„V rámci toho jsem měl na starosti dětské pěvecké soubory a poněvadž se konal nějaký sjezd, tak k tomu se musel konat velikánský koncert. Představte si, tisíc čtyři sta dětí ze všech pražských škol ve Smetanově síni dělalo slavnostní koncert. Tehdy ten sbormistr běhal s centimetrem, aby se tam ty děti vešly, tam bylo pódium až nahoru k varhanám. Vešly se ty děti, vešly, ale mělo to takový malý háček. Sice tehdy bylo, že se musí udělat něco českého, sovětského a slovenského. Sovětský to jsem sáhl do baroka, ruského, takže to bylo dobré, české to také nebyl problém, ale teď slovenský. Tehdy národní umělec Eugen Suchoň měl takové album, jmenovalo se to Obrázky zo Slovenska, pro houslový soubor. A tam byla krásná skladbička a ta se jmenovala: Keď sa vlci zišli. A já jsem si říkal no to otevřeme tím koncertem, to bude úžasné. Všechno bylo, program. Až do té chvíle, když jsem viděl program jako kráva a tam napsáno: K 25. výročí KSČ a pod tím za prvé Eugen Suchoň - Keď sa vlci zišli. To bylo na kriminál, ještě že mne ta zachránila, jinak nevím, jak bych dopadl. Když jsem to pak Suchoňovi vyprávěl po letech tak se strašně smál až mu tekly slzy a říkal: To jste to vystihol dobre pán kolega.“
„Když jsem ukončil (HAMU), tak strana a vláda se o vysokoškoláky postarala, poněvadž jste dostali umístěnku. Takže já jsem dostal umístěnku buďto do vysočanských pekáren, ale říkal jsem: já jsem loni prodělal infekční žloutenku, já bych ty pytle s pískem asi nosit nemohl. Tak mi ještě nabídli místo ředitele v Ostrově u Karlových Varů, ředitele hudební školy. A to zase mi bylo líto, že je to daleko. Tak jsem vstoupil do tzv. stavu nezaměstnaných, což byla tenkrát už hodně černá ovce. Nicméně musel jsem se nějak postarat, tak jsem sehnal jako externí práci, ne zaměstnání, v Českém hudebním fondu, kde vlastně mým prvním školitelem byl legendární R. A. Dvorský, takový aristokrat, se kterým jsem se mohl osobně setkat. Ředitelem, který měl úzké pouto na Bohuslava Martinů, byl Karel Šebánek.“
„Jeden lomnický rodák byl u RAF ve Francii. Jmenoval se František Truhlář. Byl několikrát sestřelen, měl plastické operace a tak. To muselo být v roce čtyřicet šest nebo nějak tak, kdy už věděli ty lidi, že se to na ně…, že jsou podezřelí, jako načichlí západem, takže budou odvolaní. Nevím, jestli to bylo čtyřicet šest nebo čtyřicet osm, to bych si nějak musel zapátrat v paměti, ale vím, že jsem byl ve čtvrté třídě. Proč si na to tak vzpomínám. Pamatuji se, že jsem seděl u okna a najednou kolem toho okna Spitfire. Přeletěl, jako se ukázal, no bylo to děsivé zadrnčení a za chvilku obrovská rána a on havaroval do zhruba svého domu v té Lomnici. Hrozné, hrozné to bylo. Pak jsme se tam jako kluci samozřejmě šli podívat a z něj se pak našla už jenom ruka s prstýnkem.“
“Perhaps one such moment occurred in Tehran where I accompanied my first wife, Mrs. Děpoltová. She sang there. When we were to return, certain gentleman from the embassy asked us whether we would be so kind to carry a letter from him. He claimed that it would take too long to send it by the diplomatic mail. We thought that it could be a trap. We eventually refused. It was probably a subtle attempt, perhaps they were just testing us to see whether we would be able to do that. But at that time, you never knew.”
“I know that my uncle who was with the partisans probably knew more than our entire family. He said that Bolsheviks were evil, and so on. But dad was a communist by conviction and I remember that they argued about it, and they eventually the stopped seeing each other.”
“My uncle fought with the partisans in 1945 when the war was coming to an end. There was a small castle called Kozlov. A Tartar robber baron allegedly used to live there. There is an underground passage in that castle and the partisans were hiding there. The place was difficult to access. The partisans caused quite a lot of trouble for the Nazis, and the Nazis fought back and declared an ultimatum that if the partisans did not surrender within a certain period of time, they would then burn down the town of Lomnice just as it had happened in Lidice. I was nine years old at that time and I was ill, and my mom helped me to dress and she told me that we had to escape to the forest. Dad worked at the local administration office at that time, and he was arrested and they had to stand against the wall and the deadline was to expire at twelve o’clock. The partisans would either surrender, or the Nazis would burn down Lomnice. Fortunately, already around ten or eleven o’clock sirens sounded to announce that the Prague Uprising was underway and that things would be well from then on.”
Zdeněk Zahradník was born June 3, 1936 in Lomnice nad Popelkou. His father worked in the local administration office and later as a secretary for the national committee, and his mother was a teacher in children’s after-school care facility. Zdeněk’s older brother attracted him to music already when Zdeněk was a little boy. Zdeněk played the clarinet. He composed his first piece, cantata called Máj (‘May’) while he was a student at grammar school. In 1954 he was admitted to the composition class led by V. Dobiáš at the Music Faculty of the Academy of Performing Arts in Prague (HAMU). His first job was in the archive of the Czechoslovak Music Fund and later he became a music director in the Supraphon company. At the same time he taught at the People’s Art Academy under the leadership of V. Petrov and in the later 1960s he also worked as a teacher at the State Art Academy in Prague. He gradually limited his teaching activity and apart from composing he began to spend more time as a music director. At the end of the 1980s he was the manager of the music direction department in Suprahon. After the Velvet Revolution he went freelance, and he continues working as an independent director. In the 1990s he collaborated especially with the Prague Symphony Orchestra FOK, as well as with individual artists, such as R. Kvapil, P. Foltýn, I. Ženatý and others. He is also the chairman of the Society of Czech Composers.
