The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tenzin Tsundue བསྟན་འཛིན་ཚུང་དུས (* 1973)

• born in 1973 in a refugee camp in the Indian state of Himachal Pradesh

• 1975 death of his father, tantra practitioner and rebel leader Rinzin Choepel

• in 1975 the family moved to the south of India, to the state of Karnataka

• in 1981, he began his studies at a boarding school in Patlikul in Himachal Pradesh

• studied English language and literature at the University of Madras

• in 1996 he worked as an English teacher in the border region of Ladakh

• March 1997 - unauthorised crossing of the Himalayas into Tibet

• March-June 1997 Chinese prison in Tibet

• in 2002, his protest against the Chinese Prime Minister’s official visit to Mumbai caught media attention

• 2005 protest against the official Chinese visit to Bangalore

• in 2008 organizing a march of hundreds of Tibetans from Dharamshala to the Tibetan border

• in 2014 an attempt to protest against Xi Jinping’s visit to the Gandhi Ashram in Ahmedabad

• imprisoned 16 times for political activism

• published a number of books and collections of poems

• was living in Dharamshala at the time of recording (2022)

Narodil se v uprchlickém táboře, vlastní datum narození nezná. Žije v Indii, indické občanství ale nemá, pouze povolení k pobytu s uvedeným místem původu Tibet. Má též tzv. „zelenou knížku“, tedy dokument vydávaný tibetskou exilovou vládou, který ho opravňuje účastnit se každých pět let voleb do exilového tibetského parlamentu. Fakticky je ale bezzemek, člověk bez občanství. Vyrůstal na pohádkách a písních opěvujících Tibet, zemi původu jeho rodičů a předků. Celý život se tam touží vrátit. Když se o to pokusil v mládí, přešel pěšky Himaláje, jenom aby potom strávil tři měsíce v čínských věznicích. V roce 2008 zorganizoval masový pochod tibetských uprchlíků do vlasti, který ale narazil na zákaz a nepochopení indických úřadů. Svůj život zasvětil boji za obnovení svobody a nezávislosti vlastního, tedy tibetského národa. Celkem šestnáctkrát byl proto vězněn, pobyty ve vězení ale chápe jako příležitost k duchovnímu růstu. Tändzin Cöndü – tibetský exilový básník a politický aktivista.

Porod ve stanovém táboře

Tändzinův otec byl vzdělaný člověk, praktikující buddhista a tantrik, Rinzin Choepel. Oplýval přirozenou autoritou jak doma v Tibetu, tak později v indickém exilu, uctivě byl nazýván Yama Lama. Pocházel z východního Tibetu, po čínské invazi do země v letech 1949/50 se podílel na ozbrojeném odporu proti agresorům. Po krachu odporu utekl do Indie, kde se příležitostně živil jako dělník při stavbě silnic, což bylo mezi tibetskými exulanty tehdy časté zaměstnání. Tändzin se o jeho životě a významu dozvěděl až v dospělosti, otec totiž zemřel, když mu bylo dva a půl roku. Tändzinova matka opustila rodný centrální Tibet společně s rodinou coby jedenáctiletá dívka (v době rozhovoru jí bylo dle pamětníka 76 let, je tedy ročník 1946.). Tändzinova otce poznala až v indickém exilu, byla o mnoho mladší než on.

Sám Tändzin Cöndü se narodil v první polovině sedmdesátých let dvacátého století ve stanovém táboře pro silniční stavební dělníky v údolí Lahore ve státě Himáčalpradéš. Jeho první dětská vzpomínka není úplně příjemná – leží na chladné betonové podlaze uprchlické ubytovny. Podle tvrzení své starší sestry se narodil v roce 1973, ověřit to ale nelze, matriční záznamy se žádné nepořizovaly. Kvůli pozdější registraci do školy a na úřadech mu byla postupně přidělena tři rozdílná data narození, všechna smyšlená. V dokladech nyní uvádí 10. květen 1973. Po smrti otce se rodina přestěhovala do jihoindického státu Karnataka. Tamní premiér totiž tehdy velkoryse poskytl útočiště velké skupině Tibeťanů, dodnes jich tam žije přibližně třicet tisíc. V místním táboře Kollegal žil Tändzin do svých osmi let, dospíval ale na internátní škole v rodném Himáčalpradéši na severu subkontinentu.

