The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Adamec (* 1934  †︎ 2017)

• narozen 9. února 1934 v Praze

• otec měl stavební firmu

• za války otec u protiletecké obrany nazývané Luftschutz

• otec se zapojil do odboje a účastnil se Pražského povstání

• po roce 1948 otec přišel o stavební firmu

• pamětník spolužákem Jany Horákové na Drtinově gymnáziu

• v červenci 1957 odsouzen Krajským soudem v Ústí nad Labem za velezradu na osm let

• Nejvyšší soud v Praze 16. října 1957 trest zmírnil na čtyři roky

• více než dva a půl roku na Bytízu

• propuštěn na amnestii v květnu 1960

• kulisák v Národním divadle

• učitel v Základní škole Štěchovice

• výslech na StB kvůli přátelství s Vilémem Hejlem

• malíř navazující na kubistické a futuristické pojetí figurální kompozice

• žil a tvořil v obci Hamry na Prostějovsku

• zemřel 2. září 2017

Zdeněk Adamec dnes tráví hodně času ve svém ateliéru v malé obci Hamry, kde maluje obrazy navazující na kubistické a futuristické pojetí figurální kompozice. Jeho obrazy jsou plné barev a jen těžko by se z nich daly vyčíst těžké životní zkoušky, kterými prošel. Ty by charakterizovaly spíše odstíny šedé. Velmi krutě totiž do jeho života zasáhla padesátá léta minulého století. Už na Drtinově gymnáziu v Praze zažil, jak komunistický režim dokáže zacházet se svými odpůrci. Jeho spolužačkou a dobrou kamarádkou totiž byla Jana Horáková, dcera popravené Milady Horákové. O sedm let později se sám dostal do spárů komunistické justice. Po maďarských událostech se podílel na sepsání dokumentu odsuzujícího zásah v Maďarsku a podporujícího budoucnost našeho státu bez vedoucí úlohy komunistické strany. Ten měl být doručen do Rádia Svobodná Evropa. V červenci 1957 ho za to Krajský soud v Ústí nad Labem poslal pro velezradu na osm let do vězení. Více než dva a půl roku pak strávil v nápravně pracovním táboře u uranových dolů v Bytízu, než ho v roce 1960 propustili na rozsáhlou amnestii prezidenta republiky.

Dětství v Radlicích

Zdeněk Adamec se narodil 9. února 1934 v Praze. Rodina byla dobře finančně zabezpečená. Otec vlastnil malou stavební firmu a matka se starala o domácnost. Dětství Zdeněk prožil ve vile se zahradou v okrajové části Prahy, v Radlicích. „Radlice byly víceméně vesnice, takže jsem vlastně do svého mládí žil na venkově. Ačkoli na Václavské náměstí jsem se dostal za půl hodiny tramvají,“ vzpomíná pamětník na tehdejší Radlice, které byly k Praze připojeny v roce 1922.

Když mu bylo pět let, obsadila v březnu 1939 vojska wehrmachtu Čechy a Moravu a na obsazeném území vznikl Protektorát Čechy a Morava. Otce pak jako stavitele zařadili do protiletecké obrany nazývané Luftschutz. Měl za úkol řídit vyprošťovací práce po náletech na Prahu. „Celá ta organizace speciálně tam, kde byl otec, se zapojila do protifašistického hnutí. Nic se nestalo. Nikdo nic neprozradil a otce nikdy nezatkli, takže se pak účastnil bojů při Pražském povstání.“

Ještě před vypuknutím Pražského povstání Zdeněk Adamec úspěšně absolvoval zkoušky na reálné gymnázium na Vyšehradě. „Vzpomínám si, že některé přednášky museli kantoři učit německy. Asi jednou týdně byla německá hodina zeměpisu a myslím geometrie nebo přírodopisu. Když přišel německý inspektor na hodinu, tak jsme museli všichni vstát. On si stoupl na stupínek, zařval: ,Sieg heil’ a my jako prckové jsme museli zvednout ruce a zařvat: ,Sieg heil!’“ Školní ročník ale Zdeněk Adamec nedokončil, protože po spojeneckých náletech na Prahu gymnázium uzavřeli. Konec války zažil v Zadní Třebani ležící na řece Berounce, kam odešla matka s dětmi do letní vily. Zdeněk tam tak viděl projíždět kolony sboru generála Vlasova spěchající na pomoc Praze během Pražského povstání, ve kterém bojoval i pamětníkův otec.

