Dagmar Horváthová

"Podívejte, já jsem byla malá holka na konci roku deset. Já jen vím, že prostě nechodilo se na návštěvy tak bezstarostně jako předtím. Navzdory tomu jsem… já jsme se kamarádila prostě s jednou, jmenovala se Hanka, byla z bohatý rodiny, seděly jsme vedle sebe ve škole, kamarádily jsme se a důsledek to mělo ten… Naši se znali teda, chodili se navštěvovat, ale ne velmi často, ale znali se. Hlavně v létě prostě tam byly ty terasy u domů, tak prostě jednou byla kávička tam, zase někdy byla kávička u druhých, tak prostě takovým způsobem nějakým se kamarádili. No ale skončilo to tak, že když odvezli mámu, když máma dostala předvolání do koncentráku, tak maminka té Hanky vzala mně a mého bráchu a odvezla nás k svoji matce na vesnici, kde měly statek. Takže nás zachránila."

"V té vile, kde jsme my bydleli, to byl takový systém velmi pěkný. Pan domácí postavil vilu tříposchoďovou. Ta naše měla čtyři poschodí, protože měla ještě takový malý suterén, vedle garáže byl suterén. A pan domácí bydlel v prvním poschodí, na přízemí bydlel nájemník, ten mu platil nájemný, jemu to platilo dluhy. Domovník bydlel zadarmo a staral se o zahradu a chodníky. A ty naši domácí měli ještě takový malý byt a velkou terasu na střeše a za války ji pronajali někomu taky. Co předtím užívali oni obě poschodí, to pronajali. No a ty lidi, co si to pronajali, když naši odešli do koncentráku, tak se nastěhovali do našeho bytu. Takže ho Němci neobsadili. Protože tam přišli a ten byt byl obývaný. A to byly tak slušní lidi, že prostě nám nic neodnesli, o nic nás nepřipravili. A když nás táta dovez do Prahy, tak ty, jmenovali se Vlčkovi, bydleli v našem bytě a to byl třípokojový byt, tak my jsme bydleli v jednom pokoji a oni bydleli v tom dalším a kuchyň jsme používali. Po válce si oni našli vlastní byt a my jsme dostali svůj byt zpátky. Ono za války jsou sice strašné věci, ale najdou se i hodní lidi."