The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Švarc (* 1925  †︎ 2019)

• narodil se v roce 1925 ve vesnici Vyšečadajevskij-sacharnyj zavod na Ukrajině

• matka byla Polka, otec Čech

• rodina přežila hladomor

• v roce 1937 byl otec Stanislav Švarc starší zatčen na základě křivého udání a za dva měsíce popraven

• povolán na frontu, bojoval ve východním Prusku, byl u osvobozování Královce

• převelen do Mandžuska, přežil pochod pouště Gobi

• celkem v armádě strávil sedm let, až do roku 1951

• po návratu domů pracoval nejprve v továrně, později jako muzikant v kapele

• ukončil hudební školu a konzervatoř a stal se učitelem hry na klavír

• za perestrojky se v archivu dopátral toho, co se skutečně stalo s jeho otcem

• v roce 2012 se odstěhoval natrvalo do Čech za svou dcerou, žije v Polici nad Metují

Vrabci a kukuřice

Stanislav Švarc se narodil v roce 1925 ve vesnici Vyšečadajevskij-sacharnyj zavod ve Vinnické oblasti. Jeho otec byl správcem cukrovaru, maminka byla v domácnosti. Měl o pět let starší sestru Galinu. Tatínek byl Čech, maminka napůl Polka a po otci Ukrajinka (roz. Pretyko). Doma se mluvilo polsky, zřejmě proto, že polská babička měla v rodině hlavní slovo. Česky doma nemluvili: „Věděl jsem, že tatínek je Čech, ale mluvit o tom bylo tenkrát nebezpečné. Takové lidi pronásledovali.“ O předcích z otcovy strany toho moc neví. Získat informace o tom, kdy a odkud přišli jeho čeští předci na Ukrajinu, se nepodařilo. Uvádí, že otec se narodil v roce 1882 ve vesnici Voňkovci (ukr. Viňkovcy) v Chmelnické oblasti a povoláním byl mechanik. Otcova sestra (pamětníkova teta) se vdala do vesnice Kutěžany na řece Ljadova. Vzala si Němce, který ve vesnici vlastnil mlýn a později se stal jeho správcem. Matka Stanislava Švarce pocházela ze vzdělané měšťanské rodiny. Švarcovi měli doma piano a pamětníkova sestra na něj pravidelně hrávala pod vedením domácího učitele. Nadaný chlapec od sestry mnohé pochytil a brzy také uměl trochu hrát. Netušil, jak důležitou roli sehraje hudba v jeho životě. Dětství prožil ve vesnici Chrenovka. Jeho otec pracoval v místním sovchozu jako agronom. V roce 1933 tu nastoupil do první třídy. To bylo v době hladomoru, na který vzpomíná takto: „Byla to hrozná doba. Děti lovili, mezi lidmi byli lidojedi a ti dělali z dětí salám. Takže do školy jsem musel chodit v doprovodu dospělých. (...) Hlad jsme neměli, protože můj otec byl dobrý lovec, chytal holuby, zajíce. V těch dobách byla také spousta vrabců, létali v hejnech a byly jich stovky. Otec je střílel a my měli maso. Chleba jsme neměli, místo chleba byla kukuřice.“

