Miriam (sestra Vojtěcha) Zikešová

* 1968

  • ,,My jsme trávili každou noc vyjížděním autem po venkově, vylepováním plakátů. Na veřejných záchodcích na nádražích, ráno do vlaků – to bývalo většinou tak, že už i ti průvodčí nás zastavovali a vždycky říkali: ,Jo, jo, ještě ten vlak, ještě tam běžte, nic jsme neviděli, běžte!´ Anebo i na ty záchodky, když jsme tam zaplatili ten padesátník tenkrát, tak nějaká paní seděla, vylepili jsme jakoby nic do těch kabin a zase jsme odešli a měli jsme pocit, že šíříme tu svobodu, tak jsme se do toho dali opravdu s vervou.“

  • ,,Pro mě byl rozhodující okamžik ta středa, protože v metru se začalo rozhlašovat – a používali k tomu i herce: ,Nechoďte na Václavské náměstí, je to nebezpečné, bude se střílet.' A tak vím, že moje sestra byla u mediků, tak ona šla, byli připravení, jako služby v nemocnicích, kdyby se opravdu střílelo. A my jsme tam samozřejmě šli. Ale viděli jsme na těch střechách Václavského náměstí policajty se samopaly, nebo kdo to byl, a tenkrát pro mě zlomový okamžik celé revoluce byla ta středa. Protože kdyby se – to je můj názor – kdyby se začalo střílet, byť jenom do vzduchu, my bychom dostali strach. A jak by dostal strach jeden, utekl by jeden a ti ostatní taky. Protože ono i toho 17. listopadu, moje sestra tam byla, na té demonstraci, můj tatínek taky, a odcházeli. Můj tatínek to vytušil, tak vycházel, ještě v tom koridoru, kde dostal občas obuškem, když se uzavřela ta Národní. Moje sestra ne, ti tam zůstali, později se ukrývali za popelnicemi v jednom dvoře a o půlnoci se přes střechy vloupali na půdu domů a přecházeli po střechách, protože se báli vyjít na ulici. Tak si myslím, že ten strach tam hrál určitou roli. Ale tím, že tu středu nedal – já nevím, to mohl být pan Bilak nebo Štrougal – nevím, kdo v tom zákulisí nejvíc hrál roli, kdyby tenkrát dali pokyn ke střílení, tak si myslím, že bychom to nedali.“

  • ,,Já jsem vycestovala poprvé na Západ na svatořečení blahoslavené Anežky. Já jsem z farnosti blahoslavené Anežky v Praze, a ještě jsem si ji vybrala jako biřmovací jméno. A tenkrát se nám podařilo vyjet poprvé. A pro mě ten zážitek – nejvíc bylo, když jsme se shromáždili v aule Pavla VI. v Římě a očekávali jsme a čekali jsme asi dvě tři hodiny na papeže, tenkrát Jana Pavla II. a při tom čekání tam byl takový náš společný program. Nás tam byly tisíce, já nevím kolik už, to si nepamatuju, ale plná hala. A otec, Tomáš Halík, kterého jsem vlastně také znala, on pracoval u Apolináře, přes moji sestru, ten tam pracoval s mediky, a Aleš Opatrný tam měl pro nás – toho jsem zas znala víc já – program. Pro mě tento zážitek, že se můžeme někde sejít a společně se nejen modlit, ale být spolu a říkat, co chceme, byl tak hluboký, že poprvé, když jsme se vraceli tím autobusem, před tím 17. listopadem zpátky do České republiky, tam jsem ve svém srdci pocítila velmi silně: ,Já nechci. Já nechci žít v takové zemi, kde se stydím za vládu, kde se stydím za to, že jsem Čech. Já nechci takovéhle lidi mít v čele a žít za tím ostnatým drátem.´ A tak to vím, jak mi bylo těžko. A netušila jsem, že tak blízko, ani ne týden, se odehrají tak velké události, které pro mě budou znamenat obrovský zlom.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 03.06.2024

    (audio)
    duration: 01:34:10
    media recorded in project Stories of the region - Central Moravia
Full recordings are available only for logged users.

Nechci žít v nesvobodné zemi, kde se stydím za vládu i za to, že jsem Čech

Miriam Zikešová (sestra Vojtěcha) v roce 2024
Miriam Zikešová (sestra Vojtěcha) v roce 2024
photo: Post Bellum

Sestra Vojtěcha, vlastním jménem Miriam Zikešová, se narodila 21. listopadu 1968 v Praze. Rodiče ji i její sestru vychovávali ve víře v Boha. Vyrůstala v době normalizace, kdy náboženské založení a příslušnost k církvi byla vnímána negativně a kvůli své víře se stala terčem posměchů, a to i ze strany učitelů ve škole. Její rodina se stýkala s celou řadou tajných kněží a zapojila se do náboženského samizdatu – pomáhali šířit časopis Informace o církvi. V pamětnici stále více sílila nechuť ke komunistickému režimu a narůstala v ní touha po svobodě. Přání vybojovat pro Československo politickou svobodu ještě vzrostlo po návštěvě Říma, kam v roce 1989 odjela u příležitosti svatořečení Anežky České. Zde si uvědomila, že v jiných zemích se mohou věřící bez omezení stýkat a vyznávat svoji víru. O týden později se s nadšením a vervou zapojila do pražských studentských stávek. Po pádu železné opony, kdy splnila svůj světský úkol a napomohla vybojovat svobodu pro Československo, se odebrala na duchovní dráhu a stala se řeholní sestrou. V roce 2024 bydlela v klášteře sester Františkánek Marie Immaculaty v Olomouci, kde byla matkou představenou.