Hana Adlerová

„V říjnu 1944 měli Němci obavu z příchodu Rusů. Proto se rozhodli oblast severního Norska zvanou Finnmark evakuovat na jih a všechno spálili. Málo se o tom dnes ví, že celá severní část Norska byla vypálená. Sem a tam zůstal nějaký kostel, jinak bylo vše vypáleno a obyvatelé vyhnáni. Nás mezi pacienty samozřejmě evakuovali také a lodí jsme dopluli do Trondheimu. Tam jsme se dostali do styku s partyzány, kteří nám řekli, že nesmíme dál, protože na nás v Oslu už čeká gestapo. A pomohli nám dostat se do Švédska. V noci nás převedli přes švédské hranice, bylo to v listopadu 1944 za sněhové vichřice. Předtím nás posílali od jednoho partyzána k druhému. Z Trondheimu nás vzali znovu na sever vlakem. Spali jsme na železniční stanici, které velel člen partyzánů. Pak nás zavezl do dolů, kde jsme zase přespali u někoho na půdě, a pak jsme šli pěšky k hranicím. Tam nám další partyzáni řekli, že na hranice přišla nová německá posádka. Museli jsme se rozhodnout, jestli to riskneme a přejdeme zde, nebo to obejdeme a půjdeme ještě jeden den navíc. Maminka se rozhodla, že to riskneme, a tak jsme šli. Jelikož bylo špatné počasí, tak se domnívám, že vojáci spali, a my jsme tu samou noc přešli do Švédska.“