Když je z otce nepřítel národa

Poté otec pracoval jako správce cukrovaru ve vesnici Děrebčin (ukr. Derebčyn) ve Vinnické oblasti. V březnu 1938 ho na základě křivého udání zatkli. Pozvali si ho „na poradu“ do Vinnice, odkud se už nikdy nevrátil. Stanislav Švarc na svého otce vzpomíná takto: „Byl velmi pracovitý, pracoval opravdu poctivě. Viděl jsem svého otce velmi málo, protože vstával brzy a domů z práce se vracel pozdě. Potíral opilství a krádeže, což jsou na Ukrajině velmi rozšířené neřesti. Napsali na něj křivé udání. (…) Vymysleli si na něj všelijaké nesmysly. V těch dobách na základě takových udání lidi zatýkali. Takže ho zatkli. Odvezli ho na poradu na ředitelství cukrovarů do Vinnici. To bylo jenom jako. Právě tam ho zatkli. Pak už jsem svého otce neviděl.“ V té době bylo pamětníkovi dvanáct let, chodil do páté třídy, dobře se učil, měl samé jedničky. Čtrnáct dní po zatčení se rodina musela vystěhovat ze služebního bytu, protože přijel nový vrchní agronom. Stanislava Švarce staršího však měli všichni v úctě, a proto poskytli jeho ženě načas náhradní byt. Asi za měsíc se však museli stěhovat znovu: „Takové lidi měli za nepřátele národa.“ Maminka pronajala ve vesnici pokoj a nějakou dobu žili tam. Žili nedaleko hranice s Besarábií, tedy s „kapitalistickým státem Rumunsko“, a proto za nějaký čas všechny manželky zatčených odsunuli do vnitrozemí, do vesnice Kalinovka. Chlapec zůstal sám se sestrou, která musela nechat školy. Našla si práci v cukrovaru, kde zašívala pytle. Díky tomu žili. Byla to těžká doba a často měli hlad. Lekce klavíru definitivně skončily. Maminka se směla k dětem vrátit, až když začala válka. Opět jim pomohli kolegové jejího muže: přidělili jim garsonku, která patřila cukrovaru. Zase měli elektřinu a vodu a život byl o něco snazší.

Muzikantem v židovské kapele

Když začala válka, bylo Stanislavu Švarcovi šestnáct let. Už měsíc poté přišli do vesnice Němci. Nijak s Němci nesympatizoval, přesto na ně má spíše dobré vzpomínky: „Pamatuju si, jak přijeli. Měli krásná auta s veškerým příslušenstvím a také motorky, jízdní kola, lopaty, sochory. Nikoho nijak neutlačovali, nevraždili, nebili, jen prosili o vodu, vajíčka a mléko. Když jim místní dali najíst, nutili je, aby si nejdřív dali sami, teprve potom jedli.“ Za německé okupace začala pamětníkova matka pátrat po svém muži. Když Vinnici obsadili Němci, někdo jim prozradil, že za městem jsou hromadné hroby tajně popravených osob. Němci donutili válečné zajatce hroby rozkopat. Ti vytahovali ostatky, svlékali je a oděvy věšeli na natažený drát. Do Vinnici zamířili lidé, kteří hledali své ztracené blízké. Paní Švarcová byla mezi nimi také, ale svého muže mezi mrtvými nenašla. Syna raději nechala doma, bála se, že mladého muže by Němci mohli odvléct, nebo dokonce zabít. Asi po měsíci Němci odešli a přišli Maďaři a po nich Rumuni. Vesnice a část Vinnické oblasti totiž spadala do územně-správního celku Zádněstří (Transistria), který byl vytvořen Rumunskem v roce 1941 na okupovaném území Sovětského svazu. Stanislav Švarc říká, že za Rumunů to nebylo špatné: neposílali lidi na nucené práce do Německa ani nezabíjeli Židy. Těch bylo hodně, protože všechny Židy z Rumunska a Besarábie odsunuli na Ukrajinu. Museli žít v ghettu a těžce pracovat, ale nechali je naživu. Ve skutečnosti za rumunské okupace zemřelo asi 200 tisíc Židů. Nicméně místní ghetta měla velkou samosprávu, dobře fungující sociální služby, a dokonce dostávala potravinovou a finanční pomoc od židovských obcí v Rumunsku a od některých židovských organizací. Právě z území Zádněstří pocházelo sedmdesát procent sovětských Židů, kteří přežili okupaci. Mezi Židy bylo hodně vzdělaných lidí, lékařů a také herců a muzikantů. Aby se nějak uživili, zakládali orchestry a kapely. Do jedné z kapel pozvali také pamětníka. Měl muzikanty doprovázet na piano. Kapelu tvořili dva houslisté, kteří se jmenovali Lux a Daha (Daga), další hudebník, ukrajinský Žid, hrál na balalajku. Tak si mohl Stanislav Švarc něco přivydělat. Ředitel cukrovaru Pokorný často pořádal večírky a na těchto večírcích vystupovali. Mladý muzikant se naučil i na kytaru a harmoniku. Hrával také na svatbách a na akcích pořádaných rumunskými četníky. Četníci sice muzikantům neplatili, ale zato je nechali dosyta se najíst.

