The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Paweł Skrzywanek (* 1965)

• narodil se 25. listopadu 1965 ve Wroclawi rodičům, kteří se do Wroclawi přistěhovali po druhé světové válce

• po vzniku nezávislého odborového hnutí Solidarita se na wroclawském gymnáziu Juliusza Słowackého zapojil do nezávislého Studentského výboru společenské obnovy (UKOS), který fungoval do vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981

• od roku 1982 distribuoval podzemní časopisy

• v době vysokoškolského studia historie na Wroclawské univerzitě (1986–1989) působil jako aktivista podzemního Nezávislého sdružení studentů (NZS, Niezależne Zrzeszenie Studentów)

• v letech 1987–1989 se zapojil do činnosti opoziční skupiny Polsko-česko-slovenská solidarita

• od dubna 1988 do ledna 1989 se účastnil studentských stávek za legalizaci Nezávislého sdružení studentů (NZS)

• podílel se na organizaci festivalu nezávislé československé kultury, který se konal 3.–5. listopadu 1989 ve Wroclawi

• v letech 1990–1994 působil jako radní zastupitelstva ve Wroclawi

• poté působil v manažerských a poradních pozicích ve státních i nestátních organizacích (Hotel Tumski, Wrocławskie Centrum SPA, Uzdrowisko Szczawno-Jedlina aj.)

• od srpna 2023 je ředitelem sanatoria v Sopotech

• je členem sdružení a nadace Polsko-česko-slovenské solidarity

• květnu 2023 žil v Ramiszówě u Wroclawi

Paweł Skrzywanek se jako student historie na Wroclawské univerzitě  zapojil do mnoha opozičních aktivit – od Nezávislého sdružení studentů až po happeningy Oranžové alternativy (polsky Pomarańczowa Alternatywa), které si dělaly legraci z jevů běžných v komunistickém Polsku – nedostatku toaletního papíru, sledování tajnou policií, dne armády, oslav VŘSR a mnoha dalších.

„Oranžová alternativa byl fenomén z Wroclawi a musím říci, že šlo o skvělý nápad. Komunisté si s ním neuměli poradit, protože neměli smysl pro humor,“ říká Paweł Skrzywanek, jehož české příjmení ho zavedlo v roce 1987 do skupiny Polsko-československá solidarita. Z Wroclawi zprostředkovávala výměnu informací mezi polským a českým disentem a na začátku listopadu 1989 zorganizovala ve Wroclawi festival československé nezávislé kultury.

„I kvůli mému jménu mě do Polsko-československé solidarity přizval Mietek Piotrowski, jeden z jejích hlavních postav. Byla to pro mne velká čest,“ vypráví pamětník a vysvětluje, že české příjmení Skrzywanek (polsky je skřivan skowronek) je dědictví po předcích z polského Těšína.

Skrzywanci pocházejí z Těšína

Narodil se 25. listopadu 1965 ve Wroclawi rodičům, kteří se do Wroclawi přistěhovali po druhé světové válce, kdy se dříve německé město Breslau ocitlo po posunutí polských hranic za západ v Polské lidové republice. „Wroclaw je město uprchlíků. Největší město, které změnilo během jednoho roku národnost svých obyvatel. Dva miliony Němců nahradili Poláci, kteří přišli z východního území Polska, zabraného po druhé světové válce Sovětským svazem,“ vysvětluje pamětník, jehož otec přijel do Wroclawi jako statisíce dalších Poláků ze Lvova.

Příjmení Skrzywanek ovšem naznačuje český původ jeho rodiny – polsky se skřivan řekne skowronek a na rozdíl od Skrzywanků žije v Polsku mnohem více Skowronků. Rodina jeho otce pochází z polsko-slezského pohraničí – z Těšína, který se po první světové válce rozdělil na polský a český. [1] V polském Těšíně žije část jeho rodiny v činžovním domě, na jehož zvoncích je jméno Skrzywanek uvedeno i jako Skřivánek. V době polsko-československé války v letech 1919-1920 se jeho rodina postavila na českou stranu, ale po rozdělení Těšína zůstala na polské straně, kde jeho předci měli velkou továrnu na nábytek.

Rodiče ho vychovali v opozičním duchu

V jeho dětství byla Wroclaw rozbitým, smutným a šedým městem, ve kterém se jeho nově příchozí obyvatelé cítili jako v dočasném provizoriu. „Vysídlením ze svých domovů byli zbaveni identity, žili v cizím, tedy německém prostředí, a pořád je strašili tím, že se krvežízniví západní Němci vrátí a Wroclaw si vezmou zpět,“ vypráví pamětník a dodává, že na rozdíl od svých rodičů se ve Wroclawi cítil jako doma, i když si uvědomoval její německou minulost.

