Růžena Šťastná

"Nejhorší byla ta rabovací garda (Revoluční garda). To bylo! My jsme bydleli pod kopcem, jak se jede do Skorotic. Viděli jsme je, jak přijíždí autama, na sobě měli ty pásky RG, naložili si auta a odjeli. Nepomáhali republice s ničím, třeba že by pracovali, to ne. Brali si všechno, prádlo, nádobí, sklenice, zkrátka všechno, co bylo v bytě, to vzali. Odváželi si to domů, nebo to někde prodávali. Ráno to naložili a večer odjeli. Já je viděla nejvíc hned po válce, ještě než nás vyhodili, ještě před odsunem. Hned po válce."

"Hodně jich jelo na koních a hnali před sebou stádo krav. Strašně řvaly bolestí, protože je nikdo nedojil, měli je asi na maso. Nikdy nezapomenu na řev krav a řev lidí, když se mezi ně ty krávy rozeběhly. Stádo krav se zastavilo zrovna před našim domem. To byl květen, konec války. V našem domě jsme měli dvojitou půdu. Tak na té druhé jsme byly všechny ženské schované. Bylo nám velké teplo, měly jsme žízeň a celý dům byl plný vojáků. Oni si tam vařili a my na té půdě strávily pět dnů. Přišli a byli všude v domě, v bytech jako doma."

"Ta naše škola, jak je teď muzeum, ta dostala zásah. To už jsme ale nebyli ve škole. Vedle byla hlavní pošta a ta dostala také plný zásah. Pak také knihovna na Lidickém náměstí a celá ulice Revoluční. Říkali, že chtěli bombardovat dráhu, ale špatně si to vypočítali a vzali to o ulici výš. Pod Větruší celá čtvrť byla také celá zničená."

"Když byly nálety, chodívali jsme, jak je dnes Centropol, to byly tehdy Oděvy. Dolů jsme chodili celá škola do krytu. S kamarádkou jsme vždy utekly a přes Klíši, přes les jsme šly pěšky do Skorotic. Jednou jsme se moc bály. Letadlo letělo nízko a vyhazovalo nějaké bedny. Lehly jsme si a myslely jsme, že je to náš konec. Ten konec války nebyl hezký. A při náletech na Drážďany jsme stáli na dvoře ve Skoroticích. Všechno kolem dokola byl jeden oheň, červené nebe, bylo to hrozné. Všichni obyvatelé Skorotic stáli venku a dívali se na to červené nebe a bylo to i slyšet."