"Měl čtyři strany, pokud se událo něco výjimečného, tak mohl mít o rozšířený počet stran, a byly tam pravidelné rubriky. Jak jsme tam byli tři redaktoři, tak každý měl na starost určitou oblast. Hlavní redaktor měl stranickou linii. Ten byl pečený vařený na celozávodním výboru strany a dával tam zpravodajství z celozávodního výboru strany, na čem se komunisté dohodli a co budou dělat lépe a radostněji. Druhý kolega měl na starosti rubriku Svazu československo-sovětského přátelství. Dneska se to zdá nepochopitelné, ale v tehdejších fabrikách byli, tuším, tři uvolnění pracovníci, kteří pracovali na sekretariátu Svazu československo-sovětského přátelství, tak ten měl tady toto na starosti plus nějaké zájmové rubriky. No a já jsem měla na starosti život brigád socialistické práce, takže chodit mezi dělnictvo a ptát se jich, jak se jim vede a psát o jednotlivých pracovních kolektivech. Z dnešního pohledu je to opět úsměvné, ale tehdy každá ta BéEsPé, brigáda socialistické práce, musela uzavírat závazky k různým výročím. Takže byl závazek k říjnové revoluci, závazek k Vítěznému únoru, závazek k Prvnímu máji a kdoví k čemu. A protože ne všichni byli padlí na hlavu, tak nevěděli, co do těch závazků dávat. Takže tam bylo například, že se kolektiv brigády socialistické práce zavazuje k tomu, že bude včas chodit do práce, že budou plnit pracovní úkoly a tak dále. Což se může zdát úsměvné, protože je to logické, že mají povinnost chodit do práce a chodit včas. Ale i k takovým věcem se zavazovali.“
„Pracovala jsem na půl sedmou, šest třicet. To byly vždycky ranní úsměvné okamžiky. V té době byly štípačky, záznamová karta o docházce, takže u šaliny, vojenská nemocnice v Zábrdovicích, se před půl sedmou vyhrnuly stovky lidí z autobusu, ze všech stran z Brna, a úprkem všichni běželi k svým štípačkám, ke vchodu do fabriky. Udýchaní! Každý vzal tu štípačku a buch. Pak si každý vydechl a v klidu většina z nich odešla do kantýny koupit si svačinu. Co byla taková zajímavost, že v té kantýně, v tom roce 1982 až 1986 stále byla váha - a bylo to na ní i napsané -, na které se vážilo těch deset deka vlašáku a do toho deset deka feferonkového a dva rohlíky. To byla váha z roku, myslím, devatenáct set dvacet něco, které se vyráběly tehdy v té Zbrojovce.“
Helena Sedláčková, rozená Rožková, se narodila 23. dubna 1956 v Kudlovicích na Uherskohradišťsku jako nejmladší ze čtyř dětí. Rodiče Cyril a Bohumila se živili jako soukromí zemědělci. Po nástupu komunistů k moci přišli o vlastní hospodářství a oba pracovali v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu měli všichni sourozenci problém získat vzdělání. Přesto se nakonec Heleně Sedláčkové podařilo dostat na vysokou školu, obor žurnalistika na Karlově univerzitě úspěšně absolvovala v letech 1975 až 1979. Po studiích chvíli pracovala v závodních časopisech První brněnské strojírny a MEZ Brno. Roku 1982 se stala redaktorkou Zbrojováku, závodního časopisu brněnské Zbrojovky, ve kterém vedla rubriku brigád socialistické práce. V pozici redaktorky časopisu prožila i sametovou revoluci. Ze Zbrojovky odešla v roce 1994. V roce 2023 žila v Brně.