Když jsme si sedli, už jsme neměli sílu vstát

V březnu 1944 přišla sovětská armáda a už za několik dní začala povolání na frontu. Povolávali všechny muže narozené v roce 1925 a dříve. Ty, kteří žili na území okupovaném Němci nebo jejich spojenci, však nebrali jinam než do pěchoty. Stanislav Švarc se měl stát snajprem. Odvezli je do Kostromy (přesněji na místo Lagerja Pesočnyje, asi 27 km na jihozápad od Kostromy), kde je čekal tvrdý výcvik. Chovali se k nim spíše jako k zajatcům než jako k budoucím vojákům: „Živili nás mizerně, a protože jsme byli pod Němci, chovali se k nám hrozně a nutili nás těžce pracovat. Posílali nás dělat těžkou práci: všude kolem byly husté lesy a my jsme měli tahat klády, aby je mohli odvézt. Krmili nás opravdu špatně, k snídani jsme měli suchar, lžičku třtinového cukru a nějakou kaši. Buď pšeničnou, nebo kroupy, nic jiného. (…) Všichni jsme byli podvyživení. Když jsme si sedli, už jsme neměli sílu vstát.“

V ruinách Královce

Po tomto „výcviku“ je poslali na frontu do východního Pruska. Přijeli do města Šiauliaui v dnešní Litvě a později se přesunuli do Schirwindtu na pruské straně hranic. Město bylo během války zcela zničeno, z původní zástavby zůstaly dva domy. Hned po příjezdu přišli „kupci“, kteří potřebovali nové vojáky. Vybrali si jich několik, mezi jinými i Stanislava Švarce. Tak se z pěchoty dostal k dělostřelectvu, což považuje za osud. Ve volných chvílích pak hrával na piano nebo na foukací harmoniku a tím rozveseloval vojáky. Stal se spojařem a radistou ve 195. dělostřeleckém pluku 21. střelecké divize. Spojaři tam byli dva, střídali se, museli za každých okolností udržovat spojení a v případě poruchy jej ihned opravit a znovu navázat. Při jedné z takových oprav byl pamětník zraněn střepinou šrapnelu. Zranění bylo zvlášť nepříjemné, protože ho střepina zasáhla do hýždí, takže nemohl sedět, ležet ani chodit na záchod. Naštěstí zůstalo bez vážných následků a brzy se zotavil. Dobře si pamatuje, jak 10. května 1945 sovětská vojska dobyla Královec. V polovině května pak všechny válečné operace skončily a armáda se začala připravovat k odjezdu. K tomu ale potřebovala zásoby potravin. Spolu s dalšími vojáky byl proto vyslán do Královce, aby shromažďoval jídlo. Nahromadili pytle cukru, bedny konzerv, kysaného zelí, nakládaných rajčat a okurek.

