The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavol Beláň (* 1951)

• narozen 30. března 1951 ve Veľkých Ripňanech

• otec Pavol bojoval v druhé světové válce na východní frontě

• otec byl od 50. let funkcionářem zemědělského družstva (JRD)

• v 60. letech vystudoval lesnické učiliště

• poté pracoval jako dřevorubec

• v roce 1970 nastoupil k výkonu vojenské služby u 2. pohraniční roty v šumavské Pasečné

• působil jako psovod při hlídání železné opony

• v roce 1974 vstoupil do KSČ

• v roce 2015 vydal vzpomínkovou knihu Poviedky z hranice – Pasečná 1970-72

• v roce 2020 žil v Partizánském

Vyrůstal v komunisticky orientované rodině a sám byl od sedmdesátých let členem strany. I přesto pro něj měl srpen 1968 hořkou příchuť a sametová revoluce byla o to sladší. „Bol to najkrajší čas môjho života, čo som na svete. Pre mňa to bolo potešenie, zázrak. Dnes už musím povedať, že socializmus bola slepá ulička ľudských dejín. Keď padol, s otvorenou hubou som zíral, že sa to naozaj stalo.“ Zdaleka nejvíce historek má však spojených s pohraniční stráží, u které sloužil coby psovod počátkem sedmdesátých let. „Čiara bola sveta nedotknutá. Bol som na hranici rád,“ vzpomíná Pavol Beláň.

Otec šel do družstva rád

Pavol Beláň se narodil 30. března 1951 ve Veľkých Ripňanech v Nitranském kraji. Otec Pavol, narozený v roce 1913, se během druhé světové války účastnil bojů na východní frontě, u Lvova. V té době byl otcem dvou dětí, díky čemuž byl později stažen z fronty domů. „Keď prišiel domov, mama už mala doma papierik, že padol. Takže keď ho zbadala živého, tak sa dosť čudovala.“ O své válečné zkušenosti doma mluvil jen nerad. „Také desivé zážitky tam mal. O tých zabitých koňoch, jak behali po bojisku s roztrhanými bruchami. Jak si šliapali po črevách.“

Po válce rodina obhospodařovala pět hektarů pole, které dostala po odsunu sudetských Němců. Když potom v padesátých letech ve Veľkých Ripňanech začínala kolektivizace zemědělství, „môj otec išiel do toho družstva rád. A dokonca bol aji medzi tými, čo tých ostatných k tomu nahovárali. Bol taký stranícky aktivista zapálený. Dodnes sa tomu čudujem. Bol celý život presvedčený komunista.“ Členem strany byl otec od roku 1953 a příznivcem komunismu zůstal až do své smrti – v šedesátých letech například patřil mezi odpůrce tání. Pádu totality se nedožil, zemřel v roce 1986.

Zatímco matka Alžběta se živila jako krejčová, otec byl funkcionářem v tamním jednotném roľnickém družstvu (JRD) Radošinka, později působil i jako jeho předseda. „V tých začiatkoch socialistického družtevnictva bol zapálený budovateľ socialistického poľnohospodárstva. Ale boh vie, čo z toho nemal. Ak ja si pamätám, nikdy sme sa príliš dobre nemali.“ Jakožto předseda měl otec na starosti i výplaty. „Keď sa nosila výplata domov – on bol predseda, tak jeden ozbrojený človek s ním nosil výplatu – tak to dávali do môjho kočíka. Milión a pol korún. Takže ja som spával na miliónu. A potom na druhý deň sa to zobralo a vyplácalo sa to ako výplata družstevníkom.“

Takový dobrý pes

Pavol Beláň se narodil jako nejmladší z pěti sourozenců. Ve Veľkých Ripňanech vychodil základní školu a poté nastoupil na lesnické učiliště. Z dětství v politicky vypjatých padesátých letech si pamatuje, jak měla Státní bezpečnost (StB) spadeno na ripňanského faráře. „To bola taká zvláštnosť. Policajti ho chceli zatknúť a miestne baby sa ozbrojili vidlami, postavili sa pred faru a celú noc tam držali hliadku proti tým eštébákom, aby im zabránili tomu zatknutie. Neverili by ste, aji sa im to podarilo. Nakoniec od toho ti eštebáci upustili.“ Z téhož období si vzpomíná i na záhadnou vraždu družstevního strážníka, která zůstává dodnes nevyjasněna. „Tí jeho vrahovia ho asi utopili a potom nafingovali jeho obesenie. Celá dedina z toho mala vtedy hrôzu, až to nakoniec v čase zaniklo.“