Jednou se vrátíme do naší země…

V Karnatace se Tibeťané učili pěstovat neznámé plodiny jako třeba papáju. Půda byla na rozdíl od severu úrodná, dařilo se kukuřici, zelenině, rýži, v táboře se chovaly kozy, krávy, kuřata, v okolních lesích rostly houby, které se museli učit poznávat. Tibeťané si ale také museli zvykat na vlhké, teplé podnebí, tak rozdílné od podmínek v zemi jejich původu, že v průběhu aklimatizace řada z nich podlehla novým, neznámým nemocem. Sám Tändzin  ale vzpomíná na tábor jako na místo bezstarostného dětství, her a hlavně poutavých příběhů své tibetské babičky.

„Naše babička nám vyprávěla příběhy o Tibetu, o zasněžených vrcholcích, jacích, jablcích, mandarinkách, broskvích. O pastvinách a životě kočovníků. O věcech, které jsme nejen nemohli vidět, ale ani si je nedokázali představit. Vyprávěla nám, že existuje země Tibet, kterou museli opustit. Říkali, že jsme tady v Indii dočasně a že se jednoho dne vrátíme do naší země. Jenže v tuto chvíli jsou tam Číňané, kteří naši zemi okupují. Jednoho dne se i oni budou muset vrátit do své země a potom se my vrátíme do Tibetu. Bylo to přítomné v těch formativních letech dětství a vyrůstání, že náš život tam je jen dočasný a že se jednoho dne vrátíme do té země vzpomínek, o které nám babička vyprávěla.“

Babiččiny příběhy a buddhistické náboženství, které jeho komunitu odlišovalo od okolních Indů, v malém Tändzinovi utvrzovaly pocit tibetské identity. Ten dále posílilo i studium na tibetské internátní škole Patlikul v Himáčalpradéši, kam Tändzin odejel ve svých osmi letech. Získal tam širší politický rozhled, stejně jako přesvědčení, že se Tibeťanům ze strany Číny událo a děje bezpráví. A právě tam se na prahu dospělosti rozhodl hledat smysl života v tibetském osvobozeneckém hnutí. Protože se u něj objevily literární vlohy, chtěl se zprvu realizovat jako spisovatel. Po maturitě na tibetské škole proto odjel studovat anglický jazyk a literaturu na univerzitu v Madrásu. Studia ho naplňovala, psaní mu také šlo od ruky. Přesto ale již na univerzitě objevil novou vášeň – politický aktivismus. Vadilo mu, že si lidé na okupaci Tibetu Čínou už zvykli, že se s ní smířili. I to, že se v Indii a na Západě stále o Tibetu tak málo mluví a ví. Již jako student proto spolu s kamarády organizoval happeningy, demonstrace, festivaly a výstavy, kterými proti mlčení a neznalosti tibetské otázky bojoval. To mu ale nestačilo. Ještě během studia se rozhodl, že spisovatelství zcela opustí a místo toho se přestěhuje do Tibetu a tam iniciuje masové osvobozenecké hnutí po vzoru indických politiků, jako byli Mahátma Gándhí, Bharat Singh a další.

Přechod přes Himaláje

Podrobně si nastudoval geografickou a politickou situaci v himalájském regionu Ladakh, který s Tibetem hraničí. Hranice se tam nachází ve vysokohorských polohách, ale je málo hlídaná a propustná. Roku 1996 se Tändzin do Ladakhu přestěhoval, živil se jako učitel angličtiny a po celý rok pečlivě rozšiřoval své znalosti o horách a hranici. V březnu roku 1997 se konečně vydal na cestu přes vybraný průsmyk Dumtse, v batohu měl rádio, fotoaparát, čokoládu a instantní polévky Maggi. Jeho romantický a naivní plán se do značné míry podařilo naplnit. V nadmořských výškách přes čtyři tisíce metrů se pohyboval pět dní, hranici našel, osoby, se kterými se na ní měl potkat, ale nedorazily. Tändzin tak do svého vysněného Tibetu dorazil sám – vyčerpaný a dehydratovaný.

„Zjistil jsem, že jsem se úplně ztratil. Vidíte, byl jsem snílek, romantický bojovník za svobodu, který neměl ponětí, jaká je tam situace a co tam žije za lidi. Ale měl jsem odvahu tam jít a čelit téměř bezvýchodné situaci. Ztratil jsem se v horách. A to je hranice mezi Ladakhem a Tibetem, 4000 metrů nad mořem. Chladná pustina, kde jsou během dne žhnoucí vedra a v noci mrazivá zima. Celá řeka Indus byla zamrzlá jako obrovský had. Bylo to v březnu roku 1997. Pět dní jsem překračoval hranici a pátého dne mě zatkli. Udělal to Tibeťan. Tibetský kočovník, který pracoval pro čínskou bezpečnost. Chytil mě za límec a řekl: ‚Ty tuláku! Proč jsi sem přišel? Kdo tě poslal? Máš u sebe nějaké zbraně?‘“

Tibetský nomád ho sice dovedl k místu, kde napájel zvěř, a zachránil ho tak před smrtí žízní, zároveň ho ale také vydal čínským úřadům. V noci si pro něj přišli do vesnice policisté a zatkli ho.

