„Když jsme vyšly z bytu, z domova, tak maminka mi řekla: ‚Nic mi neříkej a na nic se mě neptej. Buď zticha.‘ Tak já jsem poslechla, protože jsem mluvila německy.“ – „A kdybyste nebyla zticha a mluvila německy?“– „Po válce to nebylo tak jednoduché. Byla tu po konci války protiněmecká nálada, tak to není divu.“
„Já jsem tam žila. Byly tam jeptišky. Vím, že pro mě přišly do pokoje – tam byly velké noclehárny pro ty děti – abych se oblékla. Já jsem se oblékla a ony mě vzaly k mamince. Když jsem šla po schodišti – tam je takové krásné schodiště, velké a široké – a viděla jsem tu maminku, tak jsem letěla k ní.“
„Mě tam [v Terezíně] našel člověk, který byl taky Žid, samozřejmě, ale byl u vykládání těch nákladních vozů, když přijel transport do Bohušovic. Ti staří lidé tam zůstali ve vlaku. Ten pán mě našel jako uzlík, zabalenou do nějakých hadrů. Brečela jsem, tak mě z toho transportu vytáhnul a vzal mě. Ten transport pokračoval dál, zřejmě do Osvětimi.“