Všichni věděli, že je to zločin

Po válce Zdeněk Adamec opět nastoupil na reálné gymnázium na Vyšehradě. Studoval tam i v únoru 1948, kdy moc ve státě převzala komunistická strana. „Vnímal jsem to velice intenzivně, protože otec i naši příbuzní a známí věděli, že je to konec a že nastupuje komunistická diktatura, která bude řízena z Moskvy. A taky byla. Pak začali zatýkat. Někteří příbuzní a rodinní známí byli zatčeni.“

V dubnu 1948 dle návrhu Zdeňka Nejedlého proběhla reforma školství. Mimo jiné v ní byly sloučeny nižší ročníky gymnázia s měšťanskými školami. Gymnázium na Vyšehradě se zrušilo a žáky vyšších ročníků přeřadili na Drtinovo gymnázium. Jednou z nových spolužaček Zdeňka Adamce se stala i Jana Horáková, dcera Milady Horákové. V září 1949 Miladu Horákovu zatkla StB a 27. června 1950 ji po vykonstruovaném procesu popravili. Zdeněk Adamec vzpomíná, že skoro všichni spolužáci ve třídě věděli, že se jedná o justiční vraždu. „Samozřejmě jsme to vnímali, ale co jsme Janě mohli říct. Byla to strašná doba, ale sedmnáctiletý osmnáctiletý člověk se v tom orientuje jinak než dospělý, který ví, jaký to mohlo mít dosah. Samozřejmě, že tam byla strašná nálada.“ Janě Horákové se prý učitelé z gymnázia snažili pomáhat. „Někteří kantoři se k Janě chovali velice slušně. Dokonce paní profesorku Smetanovou jsem viděl, jak ji někde stranou třídy chlácholí. I ředitelka Hanušová, která sice byla ve straně, ale chovala se k ní taky slušně. Denně v naší třídě po určitou dobu seděli asi tři chlapi. Jestli to byli estébáci, ale asi ano. A myslím, že mezi nimi byl taky někdo z ministerstva školství. Dávali pozor, jak se vyučuje ve třídě. A naše třídní kantorka schválně Janu volala, aby ukázala, že je to svědomité děvče, a aby jí nějakým způsobem pomohla,“ vzpomíná Zdeněk Adamec, který byl blízký kamarád Jany Horákové a i potom ji často navštěvoval v jejím bydlišti u tety Věry Tůmové. Mnoho návštěv přitom nechodilo, protože dům monitorovala Státní bezpečnost. „Jana pak byla velice opatrná a nerada o tom mluvila a nerada na to vzpomínala, protože to pro ni bylo opravdu strašné. (...) Když jsme pak maturovali, tak Janě Horákové řekli, že v životě nebude studovat medicínu, kam se hlásila, tak pak skončila jako sestřička na zubním oddělení na Karlově náměstí.“ V roce 1968 se Janě Horákové podařilo odejít za svým otcem Bohuslavem Horákem do USA, který se tam za dramatických okolností dostal již v roce 1948.

Komunistický režim také tvrdě vystupoval proti podnikatelům a živnostníkům a otci nezbylo nic jiného než svou stavební firmu zrušit. „Vypsali strašně vysoký daně, aby je zničili. Otec měl zaplatit osm set tisíc a vůbec nevěděl proč. Měli jsme menší vilu v Zadní Třebani a on ji nabídl. Měl možnost nabídnout vilku jako náhradu, nebo jít do kriminálu. Odkoupil ji nějakej komunista asi za padesát tisíc. Já jsem pak po převratu chtěl vilku zpět, ale na ministerstvu financí seděli komunisté a ti řekli, že to bylo odevzdáno místo daní. Hotovo. Pak už jsem se po tom nepídil a je to chyba. Jenže už tam bydlely děti těch komunistů, které byly slušnější a musely by se vystěhovat. To je všechno složitý.“