Nové, tedy již polské budovy, začaly ve Wroclawi vznikat až po podepsání smlouvy mezi Polskou lidovou republikou a Spolkovou republikou Německo v prosinci 1970, která potvrzovala státní hranici v podobě stanovené dohodami z Postupimské konference v srpnu 1945. [2]

Pamětníka a jeho dvě starší sestry rodiče vychovávali v patriotickém duchu, nikdo z rodiny nebyl v komunistické straně, rodiče se negativně vyjadřovali o polské účasti v invazi do Československa v srpnu 1968. Významnou událostí v jeho životě se stalo zvolení papeže Jana Pavla II. v říjnu 1978, který při své první návštěvě Polska v červnu 1979 dodal svým krajanům odvahu bojovat za svou svobodu. Pamětníka inspiroval natolik, že se stal členem katolického Hnutí Oaza (nazývané také Hnutí Světlo-Život, polsky Ruch Światło-Życie), které založil kněz Franciszek Blachnicki jako protiklad svazu mládeže a pro mladé Poláky pořádal tábory na polsko-slovenské hranici.

Jako patnáctiletý student wroclawského gymnázia silně prožíval vznik nezávislého odborového hnutí Solidarita na konci srpna 1980 a na gymnáziu se angažoval v jeho středoškolské obdobě – Studentském výboru společenské obnovy (zkráceně UKOS – Uczniowski Komitet Odnowy Społecznej). Když musel UKOS po vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 svoji činnost ukončit, zapojil se do podzemních aktivit – distribuoval časopisy „Ze dne na den“, „Komunikat“ a „Dolnoslezská Solidarita“. Chodil také na demonstrace, na kterých se studenti bili s pořádkovými silami.

V září 1985 začal studovat historii na Wroclawské univerzitě a stal se členem podzemního Nezávislého sdružení studentů (NZS, Niezależne Zrzeszenie Studentów). V té době prý už studentům nehrozily takové represe jako na začátku válečného stavu, kdy byli představitelé NZS zatýkáni a internováni, nebo v březnu 1968, kdy studenty za účast v protestech vylučovali ze škol.

V druhé polovině 80. let studenti uvolnění využívali a stále více jich chodilo na veřejné demonstrace a happeningy. Komunisté při účasti několika tisíců mladých lidí nemohli protesty bagatelizovat, že se jedná o hrstku zaprodanců imperialismu. Studentům pomáhalo i to, že komunistický systém zjevně nefungoval, čehož každodenním důkazem byl nedostatek toaletního papíru. Ten zesměšnili aktivisté hnutí Oranžová alternativa na jednom ze svých prvních happeningů, kdy ve Wroclawi 1. října 1987 rozdávali toaletní papír.

Fenoménem z Wroclawi byla Oranžová alternativa

„Zesměšňování toho systému poukazováním na jeho absurditu prostřednictvím jevů na první pohled naprosto běžných bylo fenoménem wroclawského hnutí Oranžová alternativa, kterou vymysleli lidé z okruhu Waldemara Fydrycha zvaného Major. Zpochybňovali komunismus prostřednictvím legrace a happeningů,“ vysvětluje pamětník a uvádí příklady happeningů, kterých se účastnilo postupem času až 15 tisíc lidí: den estébáka, kdy chodili po Wroclawi lidé v tmavých brýlích, oslavy komunistických výročí jako VŘSR, Mezinárodní den žen či Den armády Polské lidové republiky.

Do světových médií se dostalo dne 8. prosince 1987 vedle zprávy o setkání sovětského vůdce Michaila Gorbačova s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem ve Washingtonu i sdělení, že ve Wroclawi byli zatýkáni ve velkém Mikulášové. Polská tajná policie zatýkala vedle recesistů z Oranžové alternativy i pravé Mikuláše. „Na Mikuláše se dav mladých lidí oblékl za Mikuláše, chodili po ulicích Wroclawi, rozdávali bonbony dětem a tajná policie je začala zatýkat. Do světa šla pak zpráva, že ve Wroclawi byly zatčeny stovky Mikulášů,“ popisuje jeden z happeningů.

V roce 1988 se pamětník aktivně účastnil událostí, které vedly k pádu komunismu v Polsku i v Československu. S kolegy z Nezávislého sdružení studentů (Niezależne Zrzeszenie Studentów, NZS) zahájil v dubnu stávku za legalizaci NZS a na podporu vlny stávek v podnicích a dalších školách, která se od května 1988 rozšířila po celém Polsku. Společný tlak pracujících a studentů se vyplatil – komunistická vláda souhlasila na začátku roku 1989 s dialogem s opozicí.

Ve Wroclawi předpověděli pád komunismu v Československu

Následná série jednání u kulatého stolu vedla k vyhlášení prvních polosvobodných voleb 4. června 1989, v nichž mohli Poláci svobodně volit do Senátu (horní komora polského parlamentu) a omezeně do Sejmu (dolní komora). Zvítězila v nich Solidarita a Paweł Skryzwanek pak mohl spolu s kolegy s Polsko-československé solidarity i Nezávislého sdružení studentů připravovat ve Wroclawi seminář o budoucnosti střední Evropy a festival československé nezávislé kultury.

„Seminář, kterého se účastnili významní intelektuálové a disidenti, měl prorocký název ‚Kultura na rozcestí: mezi totalitarismem a komercionismem‘, protože předpovídal brzký konec totality v celé střední Evropě,“ domnívá se pamětník. Připomíná, že na festival se podařilo dostat tisícům Čechů a Slováků, kteří všichni našli ubytování díky vstřícnosti obyvatel Wroclawi. V Teatru polském pak s nadšením sledovali 3. a 4. listopadu 1989 koncerty českých exilových písničkářů – Karla Kryla, Jaroslava Hutky, Sváti Karáska či Vlasty Třešňáka.