Vězeň ve Lhase

„A potom mě brali na různá místa, zavázali mi oči, vyslýchali mě. Nakonec mě zavřeli do okresního vězení v Naghri. Číňané neumí vyslovit Naghri, tak říkají Ali. Byl jsem v téhle věznici asi dvanáct dní, během nichž mě hodně bili a hodně jsem křičel. Bylo mi 22, neměl jsem vůbec žádnou zkušenost, nikdy před tím jsem ve vězení nebyl. A nakonec se rozhodli, že mě chtějí vidět nadřízení důstojníci ve Lhase. 12. března 1997 mě naložili do auta, zavázali mi oči a odvezli mě. Říkali, že mě vezou do Lhasy. Lhasa byla odtamtud hodně daleko, asi 1700 km. A nevede tam žádná pevná silnice, jen pouštní cesta. Trvalo nám tři dny, než jsme dojeli do Lhasy. A 15. nebo 16. března mě dali do vězení ve Lhase a zavřeli mě. Byl jsem tam dalších dva a půl měsíce. Nebo tak nějak.“

Ve vězení ve Lhase strávil Tändzin dva a půl měsíce, dohromady byl v čínských věznicích tři měsíce. Jak se později dozvěděl, po tuto dobu smějí Číňané na základě mezistátní dohody zadržovat indické občany zajištěné na hranicích. Fakt, že se v jeho případě Číňané tohoto uspořádání drželi, považuje ale Tändzin za zázrak. Byl vyslýchán, nucen klekat si na zem s rukama za zády, u hlavy mu často drželi nabitou pistoli. Hlavní otázkou bylo, kdo byli jeho komplici a kdo ho poslal, jaký má úkol. Dokola opakoval, že přišel sám o své vůli, nechtěli tomu ale věřit. Byl držen v izolaci, nedostal obhájce. Trýzeň byla ale spíše mentální než fyzická, šlo hlavně o pocit absolutní bezmoci a nepředvídatelnosti dalších dnů. Přežít mu pomáhaly modlitby, mantry a písně. Uvědomoval si ale také, že domácím vězňům se vede o poznání hůř než jemu, který přišel z Indie. Ve vazební věznici bylo asi šedesát vězňů, někteří tam byli drženi více než rok. Jedním z nich byl i známý mnich a politický aktivista Dawa Gyaltsen, který byl roku 1996 zatčen za šíření letáků o svobodě. Propuštěn byl až v roce 2013, zemřel v Tibetu na následky podlomeného zdraví jen několik týdnů před rozhovorem Tändzina Cöndüeho pro PN.

Během pobytu ve vazbě vídal Tändzin ostatní vězně chodit s rukama připoutanýma ke krku, po nocích je slýchal sténat bolestí, i Dawa křičel z okna. Tři měsíce se Tändzin nemohl pořádně umýt, pouze obličej, dostal kartáček bez zubní pasty, jako toaleta mu sloužil kýbl na chodbě. Po třech měsících ho ozbrojenci odvezli a vypudili pěšky zpátky přes hranici v Ladakhu. V Indii se šel sám udat úřadům, v tamní věznici strávil ještě jeden měsíc, během kterého se prověřovalo, jestli není špión.

Pochod na Tibet

V Indii pokračoval Tändzin ve studiu literatury a psal. Opakovaně žádal na čínské ambasádě o možnost vystěhovat se legálně do Tibetu, bez odezvy. Od roku 2002 nosí na znamení boje za nezávislý Tibet na čele červenou pásku, kterou slíbil nesundat, dokud nebude země jeho předků svobodná. Smířil se ale už s tím, že bude Tibet podporovat prostřednictvím kampaní. V roce 2002 například vylezl při návštěvě čínského premiéra v Bombaji na střechu hotelu, kde delegace bydlela. Vyvěsil tam tibetskou vlajku, nápis Free Tibet a spustil dolů letáky. Podobný kousek předvedl roku 2005 v Bangalore při jiné čínské státní návštěvě. Hlavním cílem jeho snah od roku 2002 ale bylo podnítit hromadný návrat Tibeťanů z Indie do jejich vlasti. Vedl za tím účelem řadu zdlouhavých jednání, na nějaký čas sjednotil za svým nápadem skoro celou exilovou tibetskou opozici.