Tak málo stačilo k velezradě

Po ukončení gymnázia chtěl Zdeněk Adamec na Akademii výtvarných umění. Nepřijali ho, a tak nakonec vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1955 dostal umístěnku na Jedenáctiletou střední školu v Chomutově. Zdeněk Adamec se tam mimo jiné seznámil s Ladislavem Krejzou, který patřil mezi mladé křesťanské demokraty. Po sovětské invazi do Maďarska v roce 1956 zorganizoval Ladislav Krejza sepsání prohlášení o nesouhlasu se sovětskou invazí a o budoucnosti našeho státu bez vedoucí úlohy komunistické strany. Do tvorby tohoto dokumentu se zapojil i Zdeněk Adamec. Jako učitel vypracoval program představy budoucího školství a kultury. „Ladislav Krejza pak řekl, že má někoho, kdo to dopraví do Svobodné Evropy, což byla samozřejmě pitomost. Byl to člověk neprověřený, a už když jsem ho viděl poprvé, tak jsem cítil, že je to nějaká levota. Taky byla. Byl to estébák. Nějakej doktor Houšť, který dělal konfidenta Němcům za protektorátu a potom konfidenta komunistům. To bylo jasný, po převratu si ho komunisté zavolali a řekli: ,Hele, tys pracoval pro Němce, tak půjdeš do basy, a když budeš pracovat pro nás, tak tě necháme.’ Tak ten nás udal a byli jsme zatčeni.“

V květnu 1957 Zdeňka Adamce zatkli a odvezli do Krajské věznice v Litoměřicích. Dne 31. července 1957 proběhlo u Krajského soudu v Ústí nad Labem hlavní líčení s obžalovanými Ladislavem Krejzou, Miroslavem Vaicem a Zdeňkem Adamcem. Závěrečný verdikt zněl: Ladislav Krejza 15 let za velezradu, Miroslav Vaic 6 let za velezradu a Zdeněk Adamec 8 let za velezradu. „Myslel jsem, že to bude horší. Když je někomu dvacet tři, tak se na svět dívá optimisticky. Nemá rodinu, není ženatý. Nebyl jsem z toho zdrcený,“ vzpomíná Zdeněk Adamec na své pocity po vyřčení rozsudku.

Všichni tři se odvolali a Nejvyšší soud v Praze 16. října 1957 jejich tresty zmírnil: Ladislav Krejza dostal 10 let za velezradu, Zdeněk Adamec 4 roky za podvracení republiky, Alois Vaic 3 a půl roku taktéž za podvracení republiky.

Na Bytízu

Z Prahy pak Zdeňka Adamce převezli do největšího nápravně pracovního tábora u uranových dolů v Československu, na Bytíz u Příbrami. Dodnes si vzpomíná na první nástup do šachty. „Přišel jsem k šachtě a čekali jsme, až vyjede klec nahoru. Když vyjela, tak z ní vynesli pomláceného chlapa. Něco na něj spadlo a crčela z něj krev.“ Těžbou radioaktivní rudy strávil Zdeněk Adamec na Bytízu přes dva a půl roku. Vzpomíná na spoluvězně, mezi nimiž byli kněží, univerzitní profesoři, odsouzení komunističtí poslanci i obyčejní zločinci. Jmenovitě vzpomíná například na politické vězně spisovatele Karla Pecku nebo básníka Zdeňka Rotrekla.

Zdeněk Adamec využíval volné chvíle k doučování němčiny. Jeden z dozorců ho při této nepovolené činnosti zastihl a poslal na tři dny do korekce. „Korekce znamenala, že jste měl jídlo každej druhej den, jinak kafe a černej chleba. Hlídal mě tam bachař. Myslím, že to bylo před Vánocema a bachař byl mladej kluk a chtěl s někým mluvit. Dal se se mnou do debaty a povídá: ,Já jsem nešťastnej. Na vojně k nám přišli a nalejvali nás k policajtům.’ On se přihlásil a jako policajt se dostal k bachařům. Říkal: ,Když to vidím, tak jsem z toho nešťastnej. Nevím, jak se toho zbavit.’ Ten kluk se málem rozbrečel. Prostě za to nemohl. Oblbli ho, on se přihlásil,“ vzpomíná na jedinou rozmluvu s bachařem pamětník.

