderbehandlung [zvláštní zacházení], což znamenalo příští transport do plynu. Když se narodilo dítě, nebo žena otěhotněla v Terezíně a nezjistila to včas, protože měsíční krvácení se v Terezíně zastavilo, tak některé ženy zjistily, že jsou těhotné, až když byly v pátém, šestém měsíci. I tehdy se lékař snažil to přerušit, protože pokračování byla jistá smrt oběma. Dítěti i ženě. Když se jim to podařilo přerušit, tak žena měla šanci přežít. Tak to byla taková filozofie. A teď toto nešťastné novorozeně. Já jsem se na nic neptala a Stein mi říká: ,Jeho matka je moje známá a já nechci, aby zemřela. Toto dítě musí zmizet.‘ A vytáhl z kapsy injekční stříkačku, držel ji v ruce a říká: ,Věro, to se musí tomu dítěti injektovat a skončit to.‘ Tak jsem říkala: ,Vy jste šéfem oddělení.‘ A on říkal: ,Ty to uděláš!‘ Já říkám: ,Ne ne ne, já tu paní neznám a jí toto neudělám!‘ A odporovat Steinovi, to byla velká kuráž. Protože on byl velmi autokratický. Doktoři v Terezíně, to tenkrát nebylo tak demokratické jako dnes, to bylo jako generál v poli, jemu se neodporovalo. A já jsem říkala: ,Pane doktore, já to neudělám, já to nemohu dělat. Proč to neuděláte vy? To je vaše známá, ne moje.‘ Načež on mi říká: ,Věro ty to nechápeš, já jsem vázaný přísahou Hippokrata, která nařizuje lékaři péči o život. Celá naše kariéra je péče o zlepšení a udržení života a tady je přerušení života.‘ Tak jsem si myslela, že se zbláznil. Protože jsme byli v Terezíně, kde byla smrt na každém rohu násobena a najednou on mi povídá o Hippokratově přísaze. Jsem si řekla, že se mu to jistě nějak v hlavě popletlo. Tak jsme tam stáli a dívali se na sebe. Já jsem nechtěla a on už zřejmě nebyl v nejlepší náladě, že mu tady odporuju. Tak řekl: ,Uděláme to spolu!‘ Vzal tu stříkačku, vrazil mi to do ruky, spojil ruku přes moji ruku, tlačili jsme to dolů a on stlačil píst. A to dítě začalo plakat. On mu dal nějakou dečku přes ústa a pak přes něj hodil nějakej hadr a říkal: ,Až přijde to komando, co sbírá mrtvoly, postarej se, ať vezmou toto. A nemá to jméno. Nikdy to nevstoupilo do terezínské statistiky, protože kdyby ano, tak by šlo do plynu. Ale dokud je to anonymní a nikdo neví, že tady porodila, tak ona má šanci na to přežít.‘ Já jsem se nikdy nedozvěděla, kdo to byl. A nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem se jít podívat na ženu, které bych musela říct: ,Vaše dítě muselo zemřít, možná, že budete mít šanci žít.‘ Ale vím, že to růžové novorozeně minutu před tím najednou začalo… Vydalo pár takových skřeků, začalo mít křeč. A zemřelo.“