Proroctví wroclawského festivalu se naplnilo o dva týdny později, kdy začala v Československu sametová revoluce. Pamětník se vypravil do Brna a prožil ji mezi českými studenty.

Stal se jedničkou na kandidátce v prvních svobodných volbách

V dubnu 1990 se dostal na první místo kandidátky za Občanský výbor Solidarity (Komitet Obywatelski „Solidarność”) ve volbách do místní samosprávy. Ty se konaly 27. května 1990 a byly prvními plně demokratickými volbami v Polsku od konce druhé světové války.

Předvolební kampani předcházela ještě jedna zásadní událost pro jeho život. Účastnil se několikatýdenní stipendijní stáže ve Francii, během níž se setkal i s pařížským starostou Jacquesem Chirakem. Studijní pobyt ve Francii nebyl náhodný, zákon o místní správě přijatý Sejmem 8. března 1990 vycházel právě z francouzského vzoru a dával samosprávám velkou autonomii.

Osvobození místních samospráv od moci komunistů bylo důležité pro přechod k demokracii. Občanský výbor Solidarity obsadil ve Wroclawi v sedmdesátičlenné městské radě sedmašedesát křesel. Pamětník se stal zastupitelem a časem i ředitelem odboru kultury. Stál u mnoha projektů proměny kulturních institucí a revitalizace gotických památek v Wroclawi a podílel se na zapsání „Haly století“ na seznam kulturního dědictví UNESCO.

Po posgraduálním studiu práva v oboru management podnikatelských subjektů zastával několik řídících a poradních pozic. Přitom se stále angažoval v Nadaci Polsko-česko-slovenská solidarita, která se stará o odkaz opoziční skupiny Polsko-československá solidarita. V říjnu 2023 připravil výstavu „Václav Havel a Polsko”, která byla k vidění ve wroclawském Centru Historie Zajezdnia.

Když s odstupem času porovnává Čechy a Poláky v jejich boji proti komunismu, tak se domnívá, že v Polsku byl odpor masovější, protože represe nebyly tak tvrdé jako v Československu. V obou zemích ale podle něj toužil stejný počet lidí po svobodě.

Poznámky:

[1] Po pádu Rakousko-uherské monarchie a konci první světové války se Těšínsko stalo sporným územím mezi nově vzniklými republikami – polskou a československou a dne 23. ledna 1919 o toto území vypukla polsko-československá válka. Spor se stal předmětem mírové konference v Paříži, na které hlavní evropské mocnosti vynutily příměří a po neúspěšných polsko-českých jednáních v Krakově oznámily vyhlášení referenda o příslušnosti regionu. To bylo kvůli sílícímu napětí mezi Poláky a Čechy odvoláno. Spor mezi Čechy a Poláky nakonec vyřešila až velvyslanecká rada 28. července 1920 na mezinárodní konferenci ve Spa, která rozdělila Těšínské Slezsko. Město Těšín bylo geograficky rozděleno řekou Olzou bez ohledu na národnost obyvatel: v české části (která byla nazvána Českým Těšínem) bylo nádraží, vodárna a plynárna, v polské části zůstalo historické staré město, elektrárna, úřední budovy, divadlo.

[2] K podpisu smlouvy došlo během polské návštěvy západoněmeckého kancléře Willyho Brandta a ministra zahraničí jeho vlády Waltera Scheela přesně v pravé poledne dne 7. prosince 1970. Za polskou stranu dokument podepsali ve Varšavě předseda vlády Józef Cyrankiewicz a ministr zahraničních věcí Stefan Jędrychowski. Během návštěvy zavítal Brandt také k pomníku hrdinů ghetta a po položení věnce před pomníkem poklekl a mlčky vkleče rozjímal, což vzbudilo celosvětový ohlas.

[3] Oranžová alternativa (polsky Pomarańczowa Alternatywa, někdy do češtiny chybně překládáno jako Pomerančová alternativa) spojovala odpor proti režimu s prvky studentské recese a uměleckého happeningu. Hnutí založil student dějin umění na Wroclawské univerzitě Waldemar Fydrych, který si říkal Major jako velitel Festung Breslau, pevnostního německého města v době druhé světové války. Oranžová alternativa se měla po vyhlášení válečného stavu stát alternativou rudému komunismu a Vatikánu symbolizovaného žlutou barvou. Hnutí si dalo za cíl proti absurditě totalitního režimu bojovat ještě větší absurditou. Jeho činnost se zpočátku zaměřovala na graffiti, zejména na obrázky trpaslíků všude tam, kde byla protistátní hesla přetřena vápnem. Ve druhé polovině 80. let 20. století hnutí uspořádalo řadu veřejných happeningů. V Praze na konci osmdesátých let existovala Společnost za veselejší současnost, jejíž aktivity byly obdobou Oranžové alternativy.