Pěšky přes poušť Gobi

Ve městě Gumbinnen to všechno naložili do vlaku, kterým měli odjet domů. Protože šlo o dobytčáky, museli si sami postavit palandy. Vlak však nemířil na Ukrajinu – kam jede, to nevěděl nikdo včetně velení. To si s sebou vezlo nejrůznější válečné trofeje: postele, noční stolky, a někdo dokonce piano. Jeli velmi dlouho a na všech slepých kolejích viděli vlaky plné lidí mířících do táborů na Sibiř. Mezi nimi byly i děti a staří lidé, hlídali je vojáci KGB se psy. Na zemi leželi mrtví. Protože byli dobře zásobení a neměli hlad, chtěli jim dát něco k snědku, ale nesměli. Nevěděli, o koho jde, ale tušili, že jsou to vyhnanci ze západní Ukrajiny. „Nikdo nevěděl, kam nás to vezou. Přivezli nás na Dálný východ, do města Čita. Tam vlak dlouho stál, víc než hodinu, a potom nás odvezli do Mongolska. Asi dvacet nebo třicet kilometrů za hranice. To město se jmenovalo Altank Bulag. Ale co to bylo za město! V poli tam stály takové kulaté jurty, čtyři nebo pět jurt. A tomu se říkalo město.“ Vojáci, kteří měli před odjezdem na starost zásobování, už nebyli potřeba, a proto je rozdělili do různých jednotek. Stanislav Švarc měl sloužit ve 277. střeleckém pluku. „Řekli nám, ať si připravíme dřevěné kolíky, asi tak metr nebo metr a půl dlouhé. Netušili jsme k čemu. Udělali jsme je tedy a vydali se na přechod pouště Gobi. Oznámili nám, že jdeme válčit s Japonskem. A celou tu poušť Gobi jsem přešel pěšky. Byl tam jen písek, vůbec nic tam nerostlo. Válela se tam spousta pohozených věcí, těch, které si vzali vyšší důstojníci. Byly tam postele, noční stolky, a dokonce piano.“ Přechod pouště byl velmi náročný a trval skoro tři týdny. Šli s plnou polní. Hodně lidí přitom zahynulo. Každý dostal skleněnou čutoru na vodu, kterou jim vozili z Čity. Přes den byl jakýkoli pohyb nemožný, takže šli jen brzy ráno a pozdě večer. Přes den leželi v horkém písku, pod stany, právě k tomu sloužily ty kolíky! Tak přešli téměř celé Mongolsko až k podhůří Velkého Chinganu. Tam je čekal výcvik a nejrůznější cvičné noční pochody. V té době se Stanislav Švarc stal velitelem jednotky a byla mu přidělena hodnost nižšího důstojníka. Těch, kteří tak jako on byli na frontě, bylo velmi málo. Většinou šlo o mladší vojáky, ročník 1927. Všiml si ho tam jeden z důstojníků, který s ním bojoval v Prusku. Dobře si pamatoval, jak Stanislav Švarc o přestávkách hrával vojákům. Z pěchoty si ho vzal k sobě do zásobování, kde se mimo jiné spravovaly zbraně. Mladý voják tak zůstal ve stejném pluku, ale měl nyní jiné, mnohem příjemnější povinnosti. Najednou byl život mnohem lehčí, žádné budíčky ani nástupy! Mimo jiné se tu také naučil opravovat zbraně, dělo, samopal i protitankovou pušku.