Od druhé poloviny šedesátých let pracoval jako dřevorubec ve Veľkých Ripňanech. Vzpomíná, že po událostech v srpnu 1968 „bolo všetkým do plaču. Ja som to ešte dlho nemohol pochopiť. Prečo toto. Veľmi ťažko som to chápal.“ Dodnes si na den invaze dobře vzpomíná. „Toho rána som pustil rádio a naraz, že mimoriadne spravodajstvo. Tak som sedel na tej posteli, huba otvorená a chaos v hlave. Nemohol som to pochopiť. Ale nijakého Rusa sme nevideli. Ani stíhačku sme nepočuli. Až raz, jedného rána sme išli do lesa robiť, sekery na pleciach, prichádzali sme ku križovatke a ktosi tam bol. Naraz sa ten chlap postavil a guľomet na nás. To vám bol pocit, to vám poviem. Zostali sme stáť a prisahám, že keby jedna guľka vyletela a netrafila ma, tak tá druhá ma nedobehne.“

V roce 1970 nastoupil Pavol Beláň na základní vojenskou službu. Tu absolvoval v šumavském pohraničí. Odjakživa měl vztah k přírodě, a „tak som si do dotazníka branca napísal, že chcem ísť k pohraničnej stráži“. Zároveň splňoval nutnou podmínku – neznalost němčiny – a tak jej k pohraničníkům přijali jako psovoda. „Pes, to bol môj ďalší brat, to bolo také dobré psisko.“ Nejprve absolvoval tříměsíční výcvik v jihočeské Kaplici. „Bola to taká zbytočná doba. Bolo tam mazáctvo, ponižovanie. Nebolo to vedené správnym smerom a svojím spôsobom sa mi to zdalo nezmyselné.“ Následovala služba u 2. roty pohraniční stráže v Pasečné.

Přišel k drátům, tak ho sebrali

Rotu tehdy vedl kynolog Miro Janošec. „On celú tú vojnu prepil. A nakoniec, po vojne skončil za pašovanie – on, pohraničník, pašoval rifle, magiče, kazeťáky vtedy boli. To bolo neuveriteľne drzé. Musel vedieť, že jedného dňa ho chytia. Ale keď je notorik, tak potrebuje peniaze a potrebuje piť. Prišiel do pohraničnej dedinky a tam v krčme predával tie rifle a samozrejme hneď sa aj opil za tie peniaze a prechádzalo mu to roky. Je to neuveriteľné, ale je to tak.“ Nakonec si údajně Miro Janošec odseděl čtyři a půl roku a po propuštění z vězení se upil. Nebylo mu ani třicet let.

Úkolem psovodů pohraniční stráže bylo hlídat „čáru“. „Strážili sme pri tej železnej opone a z roty nám zavolali: ,Pravá päť.‘ A keď sme boli blízko, tak sme utekali na to miesto, skontrolovali, preverili sme to so psom, či nie je narušiteľ schovaný niekde. Mali sme veľmi málo času. Tam rozhodovali sekundy. A mali sme úsek 8160 metrov.“ V tomto osmikilometrovém úseku chtělo v průběhu prvního odslouženého roku – 1970 – do Rakouska utéct sedm lidí. Nikomu se to nepodařilo.

Osmý „narušitel“ byl potom téhož roku zadržen při pokusu o přechod hranice z Rakouska do Československa. „On mal frajerku, s ktorou si dopisoval, z Poľska. Nevedel sa k nej dostať, tak prišiel k tým drôtom. Tak ho zobrali, ale potom ho vrátili späť.“ Následující rok se o ilegální překročení hranic v daném úseku údajně nepokusil nikdo. „Ale to bolo preto, že tá ochraná hranice sa stala prísnejšie, a to pohraničné pásmo, ktoré bolo medzi drátami kilometer, sa zvýšilo na dva na tri.“

Měl jsem střílet

Čára byla místem specifických pravidel i zvláštností. „Za čiaru sa nesmelo chodiť, za čiaru sa nesmelo strieľať ani psa posielať. Čiara bola sveta nedotknutá. Zvláštnosťou rakúskej strany bolo, že oni obrábali pole až po demarkačnú čiaru, zatiaľ čo Československo, to bolo zarastené zeleňou. To bolo ako Šípková Růženka v rozprávke. Na druhej strane bola tá naša strana takú dobre stráženou prírodnou rezerváciou.“ V očích veřejnosti pohraničníci údajně nikdy neměli příliš dobrou pověst. „Považujú nás skoro za esesákov. Ale cez čiaru neutekali len takí tí dobrí ľudia. Cez čiaru utekali aj zbehovia. A to boli celej skupiny vojakov. Osem, desať vojakov so samopalmi.“

Ve službě strávili pohraničníci mnoho času na strážné věži. „Tam sme sedeli, telefón sme mali napichnutý a čakali sme. A keď náhodou sme niekoho zbadali, zavolali sme na rotu. Alebo keď nám zavolali z roty, tak sme hneď leteli dole a utekali sme po zadnej strane smerom do Rakúska hľadať, či je niekde narušená alebo prestrihnutie stena, či tam sú stopy a tak. Pes išiel samozrejme prvý. Pes bol nenahraditeľný. V noci na Šumave bez psa, to by sme boli stratení.“

