Věra Snabl

„V té střední škole byla paní ředitelka, mohlo jí být tak čtyřicet pět, padesát a byla hrozně zamilovaná do Ruska a věřila všemu. Přesvědčená absolutní komunistka, do toho ruského komunismu byla zamilovaná a přesvědčená. Na začátku školního roku chodila do každé třídy přivítat nás, dneska začíná školní rok a vítám vás a tak a tak. My všichni jsme samozřejmě stáli a poslouchali a já jsem měla, maminka mi přivezla chewing gum, žvýkačku, z Paříže nebo odkud, Brooklyn. Tady to absolutně nebylo k sehnání, to bylo něco buržoazního. To byl balíček, bylo v tom pět žvýkaček. Jak je opak tlustý? Tenké, takových tenkých, pět jich v tom bylo. Já jsem si jednu vzala ten den, z těch pěti, a měla jsem ji v kapse. Nevím, co mne to napadlo, když paní ředitelka měla to vítání, tak jsem vytáhla jednu tu z kapsy a takhle jsem si k ní čuchla. A ona mne samozřejmě viděla, takže ke mně přišla, vzala mi ji z ruky, dala ji nad hlavu a obrátila se k celé třídě, ke všem těm dětem a říkala: ,Tady to jí dám nazpátek, až skončí školní rok.´ A dala si to do kapsy. Samozřejmě jsem to nikdy už neviděla.“

„Já jsem byla s maminkou a s bratrem v Rumunsku u Černého moře, to byl zájezd z Česka. Můj otec, to už byly čtyři roky, co byl v Anglii, a můj otec pracoval v Anglii v Londýně pro BBC v československém oddělení. BBC vysílala pro Československo česky samozřejmě, to když se tady podařilo chytit tu stanici, snažili se všichni dozvědět, co se děje v zahraničí. Takže on pracoval pro BBC, a když jsme my v osmašedesátém, já, maminka a můj bratr, letadlem jsme jeli do Rumunska k Černému moři, bylo to poprvé, co jsem viděla moře. Bylo tam plno Čechů. Po pár dnech najednou, my jsme snídali v té zahradě toho hotelu, a když jsme se vraceli do toho hotelu, bylo to divné, lidé byli rozrušení, a tak jsme se ptali: ,Co se stalo, co se stalo'. A tak nám řekli, že v Praze jsou tanky, asi přišli Rusáci. A my jsme si říkali, já si pamatuju, maminka říkala: ,Prosím tebe, to není možné.´ Bohouš, Bobik Musil, měl styky, myslím, s Dubčekem a kdo byl blízko u Dubčeka. A oni měli nějaké tajné setkání s Brežněvem a Brežněv že tam zaručil, že absolutně nezasáhne proti tomu vývoji v Československu. Takže my jsme si mysleli, že to není možné, my to dobře víme, že to není možné. Bohužel bylo tomu tak. Vrátili jsme se do hotelu a byla tam velikánská hala a uprostřed byly takový gauče dokola a uprostřed tam bylo rádio a bylo to nahraný na BBC a já slyším hlas mýho otce, jak říká: ,Dneska, 21. srpna, Československo bylo okupováno sovětskými bratry…´ Hrozně emotivní to bylo.“

„V té synagoze jsme spali nahoře, v tom, jak jsem říkala, v prvním patře, po pravé straně byl ten balkon velký pro ženy a tak. A tam to bylo hrozně studené, hrozná zima. Doleva se šlo, tam byla taková předsíňka, po pravé straně dost malá místnost, ale moc hezká, kde tatínek měl pracovnu, pak tři schody doleva, dolů, tam byla velká místnost, 20–25 metrů, tam jsme bydleli, tam jsme spali. Tam to maminka nechala rozdělit takovejma knihovnama, tam byl můj pokoj, ten obývák a byla tam taky rohová lavice, stůl a tam jsme prakticky žili. Bylo to tam moc útulné, maminka byla nadaná na zařizování.“

„Bylo to trochu jako avventura, táta to říkal v jiných interview, co natočil, že jim to bylo podáno jako dobrodružství. Pojedete do Anglie, tam to bude hezký, budou to hezký prázdniny a tak dál a tak dál. A říkal, že když pak otevřel kufr, a viděl, teda moc tomu nevěřil, protože samozřejmě viděl víceméně, co se dělo, ale když ten kufr otevřel v Anglii, tak to bylo potvrzení o tom, že asi tak brzo se nebude vracet, protože tam byly šaty i na dva, tři roky, pro větší. Máma počítala s tím, že on bude růst, takže mu tam dala šaty na pár roků.“