V podhůří Velkého Chinganu

Léto po konci války tak prožil Stanislav Švarc v Mongolsku. Psát domů nesměl, a tak jeho maminka celé čtyři měsíce po příměří netušila, co se synem je. Nakonec celá zoufalá napsala do Moskvy, odkud se jí dostalo odpovědi, že je naživu a že více jí nemohou sdělit. Na přelomu července a srpna přišli do podhůří Velkého Chinganu. Dostali rozkaz všechno zakopat, včetně zbraní a aut. Byla s tím spousta práce. Druhého srpna ve 4:00 se rozezněl poplach a armáda vyrazila na přechod hor. Z osmi lidí, kteří měli na starost zásobování, však museli tři zůstat a hlídat zakopané věci. Stanislav Švarc byl jedním z nich. Nechali je na různých stanovištích a slíbili jim, že se pro ně vrátí za dva dny. Na tu dobu jim také nechali zásoby jídla. Přišli si pro ně až za tři měsíce. „Co jsme jedli? Něco málo tam rostlo. A také tam byli Mongolové, kteří chovali dobytek. Nejdřív jsme si u nich měnili jídlo za pistole, za zbraně. Ale těch moc nepotřebovali. Potom, když už to nešlo, jsme jim ukradli krávu. Byly tam připravené jámy, zastřelili jsme ji a zasypali hlínou. Mongolové všude jezdili koňmo, hledali ji, ale nenašli. Tu krávu jsme pak nasolili, mezi námi byl jeden, který věděl, jak se stahuje kůže a jak se co dělá. Vzali jsme veliký sud, vykopali obrovskou jámu, měli jsme sůl, to maso jsme nasolili a už jsme neměli hlad.“ Začátkem října 1945 si pro ně konečně přijeli, a to v amerických studebakerech, protože sovětská auta by si s terénem neporadila. Odvezli je do Mandžuska do města Čeng-Čou, kde se nacházel jejich pluk. Ten však neexistoval příliš dlouho. V té době se podle mezinárodních dohod měl snižovat počet vojsk na východě. Ale velení se do toho nechtělo, a tak se uchýlilo ke kličce: jeden útvar rozpustilo, vytvořilo jiný a převelelo ho na jiné místo. A za dva tři měsíce to celé znovu a tak až do roku 1948. V Mandžusku, všude, kde to šlo, si Stanislav Švarc sháněl noty a hrál na piano a také na harmoniku. Pravidelně si ho zvali do hlavního štábu, kde vystupoval při nejrůznějších příležitostech a doprovázel na piano vojenskou kapelu. Jednoho dne je to přestalo bavit a rozhodli se, že si ho na velitelství nechají. Tak se dostal do 30. batalionu, kde zůstal tři roky. Nebylo to vůbec špatné, snažili se mu dávat lehkou práci, nějaký čas například pracoval v knihovně. To bylo důstojnické místo a navíc tam mohl pracovat jen straník. Stanislav Švarc ve straně nebyl, a tak ho alespoň donutili ukončit stranickou školu. Později měl na starost rozhlasové vysílání. Žádné bojové akce se nekonaly, ale ve vzduchu bylo cítit velké napětí. Všichni čekali, že vypukne válka s Amerikou, a byli na to připraveni. Začala však jiná válka, s Koreou, do které SSSR oficiálně vstoupil 19. října 1950.

Pátrání po otci

Celkem Stanislav Švarc strávil v armádě sedm let a domů se vrátil až 1. května 1951. Hned po návratu začal pátrat, co se stalo s otcem. Matce řekli, že je odsouzen na deset let bez možnosti korespondence. Mezitím však uplynulo dvacet let, ale pořád od něj neměli žádné zprávy. Napsal tedy do NKVD ve Vinnici, ale tam mu odmítali poskytnout jakékoli informace. Prý po tak velké válce nemůžou najít ani živé, natož mrtvé. Napsal tedy jejich nadřízeným do Moskvy, což zřejmě zapůsobilo: konečně mu NKVD vydala doklad, že otec zemřel v roce 1943 ve vězení na infarkt. To však byla lež. Kromě toho dostal také doklad, že vyšetřování bylo pozastaveno pro nedostatek důkazů. Stanislav Švarc starší byl obviněn z protistátní činnosti, ale neuvedl žádná jména ani žádné informace. Protokoly z výslechů ani jména vyslýchajících se nedochovaly. A když předvolali svědky, jeho kolegy z cukrovaru, ti řekli, že o protistátní činnosti svého nadřízeného nic nevědí. Bylo zřejmé, že se Stanislav Švarc stal jednou z obětí stalinského teroru. A jeho český původ polehčující okolností rozhodně nebyl. Co se s otcem skutečně stalo, se pamětník dozvěděl až o mnoho let později, když za perestrojky zpřístupnili archivy NKVD. V archivu našel doklad o tom, že Stanislava Švarce staršího zastřelili dva měsíce po zatčení, poté co z něj vynutili falešné přiznání. Stejným způsobem popravili všechny „kontrarevolucionáře“, které zatkli na konci roku 1937 a na začátku roku 1938. Poprava i pohřeb proběhly tajně. Příbuzným pak oznámili, že dotyčný byl odsouzen na deset let bez práva na korespondenci.

