Zdeněk Adamec

„Měl jsem učebnici němčiny, a tak jsem se do toho díval, a protože jsem byl po šichtě, tak jsem seděl v místnosti a u stolu jsem si něco psal. Vletěl tam bachař. Bachaři dělali takový namátkový kontroly. Vyškubl mi papír. Hotovo. Dostal jsem za to asi tři dny korekce, že jsem si psal něco, co nebylo povolený. Korekce znamenala, že jste měl jídlo každej druhej den, jinak kafe a černej chleba. Hlídal mě tam bachař. Myslím, že to bylo před Vánocema a to je velice zajímavé. Bachař byl mladej kluk a chtěl s někým mluvit. Dal se se mnou do debaty a povídá: ,Já jsem nešťastnej. Na vojně k nám přišli a nalejvali nás k policajtům.‘ On se přihlásil a jako policajt se dostal k bachařům. Říkal: ,Když to vidím, tak jsem z toho nešťastnej. Nevím, jak se toho zbavit.‘ Ten kluk se málem rozbrečel. Prostě za to nemohl. Oblbli ho, on se přihlásil, hotovo. To byla jediná rozmluva s bachařem.“

„My jsme se tam jednou před Vánocema ochmelili. Bylo před Vánocema a nastoupili jsme do autobusu Štěchovice – Praha. Jak jsem byl ochmelenej, tak jsem v tom autobuse začal nadávat, že Stalin a Lenin byli vrazi a lotři. Pak jsem ještě pronášel nějaký kecy. Nikdo si toho nevšiml. Oni se lidi třeba báli nebo si toho nevšimli. Ale ve Vraným vystupoval chlap, to byl nějakej ředitel nebo zástupce ředitele blízkých elektráren, a povídá: ,Kdybych věděl, jak se jmenujete, tak vás oznámím na policii.‘ Řidič, dobrý komunista, řekl: ,To jsou učitelé ze Štěchovic.‘ Tak to bylo ložený. Já povídám: ,Jirko, jsme v průšvihu. Teď musíme čekat, co se bude dít.‘ Tejden se nic nedělo a asi za čtrnáct dní jsem z okna, kde jsem učil, viděl dva pány s aktovkama přicházet do školy. Věděl jsem, že je hotovo. To člověk pozná, že jsou to estébáci. Rychle jsem běžel za Jirkou a řekl mu, že jsou tady. ,Tak jak to uděláme?‘ Na koho to budou valit, tak ten tu vinu vezme na sebe. Když to budu já, tak to budu já, když to budeš ty, tak to budeš ty.‘ Napřed volali Jirku a řekli mu, že v autobuse se něco dělo, a on pověděl, že už si to nepamatuje, a ptali se, jestli říkal něco pan Adamec. ,Ne, ten mlčel.‘ Přitom já jsem tam řval a on byl ticho. Oni mu řekli, že kdyby to říkal pan Adamec, tak má strašnej průser, protože už byl zavřenej a to, co se tam řeklo, to jsou závažný věci. On jim pověděl, že nic neví, že byl opilý. Tak to prošlo. Ono už to taky bylo v době, kdy byli komunisti pěkně měkký a moc si nedovolili. Ředitel mně pak řekl, že mě budou volat na školský odbor. Pak si mě zavolali, nic z toho nedělali a Jirku pak přeložili pryč.“

„Do třídy se mnou chodila Jana Horáková, dcera popravené Milady Horákové. To si vzpomínám, že to byl pěkný fofr. Popravili matku a vím, že někteří kantoři se k Janě chovali velice slušně. Dokonce paní profesorku Smetanovou jsem viděl, jak ji někde stranou třídy chlácholí. Celkem se k Janě chovali velice slušně. I ředitelka Hanušová, která byla ve straně. Jako ředitelka musela být. Nebo nevím, jestli byla komunistka přesvědčením, ale chovala se k ní taky slušně. Denně v naší třídě po určitou dobu seděli asi tři chlapi. Jestli to byli estébáci, ale asi ano. A myslím, že mezi nimi byl taky někdo z ministerstva školství. Dávali pozor, jak se vyučuje ve třídě. A naše třídní kantorka schválně Janu volala, aby ukázala, že je to svědomité děvče, a aby jí nějakým způsobem pomohla. Já jsem byl s Janou Horákovou blízký přítel. Když jsme pak maturovali, tak Janě Horákové řekli, že v životě nebude studovat medicínu, kam se hlásila, tak pak skončila jako sestřička na zubním oddělení na Karlově náměstí.“

„Byl jsem bez práce a coural jsem se po Praze. Jdu kolem Národního divadla a najednou slyším: ,Ahoj! Co děláš?‘ Karel Pecka. Já říkám: ,No co bych dělal, Karle. Hledám nějaký zaměstnání.‘ ,Tak pojď k nám tahat kulisy.‘ Tak jsem řekl: ,Je to lepší než práce na trati, tak co bych nešel.‘ Zatáhl mě za vedoucím. Tomu se v Národním divadle říkalo strojmistr. Asi od slova strojení, ne od slova stroj, páč tam žádný stroje nebyly. Tam se všechno tahalo ručně. Ten mě zavedl na kádrové oddělení. Nějak přišlo na to, že jsem bývalý vězeň. Kádrová říká: ,Ježišmarjá, vždyť už tu dělají čtyři. Vždyť do Národního divadla chodí pan prezident.‘ Strojmistr říká: ,Heleďte, to nevadí. Oni ti kluci uměj dělat. To jsou vlastně nejlepší pracovníci.‘ My byli zvyklí dřít v dolech, tak nám to bylo fuk. Tak mě tam vzali a dělal jsem kulisáka.“