Jak jsem pohřbíval Zdeňka Nejedlého

V květnu 1960 Zdeňka Adamce propustili na rozsáhlou amnestii prezidenta republiky. Nastoupil pak jako dělník u Československých státních drah. S ostatními dělníky spával v maringotce, a protože stísněných prostor měl již dost z vězení, podal výpověď. Toulal se po Praze a u Národního divadla narazil na bývalého spoluvězně Karla Packu. Ten v té době v Národním divadle pracoval jako kulisák a toto zaměstnání nabídl i Zdeňku Adamcovi. „Zatáhl mě za vedoucím. Tomu se v Národním divadle říkalo strojmistr. Asi od slova strojení, ne od slova stroj, páč tam žádný stroje nebyly. Tam se všechno tahalo ručně. Ten mě zavedl na kádrové oddělení. Nějak přišlo na to, že jsem bývalý vězeň. Kádrová říká: ,Ježišmarjá, vždyť už tu dělají čtyři. Vždyť do Národního divadla chodí pan prezident.’ Strojmistr říká: ,Heleďte, to nevadí. Oni ti kluci uměj dělat. To jsou vlastně nejlepší pracovníci.’ My byli zvyklí dřít v dolech, tak nám to bylo fuk. Tak mě tam vzali a dělal jsem kulisáka.“

Jako jevištní technik zůstal v Národním divadle čtyři roky, a dokonce se mu tam podařilo vystavit několik svých obrazů v divadelním klubu. Z tohoto zaměstnání má i jednu kuriózní historku, kterou sám nazval: „Jak jsem pohřbíval Zdeňka Nejedlého.“ Tento historik a také významný komunistický politik byl například zodpovědný za ateistickou ideologizaci školství a likvidaci církevních škol a nese také výrazný podíl na ustrnutí hudební, literární a divadelní tvorby. Zemřel 9. března 1962 a poslední veřejné rozloučení se konalo v Národním divadle, hned druhý den po zkoušce na operu Boris Godunov. Na zkoušce se objevil i kůň vyvezený před oponu jevištním výtahem. Přes noc tam po něm ve výtahu zůstal trus, který těsně před přivezením rakve uklidil Zdeněk Adamec. „Takže jsem měl takovouhle zásluhu,“ s úsměvem dodává pamětník. Následně rakev tímto výtahem vyvezli před oponu a odnesli do prostoru za jevištěm, kde se skladovaly kulisy. „Přicházely další kulisy a oni je šoupli na tu rakev. My jsme postavili katafalk a pak se hledala rakev. Našli jsme ji zahrabanou pod kulisami. Šoupli jsme tam rakev a museli jsme vypadnout, protože naše přítomnost nebyla vhodná. To už tam chodilo asi dvacet estébáků a mezi sedadlama s baterkou hledali, jestli tam není nějaká nálož, protože na ten pohřeb přišly komunistické veličiny.“

Problémový učitel

V roce 1964 se Zdeňku Adamcovi podařilo získat místo učitele na základní škole ve Štěchovicích. „Oni ani ve škole a ani ve školství asi nevěděli, že jsem byl zašitej,“ dodává pamětník. Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožil při návštěvě Velké Británie, kam se dostal s pionýrskou organizací, v níž vyučoval děti kreslení. „Angličané se potom ke mně chovali velice slušně. Měl jsem tam pověšený sako a sáhl jsem si do kapsy a v ní bylo sto liber. Někdo to tam tajně dal,“ vypráví pamětník, kterého si pak prý pozvali na místní policejní stanici, kde mu nabídli emigraci. Zdeněk Adamec odmítl. Doma na něj čekala manželka s dcerou.

V prosinci 1970 byl na XIII. sjezdu KSČ přijat dokument s názvem „Poučení z krizového vývoje“. Ve straně i společnosti začala normalizační očista. Lidé dostávali k podpisu dokument schvalující vstup vojsk Varšavské smlouvy. Škola ve Štěchovicích nebyla výjimkou. „To se tam muselo. S nechutí, samozřejmě. Možná je to určitý druh kolaborace, jestli se to dá tak nazvat. Nepodepsat by asi znamenalo nějaké následky. Podepsali to všichni. Ten dobrák ředitel se ještě omlouval a říkal, že ví, že je to hrozné, ale musíme to podepsat, že se to kontroluje. Je to určitý škraloup. Mohl být člověk hrdina a říct, ať s tím jdou do háje. Ale po těch zkušenostech jsem si říkal, že tím nikomu neublížím.“

Za normalizace utekla do Kanady pamětníkova sestra Olga Brabcová se svým manželem Jaroslavem. „Letěli na Kubu, a když mělo jejich letadlo mezipřistání v Kanadě, tak všichni utekli. V tom letadle během tankování asi nesměli být a nikdo, kromě jednoho staršího páru, se do něj už nevrátil.“ Olga Brabcová se do Československa již nikdy natrvalo nevrátila a dnes žije v Mexiku.