Zahrál jsem a jim se to líbilo…

Po válce se Stanislav Švarc vrátil do Derebčinu, ale protože místo studií bojoval, neměl žádné zaměstnání. Našel si práci v cukrovaru jako účetní. Plat byl mizerný, ale když měl volno, vyrazil si do Vinnici. Ubytoval se v centru města v hotelu, ve kterém byla restaurace Červona Vinnica. Tam se chodíval najíst a poslechnout si kapelu, která tu hrávala. Jednou se s ním muzikanti dali do řeči: „Chceš si zahrát s námi? Já na to, že velmi rád. Posadil jsem se k pianu. V těch dobách jsem už měl základy hudební nauky, rozuměl jsem notám, uměl jsem zahrát skladbu v několika tóninách. Zahrál jsem tedy něco a jim se to líbilo. A zeptali se mě, jestli bych nechtěl u nich pracovat.“ Ke konci roku 1955 dostal Stanislav Švarc dopis z Vinnici, že má přijet, a na Silvestra nastoupil do nové práce. Práce v kapele ho bavila, měl hodně volného času, pracovalo se od osmi večer do jedné po půlnoci. Díky tomu se mohl přihlásit do hudební školy a později na konzervatoř. Také dobře vydělával a kromě toho, že dostával stálý plat, platili hosté pokaždé, když si přáli něco zahrát. Zejména bohatí Sibiřané. Někdy tak vydělal za večer i sto rublů, což byla třetina běžné výplaty.

Potíže s příjmením

V roce 1956 se oženil s Evou Goslinskou a přestěhoval se za ní do nedalekého města Žmerinka (ukr. Žmerynka). Eva pocházela ze vzdělané polské rodiny. Líbilo se mu, že hraje na piano a že má dobré vychování. Doma spolu mluvili polsky. V roce 1957 se jim narodila dcera Regína. Děvčátko mělo absolutní sluch a už od čtyř let hrálo na piano. Stanislav Švarc učil hudbu na základní škole a později, když ve Žmerince otevřeli školu hudební, pracoval tam. Byla to prestižní a dobře placená práce. V těch dobách bylo velmi těžké se do hudební školy dostat, přijímací zkoušky byly přísné. Také existovaly neoficiální národnostní kvóty, které situaci komplikovaly: děti s židovským příjmením tak o lekcích klavíru mohly jen snít. Také Stanislav Švarc měl „podezřelé“ příjmení, někomu znělo německy, jinému židovsky, a jeho dceři, která se chystala na hudební akademii, to snižovalo šance na přijetí. S polským příjmením však takový problém nebyl, a proto si Regína vzala příjmení po matce, u kterého aspoň nevznikaly podobné pochybnosti. V té době se Stanislav Švarc odstěhoval do Kyjeva, kde bydlela jeho matka a otčím. Oba byli velmi nemocní a potřebovali synovu pomoc. Aby si v Kyjevě mohl najít práci, musel si zařídit trvalý pobyt. K tomu se musel nechat fiktivně rozvést. Pracoval však nakonec jen jeden rok a později ho starost o nemocnou maminku a otčíma zcela pohltila.

Stáří v Čechách

Pamětníkova dcera se s rodinou v roce 1992 jako krajanka odstěhovala do České republiky, do Police nad Metují. Tam žije dodnes a v místní základní umělecké škole vede klavírní oddělení. Stanislav Švarc mohl také odjet, ale rozhodl se, že zůstane. Jako válečný veterán měl na Ukrajině řadu výhod, o které nechtěl přijít. Nemusel platit nájem, poplatky za elektřinu, plyn, vodu, telefon nebo městskou hromadnou dopravu. Každý rok mohl zadarmo jet do lázní a do nemocnice pro veterány, jednou ročně měl nárok na proplacení letenky a lodního lístku. K veteránům měli podle jeho slov na Ukrajině velkou úctu a poskytovali jim řadu výhod. Za dcerou jezdil na návštěvy. V roce 2012 se však odstěhoval do Police nad Metují natrvalo, protože už mu v Kyjevě nikdo nezůstal. Je pracovitý, takže může dceři cokoli opravit nebo třeba naladit piano. Někdy si také zahraje, ale ne moc často. Nechce totiž zlobit sousedy, kteří jeho celoživotní lásku k hudbě nesdílejí.