Jan Sladký

„My jsme v ten den, kdy byl ten masakr na Národní třídě, hráli od Voskovce a Wericha hru Pěst na oko. A to vím, protože jsem to režíroval a dělali jsme si legraci z obušků. Asi v devět večer, když jsem si to tak probíral... A to jsme netušili, co se na té Národní třídě děje. Vím, že jedna kolegyně si po tom představení šla pro něco domů. Protože pak bylo hodnocení a tak dále. A přišla a její manžel se jmenuje Zdeněk, a říkala: ‚Zdeněk poslouchal Svobodnou Evropu a v Praze je nějaký velký průser.‘ Což jsme říkali, že dobrý. A druhý den tam hrál nějaký soubor z Liberce, takoví študáci, který vedl režisér libereckého divadla, a ten přišel a on v tom masakru byl. On tam nejdřív mluvil, co se v té Praze dělo, jak je tam lisovali, že on utekl nějakou prasklou výlohou. Byl plný emocí. My jsme říkali: ‚No to ho musí zavřít. Ten se snad zbláznil.‘ Takže to byl opravdu přímý účastník na té Národní třídě, byl slisovaný a říkal, že byl rád, že odtamtud zdrhnul. Takže jsme tam měli tyhle informace. Potom tam začal šum, protože jsme měli porotu a jedním z členů poroty byl doktor Sokol – bývalý ředitel Ypsilonky a Naivního divadla. A ty už tam začaly, telefonáty, a začali domlouvat tu stávku. To my jsme nevěděli a vím, že když se s námi loučil, říkal: ‚Tak nám hodně držte palce.‘ A to my jsme nevěděli čemu. Oni už věděli, že půjdou do stávky.“

„Tak to si pamatuji úplně přesně, protože v Hrádku přešli už v půl jedenácté večer 20. srpna. To byl první přechod vojsk vůbec do naší republiky. Vím, že večer dávali v televizi [film] 'Řeka čaruje' a jak jsme byli na hranicích, tak vedle jsme říkali: ‚Hergot, oni tam jezdí kombajny, že to tak hučelo v Německu. Oni ještě sekají v noci.‘ A to se ty tanky stahovaly už ke hranici. Potom najednou slyším – protože nade mnou bydlel ředitel fabriky –, jak mu tam ujelo rádio a slyšel jsem, že nás napadla Varšavská smlouva. Tak jsme taky pustili rádio a začali jsme se budit, protože jsme bydleli v tu dobu v paneláku. Pak jsme usnuli a ráno jsem si myslel, že se mi to zdálo. Teď jsem se vzbudil a už létaly ty těžké bombardéry přes Hrádek. Tak jsme přijeli do té fabriky a nedělalo se samozřejmě a udělala se schůze, že chlapi zůstanou ve fabrice přes 24 hodin a tak dále. Ale nic nebylo, že by se někdo do té fabriky dobýval. Řekli jsme si, že proti tomu musíme něco dělat. Tak se začaly tisknout takové ty letáky, zavařovalo se to a házelo se to do Nisy, protože to teklo do Německa, aby věděli, co se děje. Pak jsme – a to jsme byli asi hodně hloupí – natahovali na závoru, ať táhnou někam. V ruštině a polštině, protože to byly hranice s Polskem, tam nebylo hned Německo. Oni na nás koukali přes samopal. To jsme viděli, jak na nás koukají přes ty samopaly v domnění, že kdyby začali střílet, tak skočíme do příkopu, jenže ta kulka je rychlejší než zvuk. Dneska člověk ví. Takže jsme s tím měli tyhle věci a to nám potom taky sečetli, když byla normalizace. Oni si dobře pamatovali, co kdo dělal. Tak jsme se snažili takhle, ale bylo to stejně k ničemu. A ještě, co jsem měl informaci, nevím, jestli je to pravda. V Žitavě měl být připravený obrněný vlak. V Hrádku se těžil písek stavební, který se vozil po celé republice. Takže tam mělo být připraveno osm vagonů, který jeden má dvacet tun, protože do toho Německa je to z kopce. Kdyby ten vlak jel, tak by to odbrzdili a pustili by to proti tomu vlaku. Ale možná je to fáma, ale slyšel jsem to takhle.“