Kareem Taha

„Když padl Mubárakův režim, tak se moci chopila vojenská rada. Zapojila se s egyptskou armádou do pronásledování a vraždění demonstrujících lidí na náměstích a ulicích, jako byl třeba masakr v káhirské čtvrti Maspero. To bylo nezapomenutelné, … nezapomenutelné. Mohu vám říct, že vojenská auta najížděla do lidí, narážela do křesťanů před budovou televize. Můžete to vidět zpětně díky filmům jako je třeba „The Square“, tam je to vidět. Dokázali jsme ty chvíle zdokumentovat.“

„V roce 2011 jsme se připravovali na obrovskou demonstraci. Nepředstavovali jsme si, že by to mohla být revoluce. Považovali jsme to za normální demonstraci, i když docela velkou, možná vedoucí ke změně vlády. To byly tak naše maximální představy tou dobou. Ale bylo to neuvěřitelné. Šli jsme na náměstí Tahrír a přidávali se další a další účastníci. Promlouvali jsme k nim a další lidé se shromažďovali. Začalo se to celé zvětšovat a zvětšovat a přerůstat do revoluce, úspěšné. Mubárakův režim padl a náš sen se stal skutečností. Ovšem jen na 18 dní, protože potom se chopila moci egyptská armáda.“

„Nakonec jsem neměl na výběr. Buď vězení nebo svoboda. Musel jsem si vybrat a samozřejmě jsem zvolil svobodu. Takže jsem se vypravil s několika kolegy na cestu nákladním autem přes poušť mezi Egyptem a Súdánem. Tři noci jsme strávili v poušti. Těžko se to vysvětluje, ale bylo to jako noční můra, špatný sen. Příliš jsem nerozuměl tomu, co se děje okolo. Najednou řidič zastavil a řekl, že tady cesta končí. Ať si vystoupíme a jdeme dál, že za půl hodiny přejdeme do Súdánu. Věřili jsme mu, takže jsme pokračovali pěšky hodinu, dvě, pět a nic. Jen poušť a hory. Jeden starší kolega, bylo mu něco přes padesát, se unavil, nemohl pokračovat a ztrácel naději. Já jsem jim řekl jako nejmladší, ať si odpočinou, že půjdu hledat signál na telefon, nějakou cestu nebo hranici. Po dvaceti minutách chůze, kdy jsem se snažil v tom pekle najít signál, jsem spadl. Rozhodl jsem se vrátit zpět, ale nešlo to. Ztratil jsem cestu a zůstal jsem tam úplně sám a bez ničeho. Jen jsem křičel, jestli mě někdo slyší a jestli je někdo okolo. Ale slyšel jsem jen sám sebe. Šel jsem dál a po dalších 30-40 minutách jsem narazil na nějaký stan a ovce s kozami. Pochopil jsem, že tam budou nějací beduíni. Uvnitř stanu byl starý muž, kterému jsem vše řekl. On se mě určitě polekal, protože tam se nosí tradiční oděv do pouště, zatímco já jsem měl kalhoty a tričko. Vše jsem mu upřímně vyprávěl. Že jsem bojovník za lidská práva a dostal jsem doživotní rozsudek. Snažím se utéct z Egypta, abych si zachránil život. A on mě vzal na druhou stranu do Súdánu. Když jsem mu ale řekl o mých kolezích, kteří se ztratili v poušti, odpověděl, ať na ně zapomenu. Na sto procent je našla egyptská policie, která je zastřelí. Budou mrtví.“

„To bylo šílené období. Poslali mne do vězení, kde jsem byl držen společně s bojovníky ISIS. Jsem sice ateista, ale vyrostl jsem v muslimské súfijské rodině. Těžko si dovedete představit, co jsem tam s těmi fanatiky zažil. Byl to určitý trest od vedení věznice. Je to opravdu neskutečné. Těžko to dovedu popsat, ale opravdu nebylo snadné vydržet osm nocí s těmito lidmi. Nemohl jsem nic dělat. Zakázali mi kouřit a číst knihy. Vzali mi všechno oblečení, že jsem zůstal jen ve spodním prádle. Vzali mi i deku. Spal jsem na holé zemi. Po propuštění jsem dostal depresi, přišel o všechnu vnitřní sílu a sebevědomí. Zůstal jsem doma, chodil na terapii a trávil čas jen koukáním na filmy, pitím piva a s přáteli. To trvalo skoro rok.“