K realizaci „pochodu na Tibet“ došlo až v roce 2008, v roce pořádání olympijských her v Pekingu. Z Dharamsaly vyšla stovka Tibeťanů pěšky směrem na Dillí, Tändzin Cöndü šel v čele. Po cestě se měli přidávat další účastníci, což se dělo, ale nikoli v očekávané masové míře. Tändzin dnes přiznává, že šlo také o nedostatečnou domluvu mezi různými aktéry, z nichž mnozí považovali pochod za pouhou symbolickou demonstraci, nikoli trvalý návrat do vlasti. Poblíž indicko-tibetské hranice se pod Tändzinovým vedením sešlo na čtyři stovky pochodujících, na třech různých místech ale začali být zatýkáni indickou policií. Během pochodu se účastníci dozvídali, že v samotném Tibetu propukly masové protesty a nepokoje, nejsilnější od padesátých let. K propojení domácího odboje s indickou diasporou, o kterém Tändzin snil, ale nedošlo. Pochodující došli jen k hraničnímu přechodu Darčulá, tehdy už jich bylo jen sedmdesát pět. Indové je od hranic obrátili, snahy projít přes jiné přechody také selhaly a nakonec byl zatčen i Tändzin Cöndü. Dnes lituje, že se masový návrat nepodařilo zrealizovat, doufá ale, že přispěl k národnímu uvědomění Tibeťanů a upoutal k zemi mezinárodní pozornost. Stejně jakou souběžné násilně potlačené protesty, které chtěli pochodující podpořit.

Bojovník za svobodu nesmí být negativní

Tändzin Cöndü ani po roce 2008 neustal v politickém aktivizmu, v roce 2014 například strávil noc v Gándhího ašrámu v Ahmadabádu, kam se vplížil před návštěvou Si Ťin-pchinga. Nad ránem ho ale objevila uklízečka a z akce sešlo. Tändzin Cöndü se při svých happeninzích cíleně zaměřuje na pozornost médií, daří se mu tak sdělit světu, co chce. Na druhou stranu ale také čelí trestům a soudům, ve vězení si pobyl zatím šestnáctkrát.

„Jít do vězení, to jsou pro mě, když se na to tak dívám, skutečně významné okamžiky duchovního růstu. Uvěznění tě uskromní, uvěznění ti dá úplně nové ponětí o tom, co je svoboda. Ta pokora, které se ve vězení naučíš, tě ve skutečnosti osvobodí od tvého ega, od vnímání toho, co je pod tvoji úroveň, co je nečisté, co je nežádoucí – jako třeba spát na podlaze a používat boty jako polštář, košili jako přikrývku, kapesník, co máš u sebe, jako ručník a vlastní prst jako kartáček na zuby. Když se ti to povede, tak potom z vězení vyjdeš a cítíš se o mnoho svobodnější. Když ale věříš, že vězení tě svobody zbavuje, tak trpíš a vyjdeš ven plný negativity. Jako bojovník za svobodu ovšem nemáš na negativitu nárok, protože jinak dlouho nevydržíš.“

Žije v Dharamsale ve sdíleném bytě, velice skromně. Má jen dvě košile a dvoje kalhoty, nemá a neplánuje rodinu, jediným soustavným zdrojem jeho příjmů je prodej knih, které sám napsal a vydal. Skromnost a smysluplnost podle něj nejen patří k osudu bojovníka za svobodu, nýbrž je zároveň i buddhistickou cestou životem. Touží se setkat s dalajlámou, kterého uctívá. Ví, že Jeho Svatost navrhuje za účelem vyrovnání se s Čínou autonomní statut Tibetu, sám by ale upřednostňoval samostatnost. Jakkoli se rozchází v cílech, vyznávají stejné prostředky, které k nim mají vést – striktní příklon k nenásilí. Tändzin Cöndü je rozhodnut v boji za svobodu pokračovat i nadále, podobně jako Václav Havel v něm nachází smysl života. A klade si provokativní otázku – není pro něj osobně boj za svobodu Tibetu příhodnější než její dosažení a udržování?

Ve svém literárním díle se chce Tändzin Cöndü do budoucna více zaměřit na zpracovávání skutečně prožitých příběhů tibetských pamětníků, proto se mu líbí i práce Post Bellum. Věrný je ale nadále i poezii, ta se totiž „dotýká srdce a mění mysl“. Na kameru se rozhodl přednést svoji báseň Horizonty života s refrénem, který vyjadřuje jeho nejniternější touhu:

To come home again – vrátit se znovu domů.