O několik měsíců později v roce 1977 navštívil Zdeňka Adamce muž ze Státní bezpečnosti, aby ho kvůli anonymnímu udání pozval na stanici StB v pražské Bartolomějské ulici. Udání mimo jiné obsahovalo nařčení, že pamětník se stýká s protistátním živlem Vilémem Hejlem, kterého znal již od dob studií na Drtinově gymnáziu. Scenárista, prozaik, překladatel a bývalý politický vězeň Vilém Hejl totiž v roce 1977 podepsal Chartu 77. Muži z StB pak Zdeňku Adamcovi řekli, že anonym hodí do koše jen za malou protislužbu. Stačí jim, když bude donášet informace na svého přítele. „Řekl jsem jim, že to dělat nebudu a že už jsem u lopaty dělal, a když mě vyhodí ze školství, tak půjdu k lopatě znovu. Oni byli samozřejmě naštvaní a řekli, že můžu jít.“ O rok později Vilém Hejl odcestoval do západního Německa, kde pak pracoval v Rádiu Svobodná Evropa. Zdeňka Adamce si předvolali na školský odbor, kde mu do budoucna zakázali vyučovat občanskou výchovu a dějepis.

Pro Zdeňka Adamce to ale nebylo poslední setkání s StB. S učitelem Jiřím (Šlupkou) Svěrákem totiž jednou v autobuse nahlas nadávali na komunistický režim. „My jsme se jednou před Vánocema ochmelili a nastoupili jsme do autobusu Štěchovice - Praha. Jak jsem byl ochmelenej, tak jsem v tom autobuse začal nadávat, že Stalin a Lenin byli vrazi a lotři. Pak jsem ještě pronášel nějaký kecy. Nikdo si toho nevšiml. Oni se lidi třeba báli nebo si toho nevšimli. Ale ve Vraným vystupoval chlap, to byl nějakej ředitel nebo zástupce ředitele blízkých elektráren, a povídá: ,Kdybych věděl, jak se jmenujete, tak vás oznámím na policii.’ Řidič, dobrý komunista, řekl: ,To jsou učitelé ze Štěchovic.’ Tak to bylo ložený. Tejden se nic nedělo a asi za čtrnáct dní jsem z okna, kde jsem učil, viděl dva pány s aktovkama přicházet do školy. Věděl jsem, že je hotovo. To člověk pozná, že jsou to estébáci. Rychle jsem běžel za Jirkou a řekl mu, že jsou tady. ,Tak jak to uděláme?’ Na koho to budou valit, tak ten tu vinu vezme na sebe. Když to budu já, tak to budu já, když to budeš ty, tak to budeš ty.’ Napřed volali Jirku a řekli mu, že v autobuse se něco dělo, a on odpověděl, že už si to nepamatuje, a ptali se ho, jestli říkal něco pan Adamec. ,Ne, ten mlčel.’ Přitom já jsem tam řval a on byl ticho. Oni mu řekli, že kdyby to říkal pan Adamec, tak má strašnej průser, protože už byl zavřenej a to, co se tam řeklo, to jsou závažný věci. On jim pověděl, že nic neví, že byl opilý. Tak to prošlo. Ono už to taky bylo v době, kdy byli komunisti pěkně měkký a moc si nedovolili. Ředitel mně pak řekl, že mě budou volat na školský odbor. Pak si mě zavolali, nic z toho nedělali a Jirku pak přeložili pryč.“

Po pádu komunismu se stal dokonce Zdeněk Adamec ředitelem štěchovické školy. V době natáčení rozhovoru (2014) žil pamětník se svou druhou manželkou v malé obci Hamry a takto mi odpověděl na otázku, jak se podle něho vyrovnala naše společnost se zločiny komunismu: „Když debatuji s lidmi, tak oni vzpomínají na dobu komunismu, že bylo lacinější pivo, že byl každý zaměstnán, že bylo to a to a že po stránce ekonomické to bylo pro ně jakoby lepší. No jo, ale to jsou lidi tohoto druhu a nikdo z nich neřekne, že když jste tenkrát něco řekl, tak vás zavřeli. Byla nesvoboda. To takový obyčejný lidi moc nezajímá. Že byly zadrátovaný hranice, to je taky nezajímá, že byli lidi zavíraný, že byli popravovaní, na to se nevzpomíná. Těžko jim to říct. Já se vyhýbám na to narážet, protože oni mají svůj život a oni to tak vidí. Hotovo.“