Během hlídek pamětník nejednou zažil vypjaté okamžiky. „V nedeľu po obede prišla rodinka k demarkačnej čiare, ktorú tam tvoril taký potôčik. Začali sa tam dívať a ošívať a ja si hovorím: ,No snáď nechceš preskočiť plot.‘ A oni naraz preskočili potok a išli k tým drôtom. Ja som neveril vlastným očiam, že toto môže byť pravda. Potom mi došlo, že tam sú jahody. Stál som tam pri zábradlí so samopalom v ruke, ostré náboje, samozrejme. A on s tými jahodami utiekol. Podľa predpisov som mal strieľať. To bola nepríjemná chvíľa.“

Dal si to pod bradu a prásk

I přes tyto příhody se během dvou let u pohraniční stráže nesetkal se střelbou na člověka. „Ale do vzduchu sa strieľalo. Dvaja narušitelia mali nože, ale keď hliadka vytiahla samopal, tak boli radi, že ich môžu položiť. Mali so sebou aj desať tisíc korún, bol to otec a syn. Za nechtami už mali nejaké trestné činy. Tak s tými bola rýchlo hotová vec. Oni boli od čiary ešte dobrý kilometer, tam sa túlali po lúke. Hliadka je dobehla a oni vytiahli nože – to bola úplná blbosť. Tak ich zobrali a zavreli.“

K československé pohraniční stráži se váže ponurý statistický údaj. Tím je nebývale vysoký podíl sebevražd. V letech 1948–1989 byla sebevražda příčinou bezmála třetiny (32 %) veškerých úmrtí pohraničních vojáků.[1] „Čo ja som počul také samovraždy, boli teda údesné. Jeden sa dokonca pripravoval na samovraždu dva až tri týždne. Dal si to takto pod bradu, prásk a zastrelil sa.“ Proč bylo podle pamětníka mezi pohraničníky tolik sebevrahů? „Väčšinou, to by ste neverili, mali v tom prsty, všetkých desať, ženy. Keď chlapčisko na vojne nemá práve dobrého kamaráta, nemá okolo seba dobrý kolektív, je mu zima, služba ťažká a dievča mu dá padáka. Nevie si s tým rady, v službe je koľko razy sám a na pleci stále nosí nabitý samopal.“

Jedinou častější příčinou úmrtí – než sebevraždy – byly nehody, ty měly na svědomí 42 % úmrtí.[1] „Veľa ľudí sa opilo a zamrzlo. Išli do služby, zobrali si fľašu, vypili liter vodky, po vodke sa dobre spí, vonku mínus dvadsať a ráno chlapci tvrdý.“ Zdá se, že alkohol v nehodách nefiguroval jen výjimečně. „Chlapci išli na vychádzku. Išli sa za bieleho dňa kúpať do Lipna a jeden sa utopil, lebo bol opitý.“ Pro úplnost dodejme, že pohraničníci umírali v přestřelce nebo v boji s „narušiteli“ jen výjimečně, ve 2 % případů. Častěji pak k úmrtím na čáře docházelo následkem vzájemného postřelení strážců (7 % úmrtí).[1]

Slepá ulička dějin

Dva roky po návratu z vojny, v roce 1974, vstoupil pamětník po vzoru svého otce do KSČ. „Môj otec bol zapálený komunista, až moc. A brat tiež. Oni boli takými mojimi prirodzenými vzormi.“ V osmdesátých letech se od strany distancoval. „Afganistan? To som nemohol pochopiť, ako Rusi šli do toho Afganistanu. To bol teror, hrozná vec. V roku osemdesiatom ôsmom som prestal chodiť na stranícke školenia a na schôdze.“

Navzdory vlastní komunistické minulosti a prorežimnímu prostředí, ve kterém byl vychováván, rád vzpomíná na sametovou revoluci. „Pamätám si na tú atmosféru roka osemdesiateho deviateho. Bol to najkrajší čas môjho života, čo som na svete. Pre mňa to bolo potešenie, zázrak. Dnes už musím povedať, že socializmus bola slepá ulička ľudských dejín. Keď padol, musím povedať, že som s otvorenou hubou zíral, že sa to naozaj stalo.“ Starší bratr Julius zastával k listopadovému převratu opačný postoj. „Toho to zničilo. Pre toho to bola katastrofa.“

Pád režimu vnímal pamětník jako nevyhnutelný. Rozdělení Československa jej však zaskočilo. „Hovoril som si: ,Tak toto asi nebude pravda, to sa len tak hovorí.‘ Ale išlo to ako po schodoch a nakoniec to urobili. To bolo pre mňa veľké prekvapenie.“ Dnes (2020) žije Pavol Beláň ve městě Partizánske, necelých čtyřicet kilometrů od rodných Veľkých Ripňan. Roku 2015 vydal knihu s názvem Poviedky z hranice – Pasečná 1970–72.

 

 

[1] https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/10/Zelezna-opona-v-Ceskoslovensku_pdf.pdf

Redakční poznámka: Pamětník na nahrávce hovoří slovensky, citace tedy byly ponechány